Tam, kde rostou stromy - Kigon (prolog)

Jeden z velkých reproduktorů vyloudil nepříjemný zvuk. Muž v kovově šedém obleku přivřel oči a zaposlouchal se do ženského hlasu.
„První na střelbě se objevilo číslo 12, hned za ním je číslo 7, které patří jediné dívce v historii této zkoušky…“
Když uslyšel částečný úspěch své dcery přestal poslouchat a místo toho rychle popadl dalekohled a přiblížil si střelnici vzdálenou necelých pět kilometrů od tribuny u cíle.
Mia si už stihla sundat závaží, které mělo znepříjemnit jeden několikakilometrový běh mezi dvěma posledními střelnicemi a terči nastraženými v pustém okolí. Dala do své pistole nové náboje. Její tělo se zpevnilo a její obličej ukazoval maximální soustředění. Vystřelila a strefila rudý bod uprostřed kruhu a hned na to odhodila zbraň, která jí už teď byla k ničemu, a rozeběhla se po prašné cestě k cíli. Byla překvapená ze svého úspěchu. Stále si opakovala otcova slova. Věděla, že musí uspět, aby ho nezklamala.
I přes to všechno, čím si odmala procházela, ale stále nechápala, proč zrovna ona musí být tou jedinou dívkou, která si musela projít všemi různými tréninky. Proč nebyli i rodiče jiných dívek takoví? Pravděpodobně měl její otec strach, že by se mohla stát obětí konfliktu, který se mohl kdykoliv uskutečnit. Už to bylo několik let, co Mie vyprávěl o sporech, které mezi sebou měly dvě skupiny obyvatel tohoto města a ze kterých vzešla až krvavá jatka, která si vyžádala tisíce mrtvých. Tohle krveprolití mezi sebou vedly obyvatelé Okraje, co neměli skoro žádná práva, a obyvatelé ze Středu, ve kterém žila i Mia.
Dnes vlastně poprvé uvidím Okraj, pomyslela si, když si v hlavě přehrála trasu zkoušky.
Děsilo ji to. Lidé z Okraje nenáviděli ty ze Středu, protože se nadřazovali a oni se jim museli podřizovat.
Mockrát slyšela, jak se Okraj topí v chudobě. Nebylo se čemu divit, když jeho obyvatelé dělali ty nejhorší práce.
Přestala o tom přemýšlet a zaměřila svou pozornost znovu na správné dýchání. Běhání jí už odmala dělalo problémy. Nikdy se nenaučila správnou techniku dýchání, a tak musela právě teď čelit tupému bodání v boku. Když měla na dohled první domy Okraje, bolest začala postupně ustupovat. Mia věděla, že by se měla soustředit na běh, ale to, co uviděla, ji to nedovolilo. Dalo by se to přirovnat k malému dítěti, co je fascinováno výlohou plnou hraček, najednou ale uslyší hudbu linoucí se z reproduktorů zmrzlinářského auta. Něco takové vidí a slyší úplně poprvé, je tím naprosto fascinované a hračky ho v tu chvíli nezajímají.
Tohle přesně prožívala Mia. Prašná cesta, po které běžela se táhla kolem drátěného vysokého plotu, za kterým se rozléhal Okraj. Přeběhl jí mráz po zádech. Místy, okolo starých omlácených domů, z nichž některé vypadaly, že se každým okamžikem zhroutí, stály malé hloučky přihlížejících. Z jednoho z domů vyšla mladá žena chovající v náruči plačící dítě. Vypadala smutně a ztrhaně. Mia na ní hleděla svýma udivenýma očima tak upřeně, až si toho žena všimla a na zvedla k Mie hlavu, ta raději odvrátila zrak a zrychlila své tempo. Chtěla už to mít za sebou a tohle místo už nikdy nespatřit.
O kousek dál postávala skupinka mladíků. Pokuřovali cigarety a dívaly se na probíhající účastníky zkoušky přibližně v jejich věku. Někteří z nich házeli po vyčerpaných soutěžících znechucené pohledy. Sem tam si vyřkli nadávku a odplivli si. Jeden z nich tam jen v tichosti stál a pozoroval dění před sebou. Neměl zapotřebí jim nadávat. K celému Středu měl neutrální vztah. Těžko říct, proč k těm lidem necítil zášť. Popotáhl z cigarety a s přivřenýma očima vydechl její kouř k modrému nebi.
„No né, že by letos do toho zapojili i dívčí pohlaví?“ ušklíbl se nakrátko ostříhaný černovlasý mladík a se smíchem strčil do svého mlčícího přítele. „ Prober se, kámo.“
Akio se zadíval do dáli. Opravdu tam běžela dívka. Její vcelku pohledná tvář se leskla potem. Vítr jí cuchal pramínky černých vlasů, co během dne stačily vyklouznout z jejího drdolu. Popravdě nevěděl co si o tom má myslet. Už jako malý stával zde u plotu a sledoval tuhle zkoušku, která byla povinná pro každého chlapce ze Středu staršího sedmnácti let. Dívku zde ale nikdy běžet neviděl.
Mia ucítila, že se na ni někdo dívá. Mladíků, kteří postávali za plotem a znuděně pozorovali prašnou cestu, si všimla už před chvílí. Odhodlala se podívat jejich směrem. Jako magnet její zrak ulpěl na mladíkovi se světlounce delšími blonďatými vlasy v otrhaných džínových kraťasech. Ucítila, jak se jejich oči na chvíli střetly, Akio tento vzdálený kontakt přetrhl a vytratil se ve zvířeném prachu, který za sebou zanechala stará otlučená dodávka.
Mia se z toho vzpamatovávala po zbytek běhu, i když se snažila sebevíc soustředit, jeho obličej se jí v hlavě usadil jako nějaký parazit a stále se ji vystavoval před očima.
Domy po její levici se postupně začaly vytrácet, až se mohla kochat pouze hromadami sutin. Okraj byl za ní. S úlevou přivřela oči. Ještě větší klid se v ní rozlil, když uviděla ceduli, která oznamovala, že do cíle je to už jen pouhý kilometr. Zrychlila své tempo a v duchu počítala sekundy. 1, 2, 3, 4, 5… 59.
Čekal ji poslední kopec. Postupně, s její zvyšující se rychlostí, se před ní začala objevovat tribuna. Dokonce viděla tvář svého otce. Nadšeně ji povzbuzoval. V cíli už leželo několik soutěžících, co už měli tohle utrpení za sebou.
Proběhla cílem a svalila se k zemi. Zoufale se snažila popadnout dech. Podívala se na svého otce, jak rychle otevírá pet láhev chlazené vody a máčí jí vlasy, do toho se usmívá a chválí ji. Poté Miu chytne za její drobná ramena a postaví na únavou roztřesené nohy. Ona se však sesune k zemi a z posledních sil se rozpláče.