Paralelní světy

Paralelní světy

Unaven, vystupuji z vlaku,
to k půlnoci pomalu sklání se čas,
zamyšlen po celodenním chvatu,
nevnímám setmělou ulici, ticha hlas.

Cestu znám a daleká není,
však vede mě tam, kde vládne strach,
to místo osud navždy mění,
zbloudíš-li a nevyhneš se potkání v tmách.

Umlčím intuice varování,
doma chci být, do peřin slastně ulehnout,
nevěřím babskému povídání,
kdo v noci chladné chtěl by mě přepadnout?

Však tato noc je jiná!
Já nadutec, pohrdal jsem tím co jiní znají,
že brány světů cizích otevírá,
oparem tajemství magie bytostí zlých se halí!

Teď nohy k dlažbě přikovány,
strnule, bez dechu, hledím na hřbitovní zeď,
v uších hlas jak krákorání vrány,
vybízí mě úlisně: "do mlhy chladné teď hleď".

Plíživý opar do očí se vpíjí,
hlava bez těla blíži se, zrak nelze odtrhnout,
pohledy střetnou se, její oči žijí,
snaží se nezvány až na dno duše dohlédnout.

Tak tady mě máš, hle,
teď uvěříš snáz, že není jen svět co znáš,
rozptýlím pochyby tvé,
marně se bráníš, marně nad osudem svým lkáš.

Pak se hlava přiblížila,
já cítil jsem její mrtvolně páchnoucí dech,
na ústa mě dlouze políbila,
a s chechotem zmizela ve hřbitovních zdech.

Slunce už vysoko stálo,
když v to jasné ráno jsem oči ztěžka otevřel,
snad se mi vše jen zdálo,
na stole zbytky jídla co jsem večeřel.

A přeci se něco změnilo,
na stěně podivný tvar, to nových prasklin pár,
se nenápadně spojilo,
ten obraz znám, ta tvář..., jímá mě hrůza a zmar.

Jsem jedno tělo, dvě duše,
po nocích hlasům ostatních naslouchám,
již nesměji se předtuše,
že realita našich dní nepatří jen nám.