Tajemství babiččina domu - 10. kapitola

„Tamhle z toho okna někdo kouká."
„Z kterýho?"
„Z toho v tý věžičce."
Zapátral jsem pohledem, ale už mi bylo jasné, o co jde. Viola je opět na číhané. Nevlastní náhodou taky dalekohled? Zašklebil jsem se na Skarletu, která seděla na lavičce vedle mě.

František se nemohl nabažit fontány. Cachtal se v ní, jako by nikdy neviděl vodu. Kdybychom právě nedorazili od poměrně rozlehlého jezera, plného té nejmokřejší vody v okolí, byl bych ochoten tomu i uvěřit. Těšilo mě, že má radost.

„To je moje sestřenka," oznámil jsem suše. Skarleta na mě vykulila oči.
„To ses nepochlubil, že tady máš sestřenici." Zadívala se zase k věži a napínala zrak. Kromě obrysu toho ale stejně moc vidět nebylo. Sluníčko hrálo podivínce do karet.

„Nevím, jestli je to zrovna k chlubení. Je dost divná."
„Divná? A proč, prosím tě?"
„Za prvý je jak z Adamsovy rodiny a za druhý mě nenávidí."
Vykulila na mě oči: „Cos jí provedl, že tě nenávidí?"
„Vůbec nic. To je na tom to nejhorší. Včera v noci jsem ji viděl poprvý v životě." Ani jsem se Skarletě moc nedivil, že to zatím příliš nepobírá. Být na jejím místě, cítil bych to stejně.
„Myslím, že je nějak naočkovaná od svýho táty, kterej nenávidí mýho tátu."
„Není tý nenávisti nějak moc najednou? Na jednu rodinu?" Skarletu to začalo zajímat, zřejmě už si představovala v pozadí toho všeho nějaký temně romantický, pochmurný příběh.

„Hele, já o tom nevím vůbec nic. Všichni s tím dělají děsný tajnosti. Jako bych byl malej. Ale já je převezu. Přijdu na to sám."
„To je slovo do pranice. Můžu ti pomoct, jestli chceš."
„A to jak?"
„Místní starousedlíci by o tom mohli něco vědět, ne? Na malým městě to tak bejvá. Každej ví o každým i to, co neví ani on sám. A obzvlášť, když jde o nějaký pikantnosti. Většinou to budou klepy, to je jasný, ale nakonec nám v pánvi určitě uvízne nějaký to zlatý zrnko."
Pobavilo mě to: „Tak dobře, ty zlatokopko. Budeme rejžovat. Hlavně, aby nás přitom nesejmul nějakej pomatenej pistolník."
„Jedině tak pomatenej Kotrba."
„Jo, na tý kebuli toho má daleko víc, než v ní."
„Beztak ji má jenom jako dekl na krk. Aby mu tam nekadili holubi."
„Taky jsem nějak nepobral, proč vlastně nosí to číro. Moc se to k němu nehodí, řekl bych."
„Je to jak pěst na oko a to mu stačí. Kór tady v tý díře. A nejde mu vo žádnej styl. Vsadila bych se, že nemá šajna, co to je punk. Jen mu to zvedá sebevědomí."
„Divím se, že to jeho tátovi nezvedá tlak. Měl jsem dojem, že ho drží zkrátka." Vzpomněl jsem si, jak zvadl, když mu Špína otcem pohrozil.
„Pokud se nejedná o nějakej fakt průser, nechává ho vycukat. Pořád doufá, že ještě dostane rozum. Starej Kotrba není špatnej chlap, i když je kapku neotesanej."
„Vlastně za to ten kluk ani nemůže, nevědomost hříchu nečiní."
„Co prosím?"
„To jsem někde slyšel. Znamená to, že hlupáci nevědí, že jsou hlupáci, tak by se měli brát s rezervou."
„Aha... ale třeba jen někde chytnul mozkožrouta."
„Kdepak, ten by u něj dlouho nevydržel. Chcípal by hlady."

Asi to nebyla zrovna košer zábava, pomlouvat někoho, kdo se momentálně nemůže bránit, ale chechtali jsme se přitom jako blázni. Chudák Rudovlas musel škytat jako o život. Fanda se přiloudal od fontány a koukal na nás s otevřenou pusou. Skarleta se uklidnila a nasadila zase uvědoměle vychovatelský výraz: „Tak, bráško, už ses kouknul, tak pomalu půjdeme. Fakt musíme, nedá se svítit."
Fanda se podíval na mě: „A můžu za tebou zase přijít?"
„Františku! Copak se tohle dělá? Nemůžeš každýho takhle otravovat!"
„Neotravuje, neboj. Je to správnej špunt. A já nejsem každej."
„Nemůžeme sem chodit tvojí babičce za zády."
„Dobře, tak já jí to teda povím, jo? Zeptám se. Aby měla dušička pokoj."

Zamával jsem jim od brány, jelikož Skarleta striktně odmítla můj doprovod. Nemohl bych za to dát ruku do ohně, ale něco mi říkalo, že nechtěla, aby nás spolu zahlédl její otec. Mé otázky ohledně toho člověka zamlouvala s obratností diplomata. Ale přesto mě něco velice hřálo u srdce. Na rozloučenou mě políbila. Sice jen na tvář, ale i to se počítá. A taky to, jak se přitom tvářila. Nadějně. Stál jsem tam jak tydýt ještě pěknou chvíli poté, co ti dva zmizeli za zatáčkou a můj výraz zajisté nebyl z těch nadmíru inteligentních. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, jestli tím mozkožroutem není nakonec zamilovanost. Příznaky by tomu nasvědčovaly.

U večeře jsem seděl naproti Viole. Dvakrát zapomněla včas uhnout očima, takže se naše pohledy na velice malou chvíli střetly. Škoda, že byla bláznivá, oči měla celkem pěkné, šedomodré. Měla by se naučit tolik jimi neuhýbat. To totiž nevzbuzuje v lidech moc důvěry. Babička se na mě vědoucně usmívala:
„Tak jaký jsi měl dneska den, Martínku? Už sis tady našel kamarády? Nebo že by spíš kamarádky?"
Bylo mi jasné, že o mé tajné návštěvě dostala od někoho avízo. Pan Aubrecht měl dneska volno. Podíval jsem se na Violu. Dělala, že je plně zaujatá těstovinovým salátem. Že by mě práskla ona? Chtěla mi snad zavařit?

Pověděl jsem babičce o Skarletě a jejím bráškovi. Kdyby se na mě ještě Viola koukla, vyplázl bych na ni jazyk. Když už někoho přehlíží, ať to dělá, sakra, aspoň důsledně! Stejně brečela na špatném hrobě, babička má rozum. Na rozdíl od někoho. Přece se nemám za co stydět, ne? Jak jsem předpokládal, nevadilo jí to.
„Jsi tu prakticky doma, můžeš si přece přivést návštěvu. Ta Skarletka je moc příjemná žabka. Hlavně aby to nevadilo panu Sadilovi. Byla bych nerada, aby měla ta holčina doma problémy."
„Proč by měla mít problémy? Přece tady nedělá nic špatnýho."
Babička si povzdechla: „Každý člověk má svou hranici podezíravosti od přírody někde jinde. My víme, že se tu nic špatného neděje, Skarletin otec tomu však nemusí věřit. Problém je v tom, že on je hodně nedůvěřivý. Nevím, hochu, jestli to byl šťastný nápad, spřátelit se právě s ní."
Pochopil jsem to tak, že by s tím člověkem mohly být problémy. Zdálo se mi to, nebo z něj měli všichni trochu vítr?

Večer jsem se šel projít do zahrady. Obloha byla plná hvězd a v rybníčku pod zahradou kuňkaly žáby. Do toho se mísilo zurčení vody z fontány. Romantika jako z béčkového slaďáku.
Za Violiným oknem byla tma. Seděla s babičkou v obýváku a koukaly se spolu na nějakou televizní hrůzu.

Zastesklo se mi po Dádovi a Ričim. Rozhodl jsem se, že jim zítra zavolám a zeptám se, jak se rozhodli. Chyběl mi tu jejich věcný přístup. Možná i klid, s kterým akceptovali moje občasné buzerování. To mi ostatně chybělo taky. Tady jsem neměl tak vhodné objekty.

Zbytek večera jsem se pokoušel učit, ale ten žabí koncert zvenku mi narušoval soustředění. Vyměnil jsem tedy matematiku za Smrtící zkoušku od Dicka Francise. No co, zítra budu mít hodinu s doktorem Vágnerem. Uvidíme, jestli se mu podaří natlouct mi něco do hlavy.

Úplně nakonec jsem ale jen tak ležel na té úžasně pohodlné posteli a meditoval. Ani nevím, kolik mohlo být hodin, když mě z letargie polospánku vytrhl dívčí výkřik. Ztuhl jsem a napínal uši. Nic. Přece se mi to nezdálo... Ještě dlouho mi dozníval v uších.
Vstal jsem, vyklonil se z okna a pohlédl šikmo vzhůru. Vlevo nade mnou bylo Violino okno určitě taky dokořán. Bylo vedro. Mohla to být ona? Nebo jsem klimbal a jen se mi něco zdálo? Vrátil jsem se do postele, ale ospalost už byla ta tam. Připadalo mi, že najednou nějak ztěžknul vzduch, jako před bouřkou.

Po další chvíli, kdy se nic neobvyklého nestalo, jsem se rozhodl znovu osprchovat, jelikož jsem se začínal nepříjemně potit. Když jsem pak osvěžen rozhrnul sprchový závěs, ovanul mě průvan. Koupelna disponovala malým oknem, kerým sem proudil svěží noční vzduch. Bezděky jsem se otřásl a naskočila mi husina.

Otřel jsem dlaní zapocené zrcadlo. Kromě svého odrazu jsem v něm zahlédl ještě cizí, bílý obličej. Otočil jsem se jako na obrtlíku. Nikde nic. No bodejť, nejdřív slyším někoho křičet a teď zas vidím duchy. Opět jsem pohlédl do zrcadla. Za mnou byly vidět jen zavřené dveře. Mohl jimi předtím někdo nakouknout? Sice by to musel být hotový eskamotér, ale vyloučené to nebylo.
I když mi nebylo moc dobře po těle, umínil jsem si, že ať jsem viděl cokoliv, přijdu tomu na kloub. A pokud si ze mě někdo dělá dobrý den, jeho skalp ozdobí můj opasek. To mě přivedlo na myšlenku obléknout si před tím pátráním kalhoty od pyžama. Nebo aspoň trenky. Vyhrabal jsem z báglu i svou svítilnu nejvyšší nouze. Byla to jen taková mrňavá baterčička, ale když je tma jak v ranci, i takovýto směšný zdroj osvětlení dokáže zázraky. Uměla měnit barvy, což bylo milé, i když vcelku k ničemu.

Ve věži jsem ještě nikdy nebyl. Věděl jsem pouze to, že pokoj mé sestřenky by náhodný návštěvník neobjevil. Málokoho by totiž napadlo hledat dveře za obrazem, od něhož se schodiště rozbíhalo do stran. Ale byly tam. Za portrétem starého muže v životní velikosti. Když stál člověk dole pod schody, zdálo se, že na něj ten stařec z patra shlíží. Vždycky jsem se snažil nekoukat mu do očí. Ani jsem netušil, kdo to vlastně je. Nezáviděl jsem Viole, že se na něj musí dívat pokaždé, když jde k sobě. Zajímalo by mě, jak ji napadlo ubytovat se právě tam. Pochyboval jsem, že by ji k tomu babička nějak nutila.
Sama ve věži, za těmi divnými dveřmi, br... Nebylo divu, že z toho měla noční můry.

Za obrazem už na mě čekalo úzké schodiště, vedoucí k Violinu pokoji. Shora na něj dopadalo trochu světla, takže jsem svou baterku zatím neupotřebil. Asi po deseti schodech jsem narazil na odpočívadlo, odkud kamsi vedly dvoje dveře. Předpokládal jsem, že do podkroví a na půdu. Kam taky jinam, tady nahoře? Já ale na půdu nechtěl. Pokračoval jsem nahoru.

Dveře sestřenčina pokojíku byly napůl otevřené. Nejprve jsem na ně zaklepal a teprve pak mě napadlo, že vlastně nemám ani tušení, co jí řeknu. Čím obhájím svoje slídění.
Vysvětlování jsem byl ale ušetřen. V pokoji nikdo nebyl. Opatrně jsem vstoupil. Byla to docela prostorná místnost, velice pěkně zařízená. Moje nová příbuzná měla dokonce postel s nebesy. Na nočním stolku svítila lampička a přikrývka byla odhrnutá, jako kdyby někdo z té postele před chvílí vstal.
Jak jsem předokládal, okno bylo dokořán a záclona se v nočním vánku mírně vzdouvala. Šel jsem se z něj podívat. Páni, výhled měla ta holka parádní. Možná tady bydlela právě proto.
Zahrada byla jako postříbřená. Měsíc svítil a zrcadlil se v kašně, která v tom světle vypadala pohádkově. Cestičky se kroutily mezi stromy, kolem květinových záhonků a nějakých růžově kvetoucích keřů. Alespoň mi připadaly růžové, i když těžko říct. Měsíční svit je samá iluze. Nemohl jsem od té scenérie odtrhnout oči.

Po nějaké chvíli jsem si uvědomil, jaký byl vlastně původní důvod mé návštěvy. Protože Viola ve svém pokoji zjevně není, budu muset pokračovat v pátrání jinde. Třeba si šla zase jenom pro limonádu do kuchyně... Ale proč by křičela? A slídila za mnou v koupelně? Je to sice trapka, ale možná potřebuje pomoct. Bylo jasné, že dokud nebudu vědět, co se to tady děje, stejně neusnu.

Sešel jsem po úzkém schodišti zase dolů. Zaváhal jsem u těch dvou protilehlých dveří, ale pak jsem pokračoval dál. Co by dělala v noci na půdě?
Zmáčkl jsem kliku u dveří na hlavní schodiště a trochu mi zatrnulo. V první chvíli nešly otevřít. Lekl jsem se, že mě ten stařec z obrazu nechce pustit ven. Zůstanu tu uvězněný, zatímco se pomalu začnou otevírat dveře z půdy a ... Ale no tak! Vynadal jsem v duchu sám sobě do hlupáků. Začínám být paranoidní a to jsem si vždycky zakládal na své chladnokrevnosti. Nadechl jsem se a konečně kliku pořádně domáčkl. No bodejť, to se dalo čekat. Žádná záhada.

Seběhl jsem po schodech do přízemí. Nemám ten rozlehlý obývák rád. Co pamatuju, všechny ty ponuré, potemnělé podobizny v starodávných, zlacených rámech mě děsily. Nikdy jsem je proto ani nijak zvlášť nezkoumal. A to byl, prosím, bílý den. Dnes poprvé jsem stál uprostřed tohoto pokoje v noci, téměř potmě. Sporé celonoční osvětlení produkovalo spíš stíny, než světlo. V tom příšeří to všechno bylo ještě daleko strašidelnější. Zjistil jsem, že mám poněkud zrychlený tep. Ale kde je, sakra, Viola? Přece se nevypařila!

Z oken, vedoucích do zahrady (kam také jinam, v domě obklopeném zahradou, že?), se do rozlehlé místnosti prodíraly měsíční paprsky. Stál jsem bez pohnutí a moje smysly byly náhle abnormálně bystré. Tedy hlavně sluch. Nikdy mě nenapadlo, kolik zvuků dokáže vyrobit takový starý dům. Nejrůznější praskání, vrzání, chrastění a snad i vzdychání fakt dokáže nahnat husí kůži. A můžete si stokrát říkat, že je to normální, že takhle prostě staré domy pracujou. Nějaký hlásek uvnitř to racionální vysvětlení stejně dokáže poslat do kopru. Bude totiž tak dlouho opakovat, že to normální není, až tomu uvěříte.

Svíral jsem v ruce svoji baterčičku a netroufnul si ji rozsvítit. Bylo mi špatně i jen při pomyšlení na zpáteční cestu do svého pokoje. Stoupat po těch schodech a vědět, že se na mě z obrazu nade mnou upřeně dívá ten zamračený starý muž s kotletami jako Franz Josef. Dívá se a čeká, až k němu přijdu blíž.

Absolvoval jsem za tu chvíli opravdu tuhý boj se svým strachem. A byl jsem moc rád, že se tohle nikdy nikdo nedozví. Musel bych se hanbou propadnout. A mít teď po ruce Violu, asi bych přestal mít ohledy na její psychicky labilní náturu. Mít ji po ruce, zatřepal bych s ní jako s užíváním. Třeba by z toho šoku začala komunikovat.
Najednou jsem zjistil, že už se cítím mnohem lépe. Ten vztek na Violu mi paradoxně pomohl. Jedna emoce potlačila druhou. Strach ustoupil a já poznal, že mám vyhráno. Už nedopustím, aby se to někdy opakovalo, protože není o co stát. Možná by se to zamlouvalo Ričimu, milovníkovi hororů, ale já se bez toho pro příště klidně obejdu.

A právě ve chvíli, kdy jsem si kategoricky zakázal mít strach, když přece není z čeho, jsem ji uviděl. Byla v kuchyni. Prve jsem ji přehlédl, protože stála až úplně vzadu, u těch třech dveří, vedoucích bůhvíkam. Tam už skromné osvětlení téměř nedosáhlo. Nebýt její bílé noční košile, která vystupovala z té tmy jako bělavá skvrna, asi bych si jí nevšiml ani teď.

Velice pomalu, abych ji případně nevyděsil, přiblížil jsem se krok za krokem až ke kuchyni. Teď už byla vidět zřetelněji. Stála těsně u jedněch těch dveří, čelem k nim. Skoro, jako by si s někým hrála na schovávanou a tohle byla její pikola. Jenže neměla ruce zkřížené před obličejem, nýbrž volně spuštěné podél těla. V jedné z nich něco držela. Nebylo vidět, co to je. Teprve když jsem se odhodlal vstoupit za ní až do místnosti, poznal jsem, že je to klíč. Velký klíč od velké klíčové dírky.





***