SMILOVANÍ

Birtiri

07.06.2012

básně/ostatní

1410(8)

Z šatu černé růže svlékám svůj poslední šat,
ramena protnu mastí z ledu z Arktidy a nechám se pochovat.

Poté jak ze dna hořké lávy protnu si oči úlekem,
marně se budu ve své snaze topit, pozdě se mi staneš přítelem.
U bubnu, který hraje nahlas tony ostře z kamene,
ten který mi radil celá léta a vyčesával plavé vlasy z temene.

Tam někde po dlouhé stezce dračí trati
marně mě budeš dál k sobě lákat slastnou písní o kráse,
cokoliv bych udělal jen, ale tohle nedá se.

V krajkové naružlé košilce stojí uprostřed haly lásky,
bledá, bledší postava z kříži kolem krku,
na chvíli se zastavil dech, na chvíli naděje klesla,
potom, jak zčistajasna polohlasem hlesla.

Slova si nevybíraje, divně se ke mně nese,
prosím tě prosím osude ,ať mě ještě nechá žíti,
ať ten pavouk v pavučné síti ,ať mě nechá ještě jíti.
A klidně ať mě nechá píti,
at me nechá píti ten pohár hořkosti z té lávy,
ale at mě neháže do jedné jámy.
Smrti smiluj se jedenkrát!
Ach prosím a dosud ještě čekám,
přežil jsem?
A nebo se v kádi čehosi smekám?
Stále a stále dokola?
Od začátku od znova?