Mezi dvěma světy XI.

XI.

Situace našich hrdinů se po několik dnů neměnila. Selena tajně, za bílého dne utíkala k Rollandovi, sama, či s Pierotem. Rolland zase navštěvoval Selenu u Mocných v jejím pokoji za temných nocí. Celé hodiny v objetí leželi a povídali si. Selena se s ním cítila poprvé v životě opravdu šťastná. Selena milovala Rollanda čím dál tím více, i přes překážky, které mezi nimi byly, a přes Rollandův zohavený obličej. Několikrát si přála vidět ho bez masky, ale Rolland si to nepřál. Rolland Selenu také miloval ale nedal ji své city najevo, ani ona jemu. Bál se, že by se ji zhnusil, a tím by všechno ztratil, a také kvůli jejich plánu, na který musel neustále myslet. Svědomí mu nedávalo spát. I přesto věděl, že nemůže Ztracené zradit.. Z Rollandovi strany, tu byl chtíč, který ho hnal kupředu, a díky kterému to vše zvládá. Chtíč, srazit Mocné na kolena, udělat jim to, co oni udělali Ztraceným. Vidět je prosit o život, tak jak to musí vídat každý den. Vidět je trpět. Nenáviděl je, a i to byl důvod, proč k Seleně cítil jak lásku, tak odpor.
Noc co noc, co se od ní vracel, přemýšlel, proč ona? Tak mladá, krásná, nevinná…jak ji to má někdy říct? Jak to příjme? Takovou zradu by si neodpustil ani on sám, co potom ona? Nikdy mu to neodpustí, nikdy mu neuvěří, že ji opravdu miloval. A miloval? Je jedna z nich, ale přesto jiná…..Mnoho takových otázek se mu honily hlavou. Za Selenou odcházel s patrným úsměvem na tváři, ale vracíval se zamlklý, a posmutnělý.
„Rollande,“ oslovila jej Zara, když opět přišel pozdě v noci, a zamířil do svého pokoje. Rolland tušil, o čem si chce Zara povídat, a byl připraven ji vyhnat.
„Nechci se o tom bavit, Zaro, je mi z toho špatně. Ze mě mi je špatně!“ Odbyl ji.
„Miluješ ji, viď?“ Zeptala se soucitně Zara.
„Není to jedno? Stejně umře!“ Odsekl ji dotčeně Rolland otočený k Zaře zády, nechtíc dát najevo své city.
„Ne, není to jedno!“ Křikla Zara, a postavila se čelem k němu. „Rollande, přestaň už s tou hrdostí a pýchou! Vím, že bych asi měla chtít, aby se proroctví naplnilo, a my byli svobodní, ale…ne takhle. Neposlouchej Amara a ty jeho řeči! Nemůže umřít jen proto, že to někdo řekl. Jestli ji miluješ, a ona tebe, tak záleží pouze na tobě, jak se rozhodneš. Rozumíš?
Rolland ji ochotně poslouchal, zakýval souhlasně hlavou.
„Nechci ji ztratit, Zaro, a už vůbec ne takovým způsobem, ale podívej se kolem. Je jen otázka času, kdy tady všichni pomřeme.“
„Rolle, já vím, ale teď záleží na tobě. Udělej jednou to, co chceš ty, co považuješ za správné. Ať se rozhodneš jakkoliv, bude to dobře,“dodala a chytla jej za ruce, to už se ale Rolland díval za ní. Otočila se a ve dveřích spatřila stát Kiminoke se slzami v očích. Ta ihned utekla.
„Kimi,“vyřkl její jméno Rolland a chystal se běžet za ní, ale Zara ho zastavila.
„Stůj. To nemá cenu. Pokoušela jsem se s ní o tobě a Seleně mluvit, ale je to marné. Nechce nic slyšet, nic ji nezajímá. Nechce to pochopit.“
„Žárlí?“
Zara se uchichtla. „Jestli žárlí? Nemyslím si, spíš se cítí podvedená a ponížená. Její patnáct, Rollande, není o moc mladší než Selena. Dej jí čas, ona se uklidní.“
„Tobě se Selena líbí?“
„Je to milá holka, odvážná, nebojácná. Rozhodně je jiná, než jakýkoliv jiný Mocný. Je to pravá Princezna, už jen svou duší. Taková mladší kopie tebe, řekla bych,“rýpla si a posměšně šťouchla do Rollanda. Ten se zasmál, ale vzápětí zvážněl, po Zařině dodatku.
„Nezaslouží si zemřít.“
Zara se chystala odejít, již stála u dveří, když ji Rolland zastavil a řekl.
„Pokud ji to neřeknu a nedonutím udělat já, udělá to Amar, nebo Pierot, a ti nebudou brát ohledy. Pierot možná ještě jo, ale bude donucen Mannu, a Amar…no ten rozhodně ne. Nenávidí to tady, a udělá vše proto, aby to skončil, když má konečně možnost.“
Zara se na chvíli zamyslela, pak se otočila, a držíc kliku odvětila.
„Ale tebe miluje, Rollande, a jestli ji zradíš ty, zradíš i sebe.“

***
U Mocných panovalo ošklivé počasí. Ze zatažených mraků se každou chvíli spouštěl pořádný liják. V ulicích bylo mrtvo. Všichni obyvatelé zůstávali ve svých domovech. Jen sem tam proběhl človíček, aby se co nejrychleji schoval do sucha a tepla.
Selena se chystala na oběd s královskými rodiči. Převlékala se a líčila, když jí do pokoje vtrhla služka, bez zaklepání.
„Co tady děláš? Neučili tě klepat?!“ Rozkřikla se na ní uraženě Selena.
„Princezno, omlouvám se, ale musím Vám něco říct,“obhajovala se služka, celá udýchaná.
„No povídej, ale rychle,“odvětila Selena, nezajímaje se.
„Já..já už Vás nemůžu dál krýt,“vyhrkla na ni.
Selena, po těch slovech, odložila líčidla a otočila se na služku, plnou očekávání Seleniny reakce. „Je mi líto, ale král s královnou mají podezření a mě doma hubujou, že se flákám a nepracuju. Promiňte,“dodala omluvně.
„Dobře, chápu. Díky. Můžeš jít,“vyhnala ji Selena.
Jakmile služka pokorně odešla, založila si Selena ruce a podepřela si jimi hlavu. Tohle ji zkomplikovalo plány. Musí něco vymyslet, řekla si a odešla na rodinný oběd, ale ani tam neměla klid. Selena společně s rodiči, sedíc uprostřed, u dlouhého bohatě vyřezávaného stolu, z dubového dřeva. Selena vycítila napětí, které mezi nimi panovalo. Nenápadně sledovala otce s matkou, kteří se dívali na sebe, a pohledy se vyzývali, ať někdo začne mluvit. Selena tušila, o co asi jde.
„Jak se máš, Seleno?“ Zeptal se pojednou otec a vložil si sousto do úst.
Selena na něj nechápavě pohlédla, a pak na matku. Ta zakroutila hlavou.
„Proč se mě na to ptáš? Nikdy tě to nezajímalo!?“
„Možná proto, že celé dny vysedáváš v pokoji, a není ti dobře,“odvětil rýpavě otec a pohlédl na královnu. Selena přestala jíst. Odložila příbor a hledala nejvěrohodnější výmluvu.
„O co ti jde?“ Snažila se obrátit situaci proti němu. „Nikdy se nestaráš o to, jak se cítím, tak proč teď? A prosím, nepředstírej zájem!“ Usadila ho Selena.
Král rozhořčeně odhodil příbor na stůl, a podíval se na královnu. Její výraz mluvil za vše. Musela se ujmout slova.
„Seleno, dceruško, prostě o tebe máme strach. Vždy jsi vyjížděla na koni, procházela ses, nakupovala, a nyní sedíš zavřená v pokoji….děje se něco?“ Zeptala se nuceně mile matka.
Selena se neustále dívala na matku a otce, nechápajíc jejich náhlou, i když předstíranou starost. Po chvíli spustila hlasitý smích a překřížila ruce na prsa.
„Víte…tohle je směšné. Nemám ponětí, o co se snažíte, ale je mi z toho špatně,“vmetla jim do obličeje a naštvaně odešla.
***

Selena celý zbytek dne proležela v pokoji. Cítila se provinile, i když neměla důvod. Navíc otcova a matčina starost nebyla sama sebou. Podezřívají ji, ostatně to není poprvé, ale dnes to bylo obzvláště divné. Čekala až celá Pevnost a Mocní usnou hlubokým spánkem. Poté, pozdě v noci, se oblékla do mužského oděvu, vzala si zase šátek, dýky a utekla, jako vždy. Venku lilo jako z konve a nevypadalo, že by chtělo přestat. Selena běžela za Pierotem. Stráž nehlídala, když pršelo, nechtělo se jim. Proklouzla k Pierotovi a vzbudila ho. Pierot sice neochotně vstal, ale se Selenou ke Ztraceným nakonec šel, už kvůli tomu, že chtěl vidět Zaru.
Cestou k podzemní chodbě promokli na kost, ale to jim nezabránilo v pokračování. Proběhli lesem, jehož směr k vesnici znali nazpaměť. U Ztracených byl v noci klid, ostatně jako zatím vždy. Naskýtal se pohled jak z hororu. Tma, déšť, bahno, jen sem tam zahlédli světýlko. Zamířili rovnou k Rollandovi. Kde se ještě pořádně svítilo. Selena, již řádně promoklá a prochladlá, zabouchala na dveře. K Pierotovu štěstí otevřela Zara, s lucernou v ruce.
„Seleno, Pierote, proboha co tady děláte, v takovém počasí?! Pojďte rychle dovnitř,“přikázala a odváděla je dovnitř.
Ihned je oba zabalila do deky a usadila k hořícímu krbu. Pierot se Zarou se na sebe pořád usmívali. Jak Zara odešla pro Rollanda, řekla Selena Pierotovi, s úsměvem na rtech.
„Běž za ní.“
„Ale..to ne,“odpověděl Seleně stydlivě Pierot, „to se nehodí.“
„Pierote, možná pak nebude možnost, využij toho, vím, že ji máš rád.“
„Nebude Vám to vadit?“ Zeptal se ostýchavě.
Selena se zasmála a zakroutila hlavou. Pierot nadšeně vstal a pousmál se na Selenu a odešel.
Selena byla ráda, že alespoň je šťastný, že on má právo svobodně se rozhodnout. Ponořená do myšlenek, a zahleděná do plápolajícího ohně, usnula.
***
Selenu probudilo až ranní slunce, které jí svými paprsky hřálo na tváři. Ospale otevřela oči a spatřila před sebou sedět Rollanda. Pousmála se.
„Když jsem přišel, už jsi spala. Nechtěl jsem tě budit,“vysvětlil ji situaci.
„To tu sedíš celou noc?“ Zeptala se, shodila ze sebe deku a posadila se vedle něj.
Rolland souhlasně pokýval. Selena si položila hlavu na jeho statná ramena, ale hned si uvědomila „svou“ situaci. Vyděšeně se postavila před Rollanda.
„Já jsem tu spala? Proboha, jestli se nevrátím na snídani a oni zjistí, že jsem pryč…“
Dech se jí zrychloval a pohledem zmateně tikala po místnosti.
„Seleno, uklidni se, není ještě ani šest,“tichým hlasem ji uklidňoval a objal ji.
Selena si oddechla ale ne na dlouho. Vzápětí do místnosti vběhl vyděšený Amar.
„Rollande, Rollande,“ křičel přes celou místnost.
„Co se děje?“
„Máme problém,“vyhrkl a pohlédl na Selenu. Tím se ten problém ještě znásobil. „Gerwin a jeho banda, míří k nám, a jsou dost nasraní,“vysvětlil v rychlosti.
„Cože?“ Po Amarových slovech Rolland Selenu pustil a rozhořčeně došel k Amarovi. „Uklidil jsi ta těla, co Selena zabila?“
Amar se provinile přikrčil a odvětil. „Asi ne. Zapomněl jsem na to.“
Rolland uhnul pohledem. Musí jednat.
„Jsou všichni připraveni?“Amar kývl. Selena tušila z jejich hlasu, že se děje něco zlého. Rolland vzal jednu z pušek, která stála ve stojanu společně s dalšími, a Seleně přikázal.
„Seleno, zůstaň tady. Jsi tu v bezpečí!“ Chystali se odejít, když je Selena zastavila.
„To rozhodně ne,“ protestovala. Nasadila dýky za opasek a na rameno, vzala si pušku, nabila ji, a postavila se před Rollanda s Amarem: „Jdu s vámi!“