Za oponou...

Řekla sem, že jakoby něco spadlo...
Řekl si, že ne... Že většinou padaj jen opony.
Těžký opony, který oddělujou... Nechtěl´s oddělit...
/ Znali sme se jen pár hodin!/
A pak padaj ještě jedny opony, víš lásko?

Ty, za který se schovávám...
Ty, který dělej od reality,
ty, kam se utíká s někým...
Za ruku.

A ty suchozemský krysy
neumí nic jinýho, než
podplazit se pod oponou
a skládat růže k posteli...
Plazí se pod oponou...
Přichází předem,
neumí rozlišit...
Lásku od nenávisti,
realitu od světa za oponou.
Našeho /mého/ světa.

Ty... Ty si přišel prostě jinudy.
Tam... Zadem... Jinudy.
Přišel si s holejma rukama,
ve tmě za oponou sem si tě našla
a řekla,
že tě už nepustím...
Přišel si tiše,
abys mě nevzbudil,
přišel si tiše,
snad ses i trochu bál...

Zahrávali sme si s realitou a se sny...
Měl si pocit,
že budeš muset zůstat v realitě...
A já sem tomu teda začala věřit...
A začala sem se loučit s tím,
že bych se rozdělila
o místo za oponou... S tebou.

Tolik sme si zahrávali...
Tak dlouho a já sem to už nemohla dál nést...
Pocit jako na houpačce... Znáš ho?
Že se bojíš,
upřímnejch slov a novejch vět?
Možná si ho poznal...
Jak já v něm žila několik měsíců...

A teď ležím tu za oponou...
Mezi prsty mnu okvětní lístky tulipánu
a usmívám se do ticha...
Na papír píšu svoje děkuju.. Tobě.
Pár laciných řečí,
pár klišé...
A nesmím zapomenout připsat...
Jedno důležitý děkuju..
Že ses dokázal do reality nevrátit...
Dal si jí košem. /Chápu to dobře?/

V tichu slyším jen tvý kroky...
Jsou tady... Se mnou za oponou.
A ty prkna pořád vržou...

Tak objímej mě,
/prosím?!/