Mezi dvěma světy VIII.

Rolland odvedl Selenu do místnosti, kde před chvíli seděl s Kiminoke. Za nimi se ihned rozběhli Pierot, Amar i Kiminoke, kterou však Amar zastavil.
„Kimi, jdi pryč!“
„Proč? Co se děje? Co je ta holka zač?!“ Rozhořčeně vykřikla, a svraštila obočí.
„Prostě jdi!“ Přikázal ji Amar, odstrčil ji rukou a utíkal za Pierotem.
Kiminoke vztekle kopla kamene, který měla u nohy a naštvaně odešla. Sama se přistihla, že žárlí . Neměla ponětí, kdo ta holka je, ale už nyní ji nenáviděla.. Nejen, že kvůli ní dělají tajnosti, ale ten způsob, jakým na sebe s Rollandem hleděli, to ji sžíralo. Co by jen dala za to, aby se tak něžně někdy podíval na ni. Ne, zná ho celý život, ale ji bere jako dítě, kterým už dávno není. Doufala, že se zde Selena již neobjeví, a ona bude mít Rollanda jen pro sebe. Nezažila, aby se kolem něj motaly krásné dívky, Kiminoke byla jediná. Navíc, proč ona? Čím ho tak okouzlila, čím jej tak uchvátila? Kdo to vůbec je? Kimi ho znala jako tvrdého, cynického muže, i přesto jej milovala, ale teďí? To nebyl on, byl jiný. Dnes poprvé spatřila jeho citlivou stranu, ale nebylo to pro ni. Jak moc si přála, aby miloval ji, ale ona to není….alespoň zatím…..
***
„Rollande, pusť nás dovnitř,“klepal na dveře pokoje Amar, když dostihl Pierota, který zoufale do dveří doslova třískal.
„Seleno, jste v pořádku?“ Strachoval se Pierot.
Selena s Rollandem stáli mlčky naproti sobě. Selena jej s nepatrným úsměvem pozorovala, očekávajíc Rollandovu reakci, ten se nedokázal vzpamatovat z překvapení, že ji vidí, že stojí před ním. Skutečná. Vídával ji pouze ve snech, od doby, co se viděli naposled. Neustále na ni myslel. Co má teď dělat? Co má říct? Nesmí se nechat unést její krásou, a svými city, musí odolat.
„Seleno, co tady děláš? Víš, že je to nebezpečné? Jestli někdo zjistí, že jsi tady, zabijí nás všechny, uvědomuješ si to? Tohle není hra. Tady nemáš, co dělat. Ohrožuješ nás!“ Spustil na ni vyčítavě a bezcitně, i když nerad, ale musel se ovládnout.
Selena překvapeně hleděla Rollandovi do očí. Svraštila čelo, a s pootevřenou pusou sotva popadala dech, jak byla zaražená. Tohle nečekala. Ten způsob, jakým ji výčitky vmetl do obličeje, a ten skoro otcovský styl, jakým ji káral, to ji šokovalo. Nevěděla, jak reagovat. Měla připravených plno obhajob, protiřečí, kterými by se bránila, ale natolik ji zaskočil, že nebyla sto odpovědět. Hlavou ji proletěla jediná myšlenka. Co si to namlouvala? Co si sama sobě nalhávala? Že ji má rád? On? Z tohohle světa? Vždyť tady ani neví, co je to láska, myslela si. I kdyby, tak je mezi nimi velký věkový rozdíl, pro něj by nikdy nic neznamenala. Byla by jen zábava, povyraženi. Bylo jí do breku. Tolik si od toho setkání slibovala, a Rolland její očekávaní zhatil. Dost. Je přeci princezna, a nebude brečet před spodinou, jak nyní Rollanda nazývala. Uhnula pohledem. I přesto, že v srdci cítila velkou bolest, přemohla se, zadržela slzy a hrdě, ironicky odvětila:
„Máš pravdu, neměla jsem sem chodit. Bylo to riskantní, nebezpečné a hlavně nerozvážné. Byla to….,“hledala správné slovo. Porozhlédla se povýšeně kolem sebe a dodala:
„Naivní hloupost se tady,“zdůraznila, „vůbec objevit,“a pohrdavě pohlédla na Rollanda.
Toho ta slova hluboce ranila, ale byl jsi vědom, že zranil její city a očekávaní, a takovou reakci si zaslouží. Milovali se, ale nebyli schopni si to dát najevo. Jejich hrdost, a předsudky jim to nedovolili. Rolland místo odpovědi pustil dovnitř už tak nervózního Pierota s Amarem. Ti vtrhli do místnosti, a jakmile spatřili, že je vše relativně v pořádku, částečně se uklidnili. Pierot došel k Seleně, která stála zády k Rollandovi, ke kterému došel Amar.
Ten se podíval na Rollanda, jeho zničený výraz mluvil za vše. Snažil se to nedat na sobě znát, ale Amar ho znal velmi dobře, a jeho pocity vždy poznal. Vzápětí pohlédl na Selenu a svou úvahou si byl jist.
„Je to ona, že?“ Špitl Rollandovi.
Rolland se nadechl, podíval se na Amara a beze slova souhlasně pokýval.


Amar vydechl. Poklepal Rollandovi na rameno.
„Proč jsi ji sem vůbec tahal? Vždyť se ji mohlo něco stát?“ Zeptal se dotčeně Rolland.
„Jo, to zrovna. Potkal jsem je v lese, ona, sama, zabila dva Gerwinovi chlapy, Rollande, jen dvěma dýkami. Nestrachuj se o ni, není bezbranná,“vyvrátil Amar Rollandovu domněnku.
„Co to povídáš?“ Divil se Rolland.
„Je to pravda. Taky bych tomu nevěřil, kdybych to neviděl, ale teď k věci. Je to princezna?“ Otázal se zvídavě Amar. Rolland již tušil, kam tím Amar míří, a nebyl rád. Amar svou otázkou naznačoval dávné proroctví, které se váže k princezně Mocných, a které znali všichni, krom Seleny. Rolland opět pokýval hlavou, ale nyní se otočil na Amara a řekl:
„Amare, ne! To nemůžeme!“ Pokoušel se změnit téma Rolland. Amar se ušklíbl.
Chytil Rollanda za jeho mužná ramena a nepatrně s ním zatřásl.
„Rollande, ona je naše naděje, to proroctví se naplňuje, a ty bys to zahodil? Copak nás, Ztracené, nechceš zachránit? Ona může. Rollande, je to ona! Víš to stejně dobře, jako já, že je to ona. Princezna Mocných,“pohlédl na Selenu, které pořád stála zády k nim. „Ona nás zachrání, Rollande, jen musíš chtít!“
„Amare, copak to nechápeš? I kdybych chtěl, ty víš, jak to proroctví zní, musela by umřít a já…..,“nedokončil svou myšlenku, a otočil hlavu na Selenu.
Amar se nechápavě podíval na Selenu a zpět na Rollanda, a došlo mu to.
„To ne, ty ji miluješ.“
Amar sklopil zrak a zklamaně vydechl. Co má dělat? Konečně jim svitla naděje na záchranu, na to, že budou vyvedeni z temnoty, a tím se ukončí jejich trápení, kterému se nedá říkat život, ale jeho přítel je najednou proti.
„Dobře Rollande, povím ti to jinak,“promluvil po chvíli, „jestli ji teď vyženeš, tak už se nevrátí, a takhle to skončí, a to přeci nechceš. Tví rodiče by to nedovolili, stejně jako mí. Oni tady umřeli, plno lidí tady umřelo, s nadějí, že jednou přijde, a ona přišla. Chápu, že ji miluješ, ale to musí přestat. My ji tady musíme udržet, případně donutit, aby se vrátila, žádná láska. Takže Rollande, vrať se do reality. Její život, zachrání nás všechny.“
„Vždyť ani nevíme, jestli umí čarovat,“oponoval mu Rolland, stále si nepřipouštějíc skutečnosti, které mu Amar připomínal.
„To nezjistíme, pokud ji nezastavíš. Jestli odejde, už se nevrátí!“ Zopakoval.
„A jak ji tu mám udržet, hm? Jak ji chceš donutit čarovat, jestli to teda umí?“ Zvýšil hlas Rolland, ale tak, aby to Selena neslyšela.
„Předstírej, že ji miluješ, nebo dobrá, miluj ji, ale naveď ji k tomu, k čemu potřebujeme. Nenásilně ji donuť vykonat proroctví, a až nadejde ten čas, a ona bude muset umřít, tak tomu hlavně nebraň!“
Rolland smutně pohlédl zpět na Selenu. Musel si přiznat, že má Amar pravdu, ale nedokázal pochopit, že je schopen tak bezcitně uvažovat. Proč se musel zamilovat zrovna do ní? Jak si má zakázat ji milovat, chovat se cynicky, ale zároveň přátelsky, aby mu důvěřovala? Uvědomoval si, že osud Ztracených je nyní v jeho rukách.
***
Selena si celou dobu špitala něco s Pierotem. Cítila se poníženě, ale ani před Pierotem své city nedala najevo.
„Seleno, jste v pořádku, co se stalo?“ Zajímal se zděšeně Pierot.
„Ale nic, měl´s pravdu, Pierote. Byla chyba sem jít.“ Po těch slovech Pierot zlostně koukl na Rollanda s Amarem.
„Pierote, vracíme se domů.“ Pronesla hlasitě Selena, chystajíc se odejít, když vzápětí do místnosti vtrhla Zara, která se ve dveřích střetla s Pierotem. Než však stačil, kdokoliv cokoliv říct, vykřikl Rolland.
„Seleno, počkej, prosím!“