Úvaha o lidu

Patřím k normálním pracujícím lidem té generace, co alespoň z části zažila dnes spíše démonizovaný, než historicky korektně hodnocený socialismus. Je mi čtyřicetšest a každý den ráno vstávám a jdu do práce. Den co den, už od osmnácti let. Práce mi nevadí, naopak, dává mému životu jistý smysl, i když nemám to štěstí, že by mi byla práce i koníčkem - je to prostě práce a snažím se ji dělat jak nejlépe umím.
V poslední době si však připadám hloupě. Ze všech stran poslouchám, že je krize. Je potřeba šetřit. Tak mi vzali deset procent z platu. Aniž bych pracoval méně nebo hůř. Budiž, asi bychom měli chtít jen to, na co máme. Je mi však divné, že šetříme jen my tady dole. I když mnohdy již nemáme z čeho. Ve vyšších patrech je to jaksi jinak. Tam si žijí stále nad poměry. Navíc kradou nebo před krádežemi zbaběle zavírají oči. Kradou ti, které jsme zvolili. A jestliže kradou, a všechno tomu nasvědčuje, pak jsou to zloději. Zlodeji odjakživa patřili za mříže. U nás je však to jinak. U nás jsou to nedotknutelné celebrity. Je to vláda stranící tomu malému procentu bohatých lidí, a ti si tuto vládu nezřídka uplácejí. Určitě nelze generalizovat a i mezi podnikateli je dost poctivých lidí z lidu. Když ale arogance a nadřazenost zbohatlíků a politiků překročí určitou mez, začne se lid, tedy i já, tak trochu stydět za to, že nejsme všehoschopni. Neumíme krást, uplácet, zneužívat. Ba, co víc, cítíme se mizerně, když jsou tito lidé prezentování jako bezúhonní občané. Co potom jsme my?
Ani by mi nevadilo, že bych měl žít skromněji. Vlastně bychom měli všichni žít mnohem skromněji. Ostatně si myslím, že my všichni žijeme v nadspotřebě, na kterou nemáme zdroje. Jsme k tomu tlačeni systémem. Bohatí, aby mohli být ještě bohatší, potřebuji vyrábět a aby mohli vyrábět, musíme my spotřebovávat i to co vůbec k ničemu nepotřebujeme. Myslím si, že nás příroda dříve nebo později potrestá za to drancování, kterého se na ni dopouštíme. Co jen těžko snáším je fakt, že jsme my, lid, postaveni do role námezdní pracovní síly. My, lid, jsme drancováni podobně, jako my lidé vykořisťujeme planetu. Jsme vydírání těmi, které jsme si zvolili. Nečinně přihlížíme tomu, jak si politici vymýšlejí stále nové a nové nástroje, jak nás, lid, více vyždímat. Ve své aroganci jsme my, lid, vnímáni zbohatlými jako hloupá masa, které stačí předhodit nějaký přihlouplý seriál a plné regály levného zboží vyrobeného kdesi daleko. Mě to nestačí, mě to uráží. A já, mnozí jiní možná také, toho už mám opravdu dost. Tak přemýšlím jaká síla pozvedne lid, aby zúčtoval se zloději. Aby vzal své věci do vlastních rukou. Aby správně seřadil priority. Abychom všichni žili střídměji, skromněji a přestali svou extrémní nadspotřebou drancovat to, co ještě zbylo z naší planety a zároveň, abychom žili ve skutečně rovnoprávném společenství. Rovnoprávnost je v tomto ranně kapitalistickém systému velmi iluzorní. Mělo by se tak stát dříve, než nám tento účet vystaví sama příroda.
Tak se ptám najde se ještě někdo další, kdo zvedne hlavu a pohlédne pravdě do očí. Kdo se dobrovolně rozhodne žít skromněji, ale zároveň si nenechá kálet na hlavu legitimně zvolenými zloději. Kdo najde odvahu jít do politiky s vizí naplnit své poslání a tvrdě pracovat pro blaho všech. Kdo najde odvahu postavit se těm, co si myslí, že mají právo rozhodovat o našich osudech. Nemyslím tím se zbraní v ruce, ale svou morálkou, slušností a poctivou prací... i když, ...když to nepůjde jinak, pak se může stát, že se najdou tací co naplní rčení z jednoho starého filmu, že totiž "vražda na tyranovi není zločinem".