Nebeské škorpení

Dívám se na měsíc
jak bledé má tváře.
Trápí ho cosi?
Někdo ho káře?
Kdo by si
trouf asi
na toho samotáře.

Prý měl při se sluncem,
že si moc dovolil,
když svítil na zemi
a on ho zastínil.

Teď oblohou loudá se
den co den o něco později.
Nakonec výčitky neunes
a schoval se do stínu za zemí.

Ne však na dlouho,
slunce ho našlo a svítí naň dál.
Pomalu měsíc dohání
a chystá se jak mu to dá.

Měsíc se strachem vytrácí,
stále víc a více bledne.
však není divu,
hlavu má v oblacích
a svítí i ve dne.

Už,už ho slunce dohání,
už ho za cípek chytá.
Tu slunce najednou ztrácí se,
jeho tvář,
opět je měsícem skryta.

Hvězdáři bedlivě sledují,
to jejich nebeské škorpení,
hlavu si lámou,
nespí,
jsou znavení,
ale nám tvrdí
a jsou na to hrdí,
že je to zatmění.