Dobrodruzi z Antaru: Kapitola IV - Další nebezpečí přichází ze severu

Po náročných dnech se dobrodruzi probudili do krásného prosluněného rána. Ptáci zpívali a vál mírný vánek příjemného pozdního léta. To byl veliký rozdíl oproti podivnému tichu v prokletém hvozdu. Všichni se probudili později, protože si všichni po náročných dnech potřebovali pořádně odpočinout. Jistě si odpočinek zasloužili. Pouze Alessander si přivstal. Ještě za rozbřesku se připravil a vyrazil na hřbitov, kde měl domluvenou tajnou schůzku s Bellou. Město teprve ožívalo, hokynáři teprve otvírali své krámky, farmáři vyráželi na svá políčka za městem a na náměstí stavěli své stánky první trhovci.

Alessander dorazil z rána na místní hřbitov. Škody po náročném boji s Almendethem byly již odstraněny. Zatím zde nikdo nebyl, proto se posadil na jedno kamenné sedátko a čekal.

Po chvíli přišla hraničářka Laia.
„Zdravím vás. Doufám, že dlouho nečekáte. Bella za chvíli dorazí.“
„To je v pořádku. Přišel jsem před malou chvílí.“
Laia si přisedla na sedátko k Alessandrovi a začala vyprávět o Belle.
„Víte jsme sestry. Je pravda, že jsme se často příliš vzájemně nechápali, ale pořád jsme se měli rády. Nedávno však zažila dost těžké období. Bývala to dobrá čarodějka, byla velice nadaná a schopná.“
„A co se pak stalo? Prý prodala Almendethovi nějaké tajemství rituálu.“
„To je bohužel pravda. Stalo se tak už před několika měsíci. Tehdy neměla vůbec tušení, co tím může způsobit. Po nějaké době Bella zjistila, k čemu ten rituál doopravdy slouží a byla pak proti tomu. V tu dobu však bylo pozdě. Rituál se začal v chrámu realizovat a nemohla s tím už vůbec nic udělat. Ten rituál jste naštěstí zastavili, údajně již nechybělo mnoho a byl by dokončen. Potom se však po městě rozkřiklo, že Bella Almendethovi prodala to tajemství. Za to byla vyhnána z města.“

Zatímco se Laiia bavila s Alessanderem. Ostatní se sešli na náměstí před královským palácem. Po chvíli dorazil i Yzergin, a poté čekali už jen na Alessandera. Ten však dlouho nešel. Rozhodli se, že půjdou za Dandarem bez něj. „Až dorazí, tak ho snad napadne nás hledat u Dandara,“ prohlásil Rogr. Šli rovnou k Dandarovým komnatám. Zaklepali na dveře: „Vstupte.“ ozvalo se za dveřmi. Dandar seděl u pracovního stolu a něco sepisoval.

„Zdravím vás. Jsem rád, že jste se vrátili živi a zdrávi. Už jsem začínal mít o vás obavu. Byli jste pryč šest dní,“ uvítal je Dandar ve své komnatě. Evidentně měl radost z jejich návratu.
„I my vás rádi vidíme.“
„Ale kde je Alessander? Stalo se mu něco?“
„Nebojte. Ten se s námi vrátil v pořádku do Antaru. Jen se dnes opozdil,“ uklidňoval Dandara Rogr, zřejmě zaspal. Poslední dny byly náročné.“
„Alespoň, že tak,“ oddechl si. „A kdo je tohle?“ zvědavě se optal, poté co spatřil novou neznámou tvář.
„Těší mě. Abych se představil. Mé jméno je Yzergin. Cestuji po světě a vyhledávám různé dobrodružství. Setkali jsme se včera v místním hostinci, „Zlatá husa.“ Vyprávěli mi o svých zážitcích a věřím, že bych zde mohl najít uplatnění.“
„Další dobrodruh v našich službách jistě přijde vhod. Nevidím důvod proč bych nesouhlasil.“
„Děkuji. Určitě vás nezklamu,“ uctivě poděkoval Yzergin.
„Abychom se dostali k věci. Tak co jste zjistili v prokletém hvozdu?“ již se Dandar těšil na nové poznatky o tomto místě.
„Zjistili jsme toho hodně. Bohužel vyvstalo mnohem více otázek než odpovědí,“ začal s vyprávěním Vidaath.
Daniela pokračovala: „První den jsme nocovali v oné vesnici na severu. Bohužel již byla vypleněna. Její opevnění nám alespoň poskytlo útočiště proti temným jezdcům. Podařilo se nám dokonce i jednoho porazit.“
To Vidaath líčil další zážitky: „Druhý den jsme dorazili ke hvozdu. Na pohled se zdál být zcela normální. Ale již z dálky jsem z něj necítil nic dobrého. Cítili to i koně. Odmítali se jen přiblížit k lesu a hrozně se plašili. Museli jsme pokračovat pěšky. Les byl hodně divný, všude bylo neustále ticho i zvěře bylo velice málo. Potkal jsem tam pouze jednu srnku. Nevím, jak to tam vůbec funguje. Když jsme vstoupili do lesa na prvotní průzkum. Tak jsme nedokázali najít cestu ven. Nikdy bych nevěřil, že můj orientační smysl bude tak zmaten. Od té srnky jsem se dověděl, že cesta ven prý neexistuje, je jen cesta do města. Bylo to hodně podivné, ale zřejmě pravdivé. Cestu z lesa jsme nenašli.“
„To je zajímavé. Proto se nikdo z hvozdu nikdy nedostal. Ale jak jste se tedy dostali ven?“
„Dali jsme na radu srnky pokračovat stále dál. Cesta nám trvala necelé dva dny, proto jsme museli v lese nocovat. Během noci se v lese zjevilo mnoho neznámých očí a neustále na nás zíraly. Zdálo se, že se bojí ohně,“ pokračoval ve vyprávění Vidaath.
„Ale z jiného druhu světla, například magického, strach nemají. Alessander zkoušel přijít blíže se zdrojem magického světla a měl prý nepříjemný pocit, že se na něj chystají zaútočit,“ doplnil Vidaathovo vyprávění Rogr.“
„To je pravda. Nezjistili jsme, komu ty oči patří, ale v jejich přítomnosti se moc dobře nespalo. Během všech nocích, se vždy ve stejný čas, ozval křik, který se ozval někde z města. Druhý den jsme k večeru dorazili k městu,“ pokračoval Vidaath.
„Okolo města a v něm byla cítit velmi silná negativní energie. I stromy v okolí byly mrtvé. Po nocích se ve městě dělo něco podivného. Ozval se opět ten podivný křik, a poté následovalo mohutné dupání po městě, které trvalo téměř celou noc. Nevíme, co to mohlo být, ale určitě to bylo velké. Ale přes den jsme po nich nenašli žádné stopy,“ líčila Daniela další poznatky.
„Velice zajímavé. A co jste nalezli ve městě dále?“ ptal se dál Dandar a nedočkavě čekal na další odpovědi.
„Město se původně jmenovalo Corft. Přirozeně bylo po těch mnoha stoletích značně zchátralé. Jedině královský palác na náměstí byl ještě hodně zachován, skoro to vypadalo na to, že byl někým udržován. Vybavení bylo sice zničeno, ale v knihovně jsme nalezli jednu netknutou knihu psané v podivném jazyce. Má ji u sebe Alessander, ale ten tu zatím není, takže vám ji nemůžeme ukázat. Dále jsme v místním chrámu nalezli podivnou kruhovou díru do země. Stěny byly hladké jako sklo. Později jsme zjistili, že vedla až do spodních pater zdejších dolů,“ pokračoval ve stále zajímavějším vyprávění Rogr a Dandar dále pozorně poslouchal.
„A co ty doly? Bylo v nich něco zajímavého?“
„Samozřejmě jsme pokračovali až do dolů. A skutečně tam bylo velice hodně podivných věcí. Ty doly byly zřejmě nedávno někým upraveny. Bylo tam několik zcela nových sálů. Původní důlní chodby byly na mnoha místech přehrazeny kamennou zdí s menšími dveřmi, a též mnoho magických pastí. Dále jsme tam narazili na divné chapadlovité tvory. Boj s nimi byl velice těžký a nakonec nám nezbylo, než ustoupit,“ pokračovala Daniela.
„Kromě toho bylo podzemí zvláštně narušeno. Narazili jsme na několik velkých trhlin. Přitom charakter podzemí a rozsah těžby, by tak značné narušení nezpůsobil,“ doplnil Vidaath.
„Dále jsme ve spodním patře nalezli velký sál plný ostatků a podivným zrcadlem. To nevydávalo žádný odraz, ale přitahovalo krev. Zřejmě se jednalo o nějaký portál, který se aktivuje lidskou krví. Přišlo mi to hodně podobné jako u nás v chrámu bohyně Lin,“ dovyprávěla Daniela.
„A nakonec se nám podařilo dostat se ven plavbou po podzemní říčce, která poté ústila mimo hvozd do moře. Odtud nebylo těžké se vrátit zpět do Antaru, i když cesta trvala celý den,“ dovyprávěl poslední fakta Vidaath.
„Jak vidíte vyvstalo mnohem více otázek než odpovědí.“
„Alespoň se vám podařilo něco zjistit. A jsem rád, že po mnoha stoletích se dokázal někdo vrátit a podat zprávu o tom, jak to tam vypadá. Díky vám víme, co tam může další výpravu čekat a na co se připravit. Bylo by dobré, kdyby se Corft časem podařilo opět obnovit,“ vylíčil své pocity Dandar, který byl rád za všechny nové poznatky.
„Budete nás opět na něco potřebovat?“
„Teď si zaznamenám vaše poznatky a promyslím si co dál. Zastavte se u mě za pár dní, to budu mít snad jasno, co podniknout dále. Jinak bych vám nechal pár dní volna. Zasloužíte si ho.“

„Ráda bych se ještě zeptala na situaci kolem Belly. Při našem návratu z Corftu jsme ji v noci potkali u hvozdu. Chtěla s námi přenocovat, ale já z ní cítila zlo, a tak jsem ji musela odmítnout. Včera večer se objevila v Antaru, přestože byla vyhnána,“ zajímala se Daniela ještě než se nachystali k odchodu..
„To co jsi slyšela, je pravda. Prodala Almendethovi tajemství toho rituálu. Ale jak je možné, že se klidně vrátila do města?“
„Přišli si sice pro ní stráže, ale ty se báli její magie a ani se moc nesnažili, ji zastavit. Prakticky hned se dali na útěk. Myslím, že někteří zdejší lidé pracující u městských stráží, nejsou vhodní pro tuto službu.“
„To víš. Ze strážnýma je to teď problém. Během vládnutí minulé rady, někteří dobří strážci odešli, a nebo šli do války s Almendeici, kde zahynuli. Těch dobrých tu teď moc nezbylo a ti nestačí uhlídat celé město. Takže tu musí hlídat i ti horší, ale já doufám, že se časem situace zlepší.
„Aha. Doufám, že se to brzy zlepší, protože tak tu budou mít různé zločinecké živly volnou ruku. Ještě by mě zajímala ta hraničářka Laia. Seděla včera s Bellou v hospůdce „Zlatá husa“ a když přišli stráže, tak ji dokonce bránila.“
„Jsou to sestry. Sice odjakživa jedna nechápala druhou, ale vždy drželi při sobě. Bella byla dříve schopná čarodějka, ale v posledních letech ji zajímala trochu i černá magie, se kterou experimentovala. Laia tu zatím žádný závažný zločin nespáchala, a tak nemám proč ji vyhnat. Dokonce v minulosti prokázala služby Antaru.“
„Děkuji za odpověď. Uvidím, zda se mi podaří Bellu zatknout.“
Po rozloučení všichni opustili Dandarovo komnaty.

Nyní stáli na náměstí a spekulovali o tom, co se stalo s Alessandrem, již měl značné zpoždění. Náměstí v tu dobu ožívalo, mnoho místních obyvatel se pohybovalo okolo stánků a nakupovalo. Dobrodruzi ještě nějakou dobu čekali. Alessander však stále nikde.

„Snad se mu nic nestalo,“ pomyslil si Rogr.
„Neříkal včera, že se dnes trochu zdrží?“ vzpomněl si Vidaath.
„Máš pravdu. Teď jsem si vzpomněl, ale kam mohl jít?“
„Třeba má s někým schůzku. Co se podívat třeba do hospod „Zlatá husa“ a „U mrtvého draka.“ Nebo můžeme zkusit na hřbitov. Poslední dobou jsou to naše častá místa setkání,“ navrhoval Vidaath.
„Myslím, že bychom to mohli zkusit. Ale ještě bych zkusila navštívit cech mágů,“ souhlasila Daniela.

Vydali se nejdříve směrem k hospodě „Zlatá husa.“ Nakoukli dovnitř, ale hospoda byla zcela prázdná. Gertruda, která právě připravovala stoly na dnešek, povídala, že v ten den u ní ještě nikdo nebyl. Potom zamířili do nedalekého cechu mágů. Několik zdejších mágů shodně tvrdilo, že Alessander odešel někam už ráno a dosud se nevrátil. Takže dobrodruzi odešli s nepořízenou. Dále pokračovali k hospodě „U mrtvého draka.“ Ta byla ještě zavřená. Nakoukli proto oknem dovnitř, aby se podívali, zda tam skutečně náhodou nikdo není. Vevnitř bylo dosud šero a prázdno. „Tady taky nic,“ pomyslil si Rogr. Nakonec vyrazili směrem na hřbitov, jak prve navrhoval Vidaath.

Bylo krásné letní dopoledne. Slunce prozařovalo několik vzrostlých stromů podél cesty. Mírný vánek vál ve větvích a ptáci poklidně zpívali. Dorazili na hřbitov. V duchu si říkali: „Jestli nebude tady, tak už nevíme kam ho jít hledat.“ Nahlédli přes hřbitovní zeď a k jejich překvapení zde zahlédli Alessandra, jak se baví s Bellou a Laiou. Chvíli je pozorovali. Daniela na nic nečekala, viděla zde vhodnou příležitost, jak dostat Bellu před soud. Proto rázně a jistě přišla přímo k nim.

„Zase ty. Co ode mě chceš?“ promluvila naštvaně Bella hned, jak Daniela přišla k nim.
„Bello. Chci aby ses hned vzdala.“
„A jako proč? Nic jsem snad neudělala.“
„Ale ano. Byla jsi vyhnána z Antaru a přes zákaz pobytu, jsi se vrátila zpět do města.“
„Potřebovala jsem jen mluvit se svou sestrou. Dnes z rána jsem chtěla odejít.“
„I to je však porušení řádu a za to budeš souzena. Musím trvat na tom, aby jsi se vzdala,“ zdůraznila Daniela a byla připravena Bellu dostat před soud třeba i násilím.
„Bella si je dávno vědoma svého činu a lituje jej. Je však takový zločin, aby mohla vidět svoji sestru? Vrátila se do Antaru pouze na ten večer,“ vložila se do debaty Laia.

Belle již došla trpělivost a pronesla nějaké zaklínadlo. Daniela byla připravena bojovat, ale náhle pocítila, jak ji náhle ztěžkly nohy. Nemohla je vůbec odlepit ze země. Divila se, co se najednou stalo, proto se podívala na zem. Všimla si jak její nohy zkameněly a postupně se její tělo měnilo v kámen odspoda nahoru. Daniela jen bezmocně přihlížela, jak po chvíli byla stále větší část jejího těla přeměněna v kámen. Bella pronesla ještě když Daniela vnímala: „Přidala jsi se na špatnou stranu.“ Pak se již dokončila proměna Daniely v kámen. Bella z Laion opustili hřbitov hlavním vchodem. Po tomto setkání zůstala stát Daniela uprostřed hřbitova, jako socha. Rogr, Vidaath a Yzergin přiběhli k ní, aby zjistili co se to vlastně stalo.

„Co se tu vlastně stalo?“ zeptal se přítomného Alessandra Rogr.
„Daniela ji chtěla zajmout, ale Bella ji nechala zkamenět,“ odpověděl trochu překvapený Alessander.
„Zmeškal si setkání s Dandarem. Čekali jsme na tebe celkem dlouho. O čem jste se tu vlastně bavili?“ zajímal se Vidaath.
„Chtěl jsem Bellu jen vyslechnout. Nesdílím zrovna názory paladinů, kteří často zaslepeně prosazují dobro a řád.“
„Prodala Almendethovi tajemství rituálu,“ přesvědčoval Rogr Alessandra o vině Belly.
„Já vím, ale potom si uvědomila, co tím může způsobit a byla proti tomu rituálu. To už bylo ale pozdě. Takže bych asi tak úplně nesouhlasil s její absolutní vinou. A navíc, byla už potrestána vyhnanstvím.“
„To je možné, ale kvůli tomu zemřelo spoustu nevinných lidí,“ pokračoval Rogr.
„Teď s tím asi moc nenaděláme. Bella už je pryč. Co provedeme ze zkamenělou Danielou?“ vložil se do debaty Vidaath.
„Tahle magie je už pokročilejší. Zatím ji neovládám, nicméně se můžu pokusit zlomit účinky toho kouzla. Nechat ji tu rozhodně nemůžeme, kdyby někdo tu sochu poškodil, například ulomil ruku, tak se to při zpětné přeměně nevrátí. Už by zůstala bez ruky. A to je pak nemilé.“

Alessander přistoupil ke zkamenělé Daniele a nejdříve prozkoumával magické síly v jejím okolí. Pak pokusil pronést několik zaklínadel, ale z počátku se nedařilo. Tyto kouzla dosud Alessander znal pouze z teorie, prakticky se s nimi zatím nesetkal. Trvalo to poměrně dlouhou dobu než přišel na podstatu toho kouzla, to už bylo dávno po poledni. Ostatní mezitím posedávali na kamenných sedátkách a odpočívali, Vidaath dokonce na chvíli usnul.

Nakonec přeci jen uspěl. Pronesl složité zaklínadlo a kámen se opět pomalu začal měnit v živého člověka. Daniela byla chvíli zmatená. Nechápala, co se vlastně stalo. Poslední co si pamatovala bylo, jak Bella s Laiou odcházeli ze hřbitova. Cítila se velice zesláblá. Mohla jen stěží chodit, proto ji Rogr a Vidaath museli při chůzi pomáhat. Pomalu opustili hřbitov a vyrazili zpět do města. Protože naposledy jedli ráno a nyní bylo dávno po poledni, zašli opět do hospody „Zlatá husa,“ kde si dali něco menšího k jídlu.

Při té příležitosti se Rogr ptal Alessandra.
„Jak jsi se vůbec zkontaktoval s Bellou a Laiou?“
„Vstal jsem brzy ráno a chtěl se trochu projít po městě. Při té příležitosti jsem potkal Laiu. Zajímalo mě, jak to doopravdy bylo s Bellou. Nabídla mi společné setkání na hřbitově, protože ve městě není vítaná.“
„Přeci jsme byli dohodnuti, že hned po ránu zajdeme za Dandarem, to je podle mě důležitější, než zjišťovat vinu či nevinu Belly.“
„V tomhle bych souhlasila s Rogrem. Navíc se její vina potvrdila a ještě porušila zákaz návratu do Antaru,“ unaveně, ale stále rozhodně souhlasila Daniela.
„Sice porušila jedno nařízení, ale je si vědoma svého předešlého činu. Když si uvědomila, co ten rituál může způsobit, snažila se tomu zabránit, ale neměla vůbec příležitost. Chce se změnit,“ dál oponoval Alessander.
„Její čin způsobil smrt mnoha lidí a ještě vážně ohrozil město. Ten rituál byla čistě cizí a zlá magie, to musela dobře vědět, že tím nic dobrého na svět nepřinese.“
„A co když přesně nevěděla co je to za druh magie? Přeci jen je mladá a nemůže být tak zkušená.“
„Neznalost řádu neomlouvá. Například přijde někdo, kdo žil celý život mimo civilizaci, ten poté přijde do města a někoho okrade či zavraždí. Oběti to rozhodně není jedno, zda ten cizinec věděl, zda se to smí nebo ne.“
„Tím nechci Bellu obhajovat, ale myslím si, že není možné, aby každý správně předpověděl dopady všeho svého jednání. Každý v životě může udělat chybu, která má nepříjemné důsledky.“
„Rozhodně každý může správně odhadnout, zda jeho činy jsou dobré či špatné. A prodej toho rituálu rozhodně dobré následky mít nemohlo. To by mohl vědět i ten, kdo se v magii moc nevyzná.“

Když dojedli a dopili, ještě chvíli se dohadovali a vině a nevině. Každý však měl pouze svoji pravdu. Mezi Danielou a Alessandrem teď panovala jistá nedůvěra. Daniele se hlavně nelíbilo, že se nedostavil ráno k Dandarovi a místo toho se bavil s Bellou. Yzergin snadno vycítil, že tak zcela nemluvil pravdu a důvod setkání byl někde jinde, avšak zatím si to nechal pouze pro sebe. Nechtěl rozdmýchávat v partě ještě další spory.

Později odpoledne se všichni vydali ke svým domovům. Daniela se vrátila do paladinského chrámu, Rogr k sobě domů, Vidaath zpět do svého lesa, Alessander k mágům a Yzergin zůstal v hostinci „Zlatá husa.“

Uplynulo šest krásných pozdně letních dní. Sedláci na svých polích sklízeli letošní úrodu, která byla slabší oproti minulým letům. V tuto dobu bylo již trochu chladněji. Podzim se pomalu blížil. Daniela, Rogr, Vidaath a Yzergin se po poledni potkali na náměstí. Nebylo to plánované, měli se původně setkat až za několik dalších dní.

„Zdravím. Kde se tu tak náhle berete?“ vítal Yzergin právě procházející se po náměstí.
„Tebe též zdravím. Napadlo mě, že půjdu navštívit Danielu a Rogra,“ odpovídal na přivítání Vidaath.
„Když jsme se tu takhle setkali, tak co budeme dělat?“ zajímal se Rogr.
„Už jsme neměli dlouho žádné dobrodružství. Mohli bychom jít vyplenit nějaký dung,“ navrhl Vidaath, který měl po posledních dobrodružstvích, chuť opět někam vyrazit.
„Cože? Vyplenit nějaký dung?“ nechápavě se optal Yzergin netušíc, co tím myslel.
„To snad ne. Já bych spíš zašla za Dandarem.“
„Vlastně pravda. Říkal, ať za ním za pár dnů zajdeme,“ souhlasil Vidaath s Danielou.
Společně tedy zašli do královského paláce za Dandarem.

„Vítejte. Dobře, že jste přišli už tak brzo.“
„Potěšení na naší straně. Může pro vás opět něco vykonat?“ pozdravila Daniela Dandara.
„Máme špatné zprávy ze severu. Almendeici se opět shromažďují u severní hranice. Zatím pouze vyčkávají a neútočí. Takže bych vás vyslal na další průzkum. Chtělo by to zjistit co chystají, a proč zatím neútočí. Chtělo by to však vyrazit co nejdříve, nejlépe zítra ráno. Samozřejmě vám opět poskytnu výbavu,“ líčil Dandar poslední nemilé události.
„Dobře, rádi opět posloužíme.“
„Dále jsme zjistili, že Myri hledá kámen země. O kamenech země toho moc nevím, zkuste se zeptat u mágů. Já jen slyšel o nějakých místech, kde by se mohli nacházet. Rozhodně by bylo dobré nějaké získat.“
„A o jaká místa se jedná?“ ptal se Rogr.
„Víme o čtyřech místech. První místo Gullnest – racčí hnízdo. To je stará pevnůstka na pobřeží. Sídlí tam nebezpečný lich ovládající mocnou temnou magii. Druhé místo je další pevnůstka na západním pobřeží. Kdysi se tam stalo něco podivného a posádka i s velitelem se změnila v monstra člověku zdaleka nepodobná. Další se údajně nachází na pobřeží trpasličí říše na východním kontinentě, to je ale už moc velká vzdálenost. Jen cesta tam a zpět by trvala dva měsíce a tolik času nemáme. A poslední místo je daleko na severu v pevnosti Chaledath.“
„Vskutku to nebude jednoduché je získat. Co ta pevnost Chaledath na severu?“zajímal se Rogr.
„To též není přívětivé místo. Nachází se ve městě Calthedara na severu, kterému nyní vládne Myri. Je to podzemní pevnost vykutaná ve skále. Patřila dříve Chaldethovi, který tam dělal spoustu nejrůznějších pokusů. Do té pevnosti se dá dostat dvěma vstupy. První je přímo z města Calthedara, a druhý je přes trhlinu v zemi pár mil od města. Co se v té pevnosti nachází, nikdo pořádně neví. Údajně jsou zmapována pouze první dvě patra, ale ta pevnost je obrovská, existují zmínky až o stovce podlaží. Některé cesty už prý nejsou ani schůdné, ta pevnost je tisíce let stará. Říká se, že tam byly kdysi prováděny tak šílené pokusy, které rozezlili i samotnou matičku přírodu a trochu si tam s tím pohrála,“ vyprávěl Dandar vše, co věděl o pevnosti Chaledath.
„Uvidíme co zmůžeme. Pokud se tam dostaneme, tak nějaký kámen země snad najdeme, i když to nebude snadné,“ sliboval Rogr.
„Je to skutečně nebezpečné místo, tak buďte na sebe opatrní.“
„Budeme,“ ujišťoval Vidaath.

„Ještě bych měla malou poznámku k Alessandrovi. Ten den, kdy tu s námi nebyl, se na hřbitově bavil s Bellou. Nám tvrdil, že chtěl jen znát její pohled na věc, ale máme dojem, že nemluvil úplně pravdu. Minule jste se zmiňoval, že Bella prováděla experimenty s temnou magii. Tak mám trochu podezření, zda se něco od ní nechtěl dozvědět,“ popisovala Daniela situaci okolo Alessandra.
„Alessandra znám teprve krátce, takže nemůžu soudit, ale v prokletém hvozdu vám pomáhal. Nebo ne?“
„Pravda. Nezdálo se, že by prováděl nějaké nekalé věci,“ souhlasil Rogr.
„Takže bych zatím nedělal ukvapené závěry, kam se vydáte, bude každá pomoc vhodná. Samozřejmě je rozhodnutí na vás. Ráno u severní brány budete mít připraveny koně a výbavu. Zatím počítám s vámi všemi.“
„Uvidí se. Ještě to s ním dořešíme.“
Poté co opustili Dandarovi komnaty, vydali se k nedalekému cechu mágů.

Tam se poptali na Alessandra. Bylo jim řečeno, že momentálně někde venku v lese sbírá přísady do lektvarů. Poté zde vyhledali současného nejvyššího mága sídlícího ve hlavní věži. Původní nejvyšší městský mág Loril, který zahynul při boji s Almendethem, byl nahrazen jeho bratrem. Vystoupali po točitém schodišti až do horního patra, kde měl hlavní mág své sídlo. Zaklepali na dveře. „Vstupte,“ ozvalo se za dveřmi. Vstoupili do pokoje nejvyššího mága, ve kterém byl v současnosti trochu nepořádek. Na stolech se válely haldy knih, svitků a přísad do lektvarů. Některé knihovny byly částečně vyprázdněné, jiné již srovnané a některé stále přeplněné vším možným. V místnosti spatřili Lorilova bratra, který byl velice podobný svému bratrovi.

„Vítám vás. Posaďte se ke stole,“ uvítal je Lorilův bratr.
„I nás těší,“ opětovala pozdrav Daniela.
„Omluvte tu ten nepořádek. Nastěhoval jsem se sem nedávno a trochu to tu předělávám. Je tu ještě spousta věcí po Lorilovi, který bohužel zahynul v boji,“ ospravedlňoval se jeho bratr a při tom přendal pár hald knih ze stolu na podlahu k oknu. Poté se posadil ke stolu.
„Tak s čímpak jste za mnou přišli?“
„Poslal nás za vámi Dandar, že prý něco víte o kamenech země,“ odpověděla Daniela.
„Ano, to vím. Jedná se o krystaly jasně červené barvy, mají tvar pravidelného osmistěnu. Mají velkou moc, umí prý dokonce vracet život, dají se také použít při mnohých rituálech, ať již dobré či zlé magie, také je možné je použít k vytvoření magických holí. Rozhodně by bylo prospěšné, nějaké získat. Momentálně víme zhruba o čtyřech místech, kde se nějaké nacházejí,“ vyprávěl mág.
„O těch místech jsme již slyšeli od Dandara.“
„Připomenu, že ani jedno místo není zrovna dobře dostupné. To je vše co vám ke kamenům země mohu říci.“
„Tak vám děkujeme za váš čas a my už půjdeme.“
„Není zač. No a já se pustím dál do předělávání, už abych to tu měl hotové.“

Dobrodruzi opustili pokoj nejvyššího mága. Domluvili si setkání u severní brány další den ráno. Ještě před odchodem z cechovního domu vzkázali místním, aby se zítra ráno Alessander dostavil k severní bráně. Poté vyrazili ke svým domovů, kde se po zbytek dne připravovalt na nebezpečnou výpravu na sever. Vidaath se vrátil zpět do lesa druidů, kde se též věnoval přípravám. Sever byl od nepaměti nepřátelské území, kam se nebylo radno vydávat.

Druhý den se časně ráno dobrodruzi probudili do polojasného dne. Vidaath se vzbudil ještě za rozbřesku, čekala ho ještě cesta z lesa druidů do města. Společně se setkali před severní bránou, kde již bylo připraveno pět koní s výbavou. Čekali zde dva Dandarovi služebníci.

„Vy budete jistě Daniela, Rogr, Vidaath, Alessander a Yzergin,“ oslovil jeden ze služebníků právě příchozí dobrodruhy.
„Ano to jsme,“ odpověděl Rogr.
„Zatím vás vidím pouze čtyři. Kdo ještě chybí?“
„Alessander. Měl by brzy dorazit, ale je tu ještě jedna věc, kterou musíme dořešit. Je možné, že nakonec nepojede s námi,“ odpověděla hned Daniela.
„Dobrá. Žádný problém. Počkáme tedy.“

Nečekali ani nijak dlouho a Alessander dorazil.
„Zdar. Už jste připraveni. Taky jste se mohli večer objevit, pořádně jsem se nedověděl, kam vlastně jedeme,“ vyčítavě promluvil k ostatním.
„Musíme si promluvit o tvém setkání s Bellou,“ vážně pronesla Daniela k Alessandrovi.
„Už jsem minule říkal, že jsem jen chtěl vědět, jak to doopravdy bylo.“
„Moc se mi tomu nechce věřit. Zaráží mě fakt, že jsi se nedostavil na setkání s Dandarem.“
„A co bych jinak po ní mohl chtít?“
„Zajímala se o temnou magii.“
„To vím. Ale nakonec dospěla k přesvědčení, že není radno se s tímto typem magie zahrávat a nadobro se ho zřekla.“
„S tím bych si nebyla tak jistá. Stále z ní cítím to zlo.“
„Uvědomila si svoji chybu nedávno, takže to z ní bude jistě nějakou dobu poznat.“
„Mám pocit, že se tak úplně té temné magie nevzdala.“
„A co to tedy má dělat se mnou?“
„Mám podezření, že jsi se ohledně této magie chtěl též něco dozvědět.“
„To je směšné. Ty opravdu věříš, že bych byl chtěl poznat tajemství této magie. Kromě toho, ze mě přeci zlo necítíš.“

V podobném duchu se rozhovor nesl ještě nějaký čas. Rogr, Vidaath a Yzergin si mezitím sedli na zem do trávy a nezaujatě pozorovali Danielu a Alessandra. Rogr s Vidaahem totiž tušili, že to bude na dlouho.

Brzy bránou z města projel povoz kočírovaný dřevorubcem. Byl to opravdu mohutný vousatý chlap s tmavými vlasy, se kterým by jistě nebylo radno se pustit v boj. Oblečen byl v hadrech barvy rudá a bílá. Daniela se náhle zarazila a obrátila pohled směrem ke dřevorubci na povoze. Cítila z něj totiž velice silné zlo, mnohem intenzivněji než z Belly. Neváhala a ihned mu zastoupila cestu. Dřevorubec zastavil zostra povoz a hlasitě pronesl.

„Co blbneš ženská? Nevidíš, že tudy projíždím.“
„Cítím z tebe zlo. Budu tě muset vyslechnout.“
„Jak vyslechnout? Provedl jsem snad něco?“ nechápavě pohlédl na Danielu.
„Něco špatného určitě, protože bych z tebe necítila tolik zla.“
„Co bych tu jako dělal. Pouze tudy projíždím z jihu. A co jako se mnou chceš dělat?“
„Budu tě asi muset zatknout.“
„Ty jsi se snad zbláznila. Jen vezu náklad dřeva na sever.“

V záři slunci pod dřevorubcovým pláštěm se cosi zalesklo. To samozřejmě neuniklo Daniele. Chvíli ten lesk pozorovala. Pod pláštěm bylo skryto brnění.

„Vysvětli mi, proč jako dřevorubec, nosíš pod pláštěm zbroj. To obvykle nebývá běžná výbava pro práci v lese.“
„Jen se chráním. Víš jak je to tu všude nebezpečné. Hrozba války, podivné bytosti a do toho ještě případné loupeživé bandy.“
„Nemyslím si, že jsi byl někde kácet dřevo v lese. Tohle je jen krytí, aby tě nikdo ze zdejších nepoznal. Nedá se ti věřit, jsi zlý, a proto tě budu muset donutit, vzdát se.“
„Kašlu na tebe, nehodlám tu dál marnit čas, prostě už pojedu a jestli mi dál budeš stát v cestě, tak tě přejedu,“ odvětil dřevorubec a práskl do koní.

Celý povoz se rozjel přímo proti Daniele, která mu do teď bránila v cestě. Koně bez milosti povalili Danielu na zem a povoz se prohnal přímo přes ní. Naštěstí ležela na zemi tak, že jí obě kola povozu minuly. Ihned vstala snažila se povoz dohonit. Ostatní dobrodruzi vstali ze země a dali se též do pronásledování povozu, přestože to byla marná snaha. Povoz jel poměrně rychle. Po ujetí pouhých několika desítek stop, se povozu náhle utrhlo kolo. Ten s hlasitým rachotem padl jednou stranou na kamennou dlažbu cesty. Dřevorubec okamžitě vstal z rozbitého povozu a hlasitě zakřičel: „A když nebudu moc jet na povoze, tak půjdu dál po svých!“

Pokračoval po cestě na sever velice rychlou chůzí. I když Daniela běžela seč jí síly stačily, tak se dřevorubec vzdaloval. Daniele bylo ihned jasné, že se jedná o neobyčejného člověka, protože takhle rychle běžní obyvatelé nechodí. Dokáží to jen mágové, nebo hodně mocní lidé. Rogr se rozhodl dřevorubce zastavit a vystřelil po něm šíp.

„Jo! Dostal jsem ho,“ zaradoval se Rogr poté, co spatřil, jak se dřevorubec skácel k zemi.
„Počkej. Jak dostal jsi ho? Vždyť jsi ho vůbec netrefil a běží stále dál,“ přesvědčoval Vidaath Rogra a ukazoval směrem na unikajícího dřevorubce.
„Vždyť tamhle leží na cestě. Podívejte se,“ Ujisťoval Rogr ostatní v přesvědčení svého úspěchu.
„Kdepak. Vidaath má pravdu. Minul jsi a uniká dál. Zřejmě se jedná o nějakou iluzi,“ souhlasil Alessander s Vidaathem.
„Naprosto věrně jsem ho viděl, jak padl na zem,“ nechápal Rogr, který si byl jist stále svým úspěchem.

Rogr se raději opět podíval tím směrem a nyní spatřil skutečnost. Dřevorubec byl naživu a běžel stále dál, až po chvíli zmizel za horizontem. Zřejmě je tato iluze měla zdržet. Nasedli všichni na koně a snažili se ho ještě dohnat. Po chvíli dorazili k rozcestí, kde cesta pokračovala na severovýchod do Aldorilu a na sever do bývalého Corftu a Caltedary. „Už ho asi nedostihneme,“ pomyslili si.

Rozhodli se pro pokračování na sever, kde mají zjistit, co chystají Almendeici. Pokračovali tedy dále na sever volnějším tempem. Brzy však potkali hlídku a ta se zmiňovala právě o podivném chlapovi jdoucí velice rychle na sever. Přidali proto do kroku v naději, že ho ještě dostihnou, než dorazí na hranice. Pokračovali již známou pustou krajinou, která byla lemována pouze osamělými stromy nebo malými lesíky. Dokonce poznali i místo, kde se ukrývali před mnoha dny před temnými jezdci. Po nějaké době minuli odbočku k vypleněné vesnici a dále na Corft. Pokračovali však po hlavní dlážděné cestě na sever. Cesta tam trvala ještě několik hodin. Po poledni nakonec dorazili do tábora vojska Antaru. Rychle jdoucího dřevorubce už nedostihli.

V táboře bylo několik desítek velkých modrožlutých gotických stanů. Zatím tu byl klid, žádné známky bojů. Vojko se zde zatím v klidu připravovalo na boj. Někteří cvičili, jiní odpočívali u ohnišť a někteří právě dojídali pozdní oběd. Odhadem zde mohlo být něco ke stovce vojáků. Dobrodruzi zde zastavili a sesedli z koňů. To už je spatřil velitel a přišel k nim.

„Zdravím. Zde to není příliš bezpečné, měli byste se raději vrátit. Almendeici mohou každou chvíli zaútočit.“
„Také zdravím. To nebude třeba. Posílá nás Dandar, abychom obhlédli situaci a případně zjistili co chystají Almendeici,“ vysvětlovala Daniela veliteli situaci.
„Aha, tak to jste vy. Dopoledne zde byl Dandarův posel, který se zmiňoval o partě dobrodruhů, kteří mají dnes dorazit.“
„Mohl byste nám sdělit, jaká je momentální situace?“
„Zatím je stále klid. Kromě menších potyček na hranicích, Almendeici stále vyčkávají. Je jich poměrně hodně, pokud brzy zaútočí, nevím jak dlouho dokážeme linii udržet. Chtělo by to nějaké posily, ale vojska Antaru byla nedávnými boji velmi oslabena.“
„Máme v plánu se dostat na nepřátelské území a zjistit co se tam chystá. Možná bychom jim tam mohli způsobit nějaké škody. To by je trochu zdrželo a oslabilo.“
„No to bude problém, protože hlavní linie je téměř neprostupná. Všude v okolí hranice mají Almendeici tábory a drží všude hlídky. Možná by se dalo proklouznout v noci, ale i tak je to velice nebezpečné.“
„Počkat. Možná bych věděl o nějaké možnosti,“ vložil se do debaty Vidaath.
„Napadá tě něco?“ optala se Daniela.
„Nedaleko odsud na západ je poměrně velký neprostupný les rozkládající se na území obou států a zasahuje do vnitrozemí. Já ten les celkem dobře znám, tak bych nás tamtudy mohl snadno provést a dostali bychom se až za nepřátelskou linii,“ popisoval svůj plán Vidaath.
„To zní jako dobrý nápad,“ souhlasili ostatní.
„Jo, to je pravda. Ten les je tak hustý, že chůze je přes něj ve zbroji značně nepohodlná. Proto hlídáme pouze jeho kraje,“ dodal velitel.
„Ještě bych měla jeden dotaz. Neprošel tudy před chvílí zvlášť rychle chlap, co na pohled vypadal jako dřevorubec?“
„Je to asi tak hodina co tu mohl projít. Mí muži se ho snažili zastavit a jen je od sebe odhodil jako kus nějakého hadru. Než jsme stačili cokoliv dalšího udělat, byl už na nepřátelském území. Tam ho bránili, zřejmě to byl nějaký jejich zvěd.“
„No myslím, že je načase se vydat. Nemůžeme zde dále čekat, útok může přijít každou chvíli,“ zavelela Daniela.
Nasedli opět na koně a pokračovali na západ.

Cestou míjeli několik hlídek a menších táborů Antarských vojsk. Po necelé hodině dorazili k onomu lesu. Skutečně byl velice hustý, možná ještě více než prokletý les, který nedávno navštívili. Dále museli pokračovat pěšky. Koně lesem nemohli v žádném případě projít, proto je ponechali v blízkém hlídkovém táboře.

Vidaath nalezl vhodné místo, kudy lesem pokračovat dál. Druidi sice dokáží procházet hustými porosty stejně rychle, jako po volné krajině, ale ostatní touto schopností neoplývali. Vidaath naštěstí tento les dobře znal, takže vedl skupinku dobrodruhů nejschůdnější cestou. Postupovali poměrně rychle, mnozí však neměli ani potuchy, kde je vůbec sever a kudy přesně jdou. Nezbývalo nic jiného, než věřit Vidaathovi a jeho orientačnímu smyslu. Atmosféra v tomto lese byla příjemná a klidná. Mírný vítr vál v korunách stromů, paprsky poledního slunce pronikali skrz koruny stromů a prohřívali chladný vlhký les. Byl také bohatý na zvěř, potkali zde několik srnek, zajíců, sem tam zahlédli i lišku nebo divoké prase. Bylo to znát, že sem nikdo nechodil na lov. Kromě zvěře zde nalezli i mnoho různých bylinek, lesních plodů a hub. Jenže momentálně neměli na nějaký sběr plodů čas. Museli pokračovat dále.

Po sedmi mílích náročné chůze lesem, konečně dorazili na severní okraj lesa. Nejdříve se však porozhlédli po okolí, zda v okolí nezahlédnou hlídky Almendeiců. Opatrně tedy procházeli krajní částí tak, aby nemohli být někým spatřeni. A skutečně se opatrnost vyplatila. Když vykoukli zpoza mnohých křovisek z lesa na západ, spatřili v dáli na planinách malý Almendeiský tábor, ve kterém zahlédli alespoň desítku vojáků. O Almendeicích bylo známo, že jsou to dobří válečníci a dobrodruzi by v boji proti dvojnásobné přesile, možno i větší, pravděpodobně neměli šanci uspět. Raději se proto vrátili zpět do hustšího lesa a vydali se na průzkum východní části. Zhruba míli na východ byl v blízkosti lesa další podobný hlídkový tábor. I zde by případný boj nedopadl pro dobrodruhy nejlépe. Alespoň již znali nepřátelské pozice.

Vrátili se zpět do místa, které bylo zhruba mezi tábory. Krajina v těchto místech byla opět porostlá pouze nízkou trávou. Zato byla poměrně dost členitá. Mnoho kopců a údolí poskytovalo dobré příležitosti k průniku hlouběji na nepřátelské území. Pokračovali proto opatrně dále na sever. Pravidelně se z mnohých kopců rozhlíželi. Krajina sice poskytovala dobré možnosti k průniku dále do vnitrozemí, ale nikde zde nebylo vhodné místo k dlouhodobému ukrytí. Žádné lesíky, remízky a další vhodná místa k přenocování. Riziko odhalení bylo velké. Věděli, že zde čelí mnohonásobné přesile, a proto je nesměl nikdo odhalit. Jinak by neměli žádné vhodné místo, kam uniknout a kde se bránit.

K večeru konečně dorazili k jednomu menšímu opevněnému městu. Podle mapy nazýváno Borová, snad podle borového porostu rostoucí všude kolem. Do jedněch takových se schovali. Bylo to pod kopcem, ze kterého byl dobrý výhled na dění okolo města. V okolí panoval čilý ruch. Mnozí zdejší obyvatelé ještě pracovali na polích, někteří se již vraceli do města, nebo do svých usedlostí. Na pohled to vůbec nevypadalo, že se jejich země chystá na válku.

„Vůbec to tu nevypadá na to, že jejich země jde do války. Jen podívejte na ten ruch, jako by se nic nedělo,“ pronesl Alessander.
„A co tedy provedeme?“ ptal se Rogr.
„Jistě by to nebyl úplně nejlepší nápad tam nakráčet najednou. Mohlo by to vzbudit podezření.“
„Mohli bychom někoho vyslat na průzkum. Ten by zjistil, jaká je tu situace. Možná by nebyl tak špatný nápad najít tam nocleh. Brzo bude tma a v této pusté krajině není nikde vhodné místo na přespání,“ navrhoval Rogr.
„Já bych klidně šel. Kdyby se nás někdo ptal, tak jsme pouhý cestovatelé,“ nabízel se Alessander.
„Půjdu s tebou,“ nabídl se Vidaath.
„Dobrá. Ve dvou to bude asi nejlepší.“

Ti se poté vydali po nedaleké pěšině, která se napojovala na hlavní dlážděnou cestu vedoucí do města. Cestou dávali dobrý pozor na Almendeiská vojska. Blížili se k městské bráně, u které opodál stáli dva strážní a o něčem se spolu bavili. Vidaath se trochu strachoval: „Co když nás zastaví zdejší strážní a neuvěří našemu tvrzení, že jsme pouhý cestovatelé.“ Nezdálo se však, že by chtěli někoho kontrolovat. Zdejší obyvatelé procházeli bránou zcela bez jejich povšimnutí. Vidaath s Alessandrem je následovali a doufali, že nevzbudí pozornost strážných. Prošli zcela bez problémů.

Zdejší městečko mohlo mít zhruba 800 obyvatel. Zdejší domy byly většinou přízemní z kamene a některé měli i další dřevěné patro. Ve městě byla celkem veselá nálada. Lidé se tvářili spokojeně a z blízké hospůdky bylo slyšet bujaré veselí. Oba se rozhlíželi po Almendeiských vojácích, ale nebylo zde po nich ani vidu. Zašli proto k hospůdce, ze které bylo slyšet ono veselí. Hospoda „Prostřená tabule“ byla jedna z větších staveb ve městě. Toho dne byla zcela plná, nebylo jediného volného místa. Spousta místních obyvatel, sedláci, truhláři, kramáři, ševci, strážní, zkrátka všichni hodovali, popíjeli pivo a víno, zdejší hospodský pomalu nestačil točit pivo.

Oba zašli dovnitř. Chvíli sledovali tuhle sešlost a divili se, že během války je tu takové veselí. Obvykle během války bývají hospody spíše prázdné a atmosféra mezi lidmi ponurá. Chvíli pochybovali, zda se vůbec nějaká nějaká válka chystá. Zašli za hostinským, který právě roztočil další rundu piv. Byl to mladý statný chlap Měl dlouhé černé vlasy a přátelský výraz

„Zdravím,“ pozdravil Alessander.
„Vítejte U prostřené tabule. Dáte si pivo, nebo něco jiného?“
„Zatím ne. Hledáme hospodu, kde bychom se najedli a místo k přenocování. Naši přátelé čekají zatím venku.“
„Není problém. Volný pokoj ještě mám.“
„Koukám, že je zde hodně veselo vzhledem o okolním událostem.“
„Poslední dobou je to tu velice dobré. Naši bojovníci jsou velice schopní, a tak do armády odchází zhruba jen každý patnáctý. A naše vládkyně Myri nedávno povolila i oslavy.“
„Výborně. Zajdeme pro své přátele a hned budeme zpět.“

Vidaath s Alessanderm se poté vrátili zpět za ostatníma. Oba cestou pozorovali život ve městě a v jeho okolí. Nepřestávalo je to udivovat. Nikde ani žádné oddíly stráží, které by pátrali po nepřátelských zvědech.

„Tak co jste zjistili?“ nedočkavě se ptal Rogr.
„Ve městě to vypadá, jako by žádná válka nebyla. Ve zdejších hospůdkách je tuze veselo. Do války prý odchází jen jeden z patnácti obyvatel a Myri nedávno povolila oslavy,“ vylíčil Alessander jejich zjištění.
„A jak je to tam s hlídkami?“
„Budeš se divit, ale kromě několika strážných, kteří si nás ani nevšimli, jsme nikoho nezahlédli. Myslím si, že tam můžeme v bezpečí přenocovat.“
„Avšak bude dobré být stále ve střehu. Ve městě se můžou nacházet skryté hlídky,“ upozorňovala Daniela.
„Taky si to myslím. Co uděláme, jestli nás odhalí?“ zajímal se Vidaath, jemuž se to město zdálo až příliš krásné, než aby to byla pravda.
„Nezbude nic jiného, než se dát na útěk. Ale z počátku budeme tvrdit, že jsme cestovatelé. Tomu by mohli uvěřit, když se rozhlédnete, uvidíte zdejší obyvatele hojně cestovat,“ uklidňoval ostatní Alessander.
„To by mohlo vyjít. Zbývá pouze vyřešit, jak to uděláme s Danielou, víte přece, že její přesvědčení jí neumožňuje lhát,“ upozornil ostatní Rogr.
„Pravda. Jak to tedy vyřešíme?“ zamyslel se Vidaath.
„Lhát samozřejmě nebudu. Na to zapomeňte.“

Po chvíli přemýšlení napadlo Alessandra: „Co kdybychom dělali, že je Daniela němá. To by přece neodporovalo jejímu přesvědčení.“
„Určitě ne, ale je to pouze na ní, zda na to přistoupí. Každopádně by to bylo pro nás bezpečnější, kdybychom se tak zbytečně neprozradili. A nakonec přece jdeme po stopách zlu ze severu. A když se prozradíme, tak ho poté nedokážeme porazit,“ argumentoval Vidaath.
„Úplně s tím sice nesouhlasím, ale zdá se, že nemám moc na výběr.“

Všichni následně vylezli ze svého úkrytu a vydali se k městu, nejprve malou pěšinou, a poté hlavní dlážděnou cestou. Vše se zdálo být v pořádku. Zdejší obyvatelé a strážní je míjeli bez povšimnutí. Kráčeli opět rušným městem. Daniela, Rogr a Yzergin se napoprvé také divili, jaký tu panuje ruch. První místo, kam chtěli zajít, byla hospůdka „U prostřené tabule“, kde plánovali přenocovat.

V tom však náhle v dáli zahlédli početnou skupinku kněží v bíločervených pláštích. Byli to Almendeiští kněží. Sledovali, jak se kvapem blíží přímo k nim. „To není dobré,“ pomyslili si. Pokud by náhle zmizeli do nějaké postranní uličky, zřejmě by je okamžitě následovali. „Třeba jen zrovna procházejí zdejším městem,“ doufal Rogr. Pokračovali tedy dále doufajíc, že jen projdou kolem nich.

Jejich obavy se však naplnili, v momentě kdy je zastavili.
„Stát!“ vykřikl Almendeiský kněží, který velel celému oddílu.
„Kdo jste?“
„Jsme jen cestovatelé a hledáme ve zdejším městě nocleh,“ ujal se slova Alessander.
„No, úplně na to nevypadáte. Důležité je však, zda věříte. Co ty. Věříš?“ otázal se Alessandra. Almendeiský kněží tím zřejmě myslel víru ve staré bohy.
„Ano,“ odpověděl Alessander. Tím však myslel víru ve svého boha, ale vyznělo to věrohodně, jako kdyby odpovídal na to, co chtějí slyšet.
„A co ty. Též věříš?“ ukázal na Yzergina.
„Ano.“ Odpověděl v podobném duchu jako Alessander.
„A ty. Jak je to s tvoji vírou?“ obrátil se na Vidaatha a se zájmem si ho kněz prohlížel.
„Věřím.“ I Vidaath odpovídal tak, aby to vyznělo, jakože věří ve staré bohy, ale v duchu to myslel jako víru v sílu přírody.
„A co ty. Věříš?“ otázal se Daniely.
Ta mlčela. Nejraději by však odpověděla, že věří ve světlo a spravedlnost.

„Ty snad nemluvíš?“
„Nemluví. Je němá. Již od mala nemůže mluvit. Ale věří stejně jako my,“ zalhal Alessander.
Všichni věděli, že pokud tu lež kněží odhalí, bude zle. Naštěstí tomu uvěřili a hlavní kněz se poté otázal Rogra: „A ty věříš?“
„Ano.“
Kněz tentokrát pojal určité podezření. Jeho odpovědi úplně nevěřil, proto se ještě Rogra otázal.
„Tak mi pověz o našich tvůrcích.“
Rogr neměl téměř tušení, o tvůrcích měl jen velice kusé informace: „Našich sedm tvůrců,“ začal povídat trochu nejistě Rogr doufaje, že to nějak ukecá.
Kněz ho však ihned zarazil: „Špatná odpověď! Chopte se toho bezvěrce!“ rozkázal kněz ostatním Almendeicům.

Rogr věděl, že je zle a rychle přemýšlel, co podnikne. Mezitím se již k němu kvapem blížili ostatní Almendeiští kněží, a tak se dal rychle na útěk do postranní ulice. Ti ho dále pronásledovali. Ostatní dobrodruzi je též následovali, ale pronásledovatelé si jich vůbec nevšímali. Rogr doběhl uličkou k vysoké městské hradbě. Zde hledal v rychlosti nějaké schodiště na hradby, či jinou možnost úniku. Neměl čas se rozhlížet pečlivěji. Almendeici byli velice blízko. Pokud by zastavil, tak by ho prakticky hned zajali. V okolí žádnou možnost úniku nezahlédl. Nerozmýšlel a zahnul doleva podél hradeb.

V ten moment, ucítil na nohách jakýsi pevný stisk, náhle nemohl hýbat nohama. Divil se: „Co to? Jak to, že se nemůžu najednou hnout?“ Podíval se v rychlosti na své nohy a s hrůzou zjistil, že je má zcela zapletené v pevných kořenech. Hned na to ho Almendeici popadli a vzápětí také svázali. Dva z nich ho vzali za ruce a nohy a odnesli ho ke svému povozu. Ostatních dobrodruhů si pořád vůbec nevšímali. Ti věděli, že proti této přesile nemají zřejmě šanci. Osvobodit Rogra by teď nebyl dobrý nápad, zvláště uprostřed nepřátelského města. Nezbývalo nic jiného, než je sledovat a doufat, že se naskytne vhodná příležitost pro útok ze zálohy.

Když Rogra nakládali na svůj povoz, hlavní Almendeiský kněz pronesl k dobrodruhům. „Dobře, že nás následujete. Budete totiž svědci při souzení tohoto bezvěrce. Vezměte si támhle koně,“ pobídl je. Neváhali a ihned nasedli na statné hnědáky. Almendeici s povozem, na kterém mezi ostatním vybavením ležel svázaný Rogr, se vydali na cestu. Rogr se pokoušel z provazů vymotat, avšak uzly byly svázané velice pevně. Dobrodruzi je následovali.

Alesssander se přiblížil k Almendeiskému knězi a zeptal se: „Kam to vlastně máme namířeno?“
„Jedeme do města Calthedara. Tam proběhne soud. Naše cesta bude trvat zhruba den a půl. Protože se pomalu blíží noc, přenocovali bychom někde u cesty.“

Ostatní tušili, že by to mohla být dobrá příležitost zasáhnout. V noci bude jistě pár vojáků spát. Navíc je tohle vhodná příležitost, jak nenápadně docestovat až do Almendeiského hlavního centra. Pokračovali svižným tempem na sever. Zdejší severní krajina byla mnohem pustější než v okolí Antaru. Několik políček bylo střídáno velkým loukami, kde bylo pouze několik osamocených stromů. Brzy se však setmělo, a tak už toho nebylo moc k vidění. Pokračovali ještě dlouhou dobu dále. Na dotaz, kdy se utáboří, bylo zodpovězeno: „Ještě chvíli pojedeme. Chceme dnes urazit co nejdelší část cesty. Do Calthedary bychom dorazili zítra před večerem.“

Mohlo být již krátce před půlnocí, když Almendeiský kněz konečně zavelel k utáboření. Všichni Almendeici z povozu sundali veškeré vybavení, které čítalo dva velké bíločervené stany, kotlík nad oheň a několik drobností. Dva velké stany byly během krátké chvíle postaveny na malém plácku kousek od cesty, zatímco jeden z vojáků rozdělal oheň. Rogra přivázali pevně ke starému buku. Když bylo vše hotovo, čtyři vojáci ulehli ke spánku ve stanech. Kněz a zbylí tři vojáci zůstali u ohně. Dobrodruzi chvíli seděli u ohně a přemýšleli jak by mohli Rogra osvobodit. Noc byla vskutku temná a tichá, obloha byla ten večer zatažená a vypadalo to pomalu na nějaký déšť. Chvíli ještě čekali, a pak se dobrodruzi odebrali ke koňům. Předstírali potřebu si vzít ještě nějaké vybavení.

„Tak co. Jak bychom to provedli? Čtyři už snad porazíme,“ zašeptal Alessander.
„Já bych ještě před útokem mohl jednoho odlákat za pomocí mé schopnosti. Předpokládám, že ten kněz se jen tak nenechá, ostatní snad porazíme bez problémů,“ navrhl Yzergin.
„No já bych mohl seslat mezi ně blesk. I když tam budeme bojovat, tak asi nebude nejlepší,“ tak mimochodem tiše pronesl svůj návrh Vidaath.
„To je ale velice dobrý nápad. Ty si to připravíš. Yzergin odláká toho jednoho vojáka od Rogra. Poté to sešleš někam doprostřed, nejlépe tak aby to zasáhlo toho kněze,“ pronesla Daniela, která dosud hrála němou, jejich plán. Stála přitom zády k táboru, aby si nikdo z Almendeiců nevšiml, jak náhle hýbe ústy a mluví.
„Dobře. Ještě bych mohl pro vznik zmatku, vytvořit velký dým, oheň je na to dostatečný, takže bude všude hodně kouře. Tak bychom je mohli překvapit,“ souhlasil s tímto plánem Vidaath.

Poté se všichni vrátili zpět k ohni. Vzali ze svých zásob trochu jídla, aby to nevypadalo podezřele. Dva vojáci u ohně po chvíli usínali, takže Rogra hlídal jen jeden voják a kněz seděl dále u ohně. Vidaath si poté sedl na zem dále od ohně a připravoval se k zaříkávání a seslání svého kouzla. Daniela a Alessander zůstali stát také kousek od tábora. Yzergin zašel k Almendeici hlídající Rogra a dal se sním do řeči.

„Hele měl bych takovou malou prosbu.“
„O co jde?“
„Chtěl bych si sním jen tak trochu pohrát, chápete asi co tím myslím, přeci jen ho zítra odsoudíte, ale přeci jen bych u toho byl nejraději sám.“ přesvědčoval Yzergin Almendeiského vojáka, který v tu dobu neměl vůbec tušení, že s ním je mentálně manipulováno. Rogr se zprvu divil, co se sním chystal Yzergin dělat.
„Ale jo. Jistě můžeš,“ souhlasil Almendeiec a odešel opodál, aniž by si uvědomil, že Rogra v podstatě nechal bez dozoru.

Yzergin k němu přistoupil, vytasil nůž a nenápadně přeřezal provaz, kterým měl Rogr zavázané ruce: „Neboj se osvobodíme tě. Až ti uvolním i nohy, rychle se dej na útěk,“ našeptával mu Yzergin.

„Hej ty! Co to tam jako děláš?“ ozvalo se za Yzerginem v momentě, kdy se Rogr zcela uvolnil. Oba se poté dali na útěk. Almendeiský kněz se chystal zakročit, ale sotva vstal, ozvala se ohromná ohlušující rána doprovázená jasnou bílomodrou září směřující z nebe. Almendeici zprvu neměli tušení, co se vůbec stalo. Najednou na zemi ležel jeden spálený mrtvý Almendeiec a vážně zraněný kněz, který se sotva zvedal ze země. Mezitím oba stany od úderu blesku zachvátil mohutný požár. Daniela a Alessander přiběhli blíže, aby ostatním pomohli v boji proti Almendeicům.

Vidaath pronesl další zaklínadlo a zdejší oheň, do té doby hořící jasným plamenem, začal velmi hodně kouřit. Dým během krátké chvíle zahalil celý tábor a zmatení Almendeici v tu chvíli nevěděli, co vůbec dělat. Toho však využili dobrodruzi. Daniela a Vidaath se pustili do boje s jedním vojákem, který do úderu blesku poklidně spal. Daniela mu zasadila ránu do břicha a zároveň Vidaath ho trefil svoji šavlí zezadu přímo do krku. Vidaath se napřáhl tak silně, že šavle přesekla s hlasitým křupnutím páteř a zastavila se až v hrdle. Přes velký dým neměl v boji vůbec žádnou šanci, ani nevěděl, kdo ho vlastně zabil.

Alessander mezitím skočil po knězi a srazil ho na zem. Vytasil svoji dýku, mohutně se napřáhl a zabodl ji knězi přímo do oka. Ta zajela do hlavy až rukojeť. Následně ji Alessander chtěl vytáhnout, ale ta tam byla zaseknutá a nešlo s ní nijak hnout. „Přece tu dýku tady nenechám,“ pomyslil si Alessander. Kousek od hlavy nalezl kámen tak akorát do ruky. Vzal ho a udeřil s ním umírajícího kněze do hlavy. Na hlavě vzniklo několik krvavých šrámů. Udeřil ještě několikrát. Krvavých šrámů přibývalo, až nebyly patrné původní obličejové rysy. Najednou se ozvalo v hlavě několik křupnutí. Knězova lebka se začala rozpadat. Po dalších ranách zbyla z části hlavy kněze jen kaše z kusu lebky, mozku a obličejových svalů. Dýka tak šla konečně už snadno vytáhnout.

Zatím co Alessander rozmlacoval knězi hlavu, poslední Almendeiec, kterého předtím Yzergin odlákal, se dal na útěk. Daniela, Rogr a Yzergin ho začali pronásledovat. Po krátkém pronásledování mu Rogr podrazil nohy a Almendeiec spadl na zem. Potom ho ještě Yzergin ranou pěstí omráčil.

Jakmile se kouř z ohně rozptýlil, odhalil se pohled na bojiště, které bylo osvětlováno mohutným požárem dvou stanů. Pohled to byl vskutku drastický. Almendeici ve stanech patrně uhořeli, než stačili jakkoliv zareagovat. Okolo ohniště se nacházeli další tři těla. Jedno bylo spálené na uhel, druhé s rozmlácenou hlavu na kaši a třetí měl hlavu pro změnu téměř useknutou. Ještě před malou chvílí všichni Almendeici byli na živu a po velice krátké chvíli bylo po všem. Neměli vůbec šanci se bránit proti tak dobře připravenému útoku.

Dobrodruzi se sešli kousek od ohně. Chvíli se dívali na žlutooranžovou záři ohně osvětlující celý prostor, a až po chvíli se až dali do řeči.
„Náš plán vyšel dokonale. Za necelou minutu jsme dokázali porazit sedm Almendeiců a osvobodit Rogra,“ chválil Alessander jejich úspěch.
„Myslím, že by bylo vhodné odsud co nejrychleji zmizet, než tuhle spoušť někdo objeví,“ upozorňovala Daniela ostatní.
„A co uděláme s tím omráčeným?“ ptal se Rogr.
„Budeme ho muset vzít s sebou. Mohl by nám poskytnout důležité informace,“ odpovídal Alessander.
„Nemyslím si, že bude ochoten nám poskytnout nějaké informace,“ myslel si Vidaath.
„Tak ho přinutíme,“ pousmál se Alessander, který znal pár způsobů, jak rozvázat lidem jazyk.
„Jestli myslíš, že ho budeme mučit, tak s tím zásadně nesouhlasím. Přestože je s nimi Antar ve válce, neznamená to, že můžeme jejich bojovníky nelidsky mučit,“ nesouhlasila Daniela, která z úsměvu Alessandera vytušila, jaký způsob myslel.
„Počkat. Já bych měl nápad. Mohl bych ho přesvědčit, že jsme přátelé. My bychom se mohli přestrojit do jejich oblečení. Nějaké jsem zahlédl ještě na jejich povoze. Až by se probral, nepřišlo by mu nic divné,“ navrhoval Yzergin.
„To nezní vůbec špatně. Akorát nevím, zda se bude chtít Daniela přestrojit. Ona se asi v nepřátelském nebude cítit dobře,“ upozornil ho Rogr.
„Když to nebudu muset nosit dlouho, tak to snad přežiji,“ nakonec Daniela souhlasila s jejich plánem. Opět neměla moc na výběr.
„Ale teď již bychom měli zmizet.“

Sesbírali zbytek své výbavy, kterou naložili na Almendeiský povoz. Omráčeného vojáka svázali lanem a též ho naložili na povoz k ostatním věcem. Ještě před odjezdem se přestrojili do Almendeiského oblečení, a poté se vydali dále na sever.

Zhruba míli na sever nalezli nedaleko cesty další vhodné místo k přenocování. Zajeli s povozem a ostatními koňmi, na kterých cestovali předtím s Almendeici na malou loučku mezi menšími skalisky. Rogr s Vidaathem sesbírali trochu dříví na oheň a ostatní mezitím zajatce přivázali pevně ke stromu.

Bylo již hodně pozdě a všichni dobrodruzi byli již po celodenním cestování hodně unavení. Zajatec se pomalu probíral. Yzergin ihned k němu přistoupil a použil svoji schopnost. Ta mu umožnila na několik dní změnit myšlení nepřítele, tak aby dobrodruhy pokládal za své přátele. Vidaath a Alessander podobnou schopnost ovládají též, jenže zatím ji nemají tak schopnou, takže by hrozilo selhání.

„Co se to stalo?“ konečně promluvil zmatený Almendeiec.
„Chlapi co blbnete, proč jste mě svázali?“
„Trochu si večer zlobil a měli jsme trochu o tebe strach.“ vymýšlel si Yzergin svoji verzi historky.
„Ale teď už je mi mnohem lépe. Tak byste mě snad už mohli odvázat.“
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ ptala se Daniela.
„Věř mi. Teď už nám nemůže nic udělat.“

Nakonec svého zajatce odvázali. Daniela mu moc nevěřila, považovala ho stále za nepřítele Antaru. On je však za přátele považoval. Všichni byli oblečení v Almendeiském, a tak ani na chvíli neměl podezření, že se ve skutečnosti jednalo o jeho nepřátele.

Všichni poté ulehli k vytouženému spánku. Byli již hodně unavení, a tak usnuli rychle, aniž by si uvědomovali možné nebezpečí. Před spánkem si rozdělili tradičně hlídky a dohodli se, že Almendeiec pokládající je za své přátele, nebude držet žádnou hlídku. Ten to samozřejmě uvítal, protože se mohl v pohodě vyspat.

První hlídku držel Vidaath. Chvíli se porozhlížel po krajině, zda se někde nenacházelo nějaké skryté nebezpečí, ale nic tomu nenasvědčovalo. Největší strach měl s možného příchodu ostatních Almendeiců. Co by jim řekl, až se budou vyptávat, jaké mají své úkoly a jak je plní. Dále je tu asi nikdo znát nebude, i když armády obvykle bývají velké, vojáci jsou naverbování ze všech koutů země, a tak se zřejmě i sami vojáci mezi sebou tolik neznají. Největší obavu však měl z toho, kdyby se ho vyptávali na pobité Almendeice nedaleko odsud.

Během jeho hlídky se ale nic nestalo. Nyní byl na řadě Rogr. Vidaath byl rád, že se konečně může vyspat a ten usnul prakticky okamžitě, jakmile si lehl na travnatou zem. I Rogr poté měl podobné myšlenky jako Vidaath, ale též měl štěstí a nikdo po dobu jeho hlídky neprošel kolem. Další v pořadí byla Daniela a Yzergin. Opět by v případě příchodu nějaké Almendeiské hlídky, Daniela hrála němou. Během jejich hlídky se pomalu začalo rozednívat. To už občas po okolní cestě sem tam někdo projel na koni. Z počátku to byli pouze jednotlivci, ale později i větší oddíly. Všechny však cestovali ze severu. Jeden Almendeiec si jich jejich tábořiště všiml, a tak šel zkontrolovat kdo tu nocuje. Když však uviděl Almendeiské převleky vrátil se zpět na cestu a pokračoval v cestě.

Poslední hlídku držel Alessander. To už bylo ráno. Daniela s Yzerginem si šli ještě na chvíli lehnout. Ten den byl jasnější něž den minulý. Na obloze bylo sice ještě několik mraků, ale jinak slunce poměrně příjemně hřálo. Když se všichni probudili, na nic nečekali a hned sbalili všechny své věci a pokračovali v cestě dále na sever.

Z počátku měli obavu, jestli nebudou odhaleni. Všechny oddíly nebo poslové je však bez povšimnutí minuli. Nikdo se o ně nezajímal. Krajina na severu byla velice pustá, zde už nerostly žádné stromy, jen minimum keřů a téměř žádná tráva. I usedlostí tu příliš nebylo. Čím byli více na sever, tím byla země pustější a skalnatější. Bylo tu též chladněji než v Antaru. To bylo dáno jednak pozicí na severu, ale i podzimem, který již pomalu nastával. Před polednem dorazili do velkého kaňonu, kterým pokračovala cesta dále. Okolní skály byly zabarveny spíše do hněda až červena.

Krátce po poledni dorazili k velké kamenné bráně města Calthedara. Almendeiec je všechny nyní vedl. Cestou ho dobrodruzi přesvědčili o tom, že jsou to rekruti a chystají se vstoupit do zdejší armády.

U hlavní brány se dal do řeči se zdejší početnou stráží, čítající deset členů.
„Zdravím vás. Vedu další rekruty.“
„Jasně. Pojďte dál.“

Město Calthedara bylo obehnáno mohutnou hradbou z červených kamenných bloků o rozměrech téměř šest stop na dvanáct. Vstoupili do města. Toto město bylo opravdu velké. Domy zde byly výhradně z kamene a mnohdy měli až tři a čtyři patra, jejich architektura však byla velice strohá. Odstavili povoz u stájí. Dále je zde Almendeiec prováděl a vše jim ukazoval. Bylo zde spoustu menších či větších obchodů, hospůdek, tržnic, řemeslníků, dále pak kasárny, vojenské dílny, stáje a cvičiště. Město mělo prakticky vše na co si vzpomenuli. I zdejší obyvatelé vypadali velice spokojeně. Všude panoval čilý ruch, mnoho vojáků zde cvičilo a připravovalo se do nadcházející války.

Procházeli rozsáhlým prostranstvím, kde byla obrovská kamenná brána vedoucí do chrámu ve skále. Zatímco běžné domy byli velice strohé a nezajímavé, chrám a palác byl doslova přeplácán ozdobami. Poměrně časté byli chrliče. Rada je brala jako symbol symbiózy s duchy a démony. Proto je možno na náměstích, kašnách a třeba i na radnici nalézt mnoho soch démonických motivů. Normálního smrtelníka by to mohlo i děsit.

Nad velkým vchodem do chrámu bylo v červenohnědé skále vytesáno obrovské sousoší. Bylo to sousoší staré rady kdysi vládnoucí tomuto světu, vyprávěl jim Almendeiec. „Zde se konají pravidelné kázání Myri k vojskům. Také sem budete docházet.“ Až si toto místo prohlédli, zamířili k jednomu čtyřpodlažnímu domu.

Vstoupili do něj a po kamenném schodišti vystoupali do třetího patra. Almendeiec je zavedl do jejich pokojů: „Tak to budou vaše pokoje.“ Ukazoval jim velice dobře zařízené pokoje. Postele byly velké a pohodlné, spousta skříní, poliček, knihoven, stolků a židlí, zkrátka to vypadalo jako na hradě bohaté šlechty než ve vojenských kasárnách. „Předpokládám, že jste po náročné cestě unavení. Tamhle se nachází koupelna, jistě se budete chtít trochu omýt,“ ukázal na dveře v rohu. Dobrodruzi chvíli nechápali, jak si Almendeici můžou vůbec dovolit poskytovat takový luxus. Zvláště překvapení byli z koupelny. Ta bývava zpravidla jen v královských palácích, nebo v domech velice bohaté šlechty. „A zítra dopoledne se koná ve chrámu kázání Myri k nováčkům. Neměli byste tam chybět,“ završil prohlídku a následně se rozloučil.

Daniela se hned rozhodla, že dopřeje svému tělu koupel a zašla do koupelny. Ostatní se mezitím najedli z jídla, připraveného na stole. Ten den odpočívali po dlouhé cestě. Za ten den a půl mohli urazit vzdálenost možná až 50 mil a kromě toho se málem dostali do vážných potíží. Nyní se nacházeli v samém srdci Almendeiské říše. Nyní měli výbornou příležitost zjistit více o tom, co Myri chystá. Již nyní se zřejmě Almendeici připravovali na brzký útok na Antar. Takže by neměli zahálet a zjistit co nejvíce, dokud Almendeici nezaútočí na Antar. Zítřejší kázání Myri by mohla být příležitost, jak přímo od ní zjistit, co se chystá.

Po zbytek dne se Rogr, Alessander a Yzergin rozhodli, projít si město a trochu si jej prohlédnout. Daniela raději zůstala doma, protože by určitě chtěla zasáhnout proti případnému zlu, na které by jistě narazila. Vidaathovi se též nechtělo do města. Vůbec se mu tu nelíbilo, vše tu bylo vydlážděno nebo zastavěno, všude hluk a nikde ani kousek klidu a přírody.

Ti co se vydali do města si všímali pohybu spousty bojovníků a jejich přípravu na válku. Nenápadně se snažili zjistit více o blížící se válce. U jedné skupinky bojovníků zaslechli rozhovor o možném brzkém dobývání Antaru a možno i dalších států na jihu. Když se už blížil večer, tak se vrátili zpět do jejich dočasného domova. Něco opět pojedli, vždyť proč nevyužít zdejší pohostinnosti. Po jídle se bavili o zítřejších plánech. Venku se setmělo poměrně brzy a tak ulehli do pohodlných postelí. V ten den všichni usnuli poměrně brzy.

Druhý den ráno dorazil jejich dočasný přítel a sdělil jim: „Už je načase se dostavit na shromáždění válečníků.“ Rychle si vzali svoji výbavu a vydali se na cestu, sice ji zatím zřejmě nepotřebovali, ale přesto pro jistotu. Co kdyby byla v chrámu nějaká možnost něco zajímavého vypátrat.

Na prostranství před chrámem se v tu dobu shromažďovalo už mnoho válečníků. Po chvíli čekání se otevřela obří kamenná brána tvořena ze tří částí, které se pomalu zasouvaly do skály. Všichni následně vstoupili do chrámu.

Rozlehlý sál dost velký pro 300 válečníků, byl prostě zařízen. Nebylo zde žádných zdobných reliéfů na zdích ani soch, v podstatě to byl jen samotný sál vytesán ve skále. Vlevo a vpravo byla vždy jedna podobně velká brána jako u vchodu. Oproti hlavnímu vchodu se nacházelo velké pódium, za ním obří kamenná brána zhruba 15 stop na výšku i šířku a na ní symbol pět pěticípých hvězd přes sebe vzájemně pootočených. Dobrodruzi zůstali stát nalevo uprostřed od vchodu.. Almendeici v sále náhle utichli, to právě na pódium vstoupila Myri.

Byla to ne příliš vysoká žena, plavých vlasů a zářivě modrých očí. Oblečena byla honosně, tak aby ukázala svůj urozený původ, zlaté vyšívání, spousta ozdob a drahých kamenů. Když promluvila, působila až fanaticky. Každé slovo, které řekla, jakoby desetkrát procítila..

„Bojovníci a Mágové,“ začala Myri kázat svým cynickým hlasem, který byl plný nenávisti.
„Naše společná moc je stále silnější. Armáda je mocná a mnoho dalších se dále rekrutuje do nejmocnější armády všech dob. Nebude trvat dlouho a již brzy získáme moc nad všemi městy na jihu, porazíme všechny naše nepřátele. Sláva starého Chalderonu bude jednoho dne opět vzkříšena a budeme jednou vládnout celému světu.“
Na to všichni hlasitě zvolali: „Sláva Almendeicům!“ a pozvedli své zbraně vzhůru. Dobrodruzi tak učinili též, aby nevzbudili v okolí podezření. Daniela však nic nevzvolávala ani nepozvedla svůj meč. Vše v okolí ní se velice příčilo jejímu přesvědčení. Všude kolem cítila velice silné zlo až ji z toho silně rozbolela hlava.
„Jako první stát, jež bude podroben, bude Antar. Již to nebude trvat dlouho. Než se nadějeme, první vítězství bude naše. Ti co jdou s námi a věří v tvůrce, nechť jim bude požehnáno, ostatní, ať zhynou a budou zatraceni.“
Na to opět všichni v sále zvolali: „Sláva Almendeicům!“ a pozvedli své zbraně vzhůru. Dobrodruzi učinili totéž, až na Danielu. Ta tu momentálně dost trpěla. Chtěla zasáhnout, ale stále se držela.
„A nyní vyberu dobrovolníka, který se nechá obětovat pro dobro celé naší věci.“
V tom začali všichni přítomní zvedat ruce a hlásit se tak k obětování. Než se dobrodruzi nadáli, všichni v jejich okolí měli zvednuté ruce a tak raději je zvedli také, aby opět nevzbudili podezření. Raději ani nedomýšleli co by poté dělali, kdyby byl někdo z nich vybrán. Nervozně a s obavami sledovali Myri, koho si vybere. Pravděpodobnost vybrání některého z nich ze zhruba třístovek přítomných, je přeci jen malá a to je alespoň trochu uklidňovalo. I když jak se říká, náhoda je blbec, a tak si nemohli býti jisti, než Myri po chvíli nekonečného ticha v sále, někoho vybrala.

„Ty půjdeš!“ ukázala prstem na jednoho Almendeice na pravé straně nedaleko od nich. V duchu jim spadl kámen ze srdce. Onen vybraný ihned zašel bez váhání na pódium. Myri poté pronesla neznámé zaklínadlo a onen Almendeiec byl rozerván na kusy. Veškerá jeho krev a vnitřnosti se však nerozprskly do okolí, nýbrž byly přitaženy na symbol pěticípých hvězd. Ten následně absorboval vše z obětovaného Almendeice a rozzářil jasnou rudou barvou.

Myri ještě nějakou dobu kázala v duchu propagandy a boji z jejich věc. Všichni ještě několikrát hlasitě zvolali: „Sláva Almendeicům!“ Po čase Myri ukončila toto shromáždění a Almendeici se začali rozcházet. V sále se otevřely postranní brány vedoucí do dalších sálů, jedna část přítomných se odebrala vpravo a druhá vlevo. Dobrodruzi zamířili k bráně vlevo, protože jim byla blíže. V tom je u brány zastavil jeden Almendeiec stojící u vchodu: „Stát! Sem přece nepatříte.“ Byli snad odhaleni, pomyslili si, ale Almendeiec si jich dále nevšímal. Alessander si však všiml výbavy Almendeiců. Procházející tímto vchodem vypadali na čaroděje a ti na druhé straně vypadali na válečníky. Rychle se odebrali na druhou stranu, ale bylo již pozdě. Všichni již sál opustili a obě brány se uzavíraly. Než se nadáli, zůstali v sále sami.

„Co teď? To asi nebude dobré, jestli nás tu teď někdo načapá,“ pomyslili si. Zkoušeli postupně otevřít nejdříve bránu vedoucí ven. Netušili jak se vlastně otvírá. Nikde žádná rukojeť, či mechanismus. Zkoušeli je i roztáhnout ručně, ale bloky byly tak velké, že to nemělo nejmenší naději na úspěch. Stejná situace se opakovala i u obou postranních bran. Nakonec vstoupili na pódium k velké bráně se symbolem pěticípých hvězd.

Zde si po stranách všimli malých průchodů zavřenými dřevěnými dvířky. Daniela přistoupila nejprve k dvířkům vpravo a naslouchala. Za nimi bylo slyšet podobné kázání, jako před chvíli v tomto sále. Opatrně dvířka pootevřela a nahlédla za ně. Na pódiu druhého sálu spatřila onoho chlapa ve zbroji vydávající se nedávno u Antaru za dřevorubce. To ji utvrdilo v tom, že se u Antaru nemýlila a bylo její povinností ho zastavit. Zde měla chuť nakráčet přímo za ním na pódium a zastavit ho, ale byla si vědoma, že by se jednalo prakticky o sebevraždu a bude muset trpělivě čekat na jinou vhodnou příležitost.

Opatrně dveře zavřela a nyní se odebrala ke dveřím naproti. Za nimi bylo slyšet jiné kázání. Pootevřela je a nahlédla, při pohledu na kazatele byla nemile překvapena. Spatřila zde vysokého pohublého čaroděje v jednobarevné černé róbě. Byl to Almendeth. „Jak je to možné, že je na živu. Vždyť ho přeci nedávno porazili v boji a jasně ho viděli umírat.“ nechápavě se divila Daniela. I ostatní byli z touto skutečností nemile zaskočeni. Danila dveře zavřela, i když v tu dobu měla nutkání zakročit, avšak i zde si byla vědoma příliš velkého nebezpečí.

Přemýšleli o těchto shromáždění. Almendeth zřejmě kázal mágům a ten druhý kázal válečníkům. Dost možná se jedná o Almendethova bratra Corveiratha, o kterém se zmiňovala hraničářka Laia. Označení jako šílený válečník by odpovídalo.

Přemýšleli stále, jak se dostat ven. Nejvíce je děsila možnost příchodu některého ze zdejších vůdců a těžko by vysvětlovali svoji přítomnost zrovna zde. Stále zůstávali u velké brány se znakem pěticípých hvězd. Všichni si ji stále se zájmem prohlíželi a spekulovali, jestli by ji dokázali otevřít. Alessander si všiml v bráně malého otvoru, který se zdál být jakýmsi místem, kam se dá vložit klíč. Vidaath si vzpomněl na přívěšek, který mu dala Laia, když se s ní prvně setkal „U mrtvého draka.“ Vyndal ho a zkusil se podívat, zda by nemohl dát vložit do otvoru.

Přívěsek skutečně zapadal velice přesně. To bude jistě klíč, který dovede otevřít tuto bránu. Avšak dobrodruzi nevěděli, co je v této pevnosti může čekat. Málokdo věděl, co se tu kdysi dělo za experimenty a jaké nástrahy a bytosti tu můžou potkat. Je to však jediná možnost jak uniknout. Rozhodli se tedy bránu otevřít.

Vidaath vložil přívěsek do otvoru a zatlačil ho do něj. Ozvalo se cvaknutí, velký symbol pěticípých hvězd se znovu rozzářil jasně rudou barvou a po chvíli se tři obří kamenné bloky, ze kterých byla brána tvořena, pomalu zasouvaly do zdi. Hleděli poté do velké tmavé chodby vedoucí někam do neznáma.

V tom za sebou zaslechli zvuk otevírající vstupní brány. Otočili se, aby se podívali kdo vstoupil do sálu. Byla to samotná Myri, která se tvářila velice naštvaně a hned na to začala něco kouzlit. Nikdo z dobrodruhů toto zaříkávání neznal. Nečekali, až to vykouzlí a raději hned všichni vběhli do chodby. Mezitím se před Myri formovala velká koule tvořena neznámým materiálem připomínající částečně kov a kámen. Tato koule zářila zvláštním magickým mnohobarevným světlem. Tuto kouli ihned poslala směrem k dobrodruhům. Její rychlost se stále zvyšovala, až to působilo velice nepřirozeně a zdálo se, že je nemožné stačit uskočit. Obří brána se v tu dobu naštěstí začala zavírat a krátce před přiblížením oné koule, se zavřela. Ozvala se ohromná ohlušující rána. Podzemí se zatřáslo tak silně, až dobrodruzi popadali na zem.

Krátce po té, co se vzpamatovali, obrátili své pohledy směrem k bráně. Nevypadalo to, že by byla poškozená. Žádné světlo ze sálu do chodby nepronikalo. Alessander nahmatal ve svých věcech klacek a očaroval ho opět magickým světlem. Vzniklý svítící klacek spoře osvětloval velkou chodbu, která se svažovala dolů.