Dobrodruzi z Antaru: Kapitola V - Podivnosti v pevnosti Chaledath

Brána po mohutné explozi zůstala zavřená. Všude v okolí bylo ticho a temno. Svítící klacek osvětloval pouze bezprostřední okolí. Raději u brány dále nesetrvávali a pokračovali svažující se chodbou. Nechtěli riskovat, že je bude Myri pronásledovat.

Urazili několik desítek stop. Nyní se nacházeli ve velkém čtvercovém sále. Nebyla zde úplná tma. Sál byl osvětlen neznámým slabým namodralým světlem, takže bylo v sále alespoň něco patrné. Jeho velikost byla 40 stop každé strany a 15 stop na výšku. Všechny zdi byly postaveny z velkých, hnědočervených, kamenných bloků. Podlaha byla z velkých dlaždic každá o rozměru tři stopy. V každé straně se vprostřed nacházely velké kamenné brány podobné těm ve velkém sále. I zde byly tvořeny třemi kamennými bloky. Nad každou bránou byl nápis ve staré Chaldeištině. Jediný Alessander trochu rozuměl některým nápisům, protože v poslední době věnoval dost úsilí porozumět starému jazyků Chaldeitů. Nad bránou vlevo, stálo „CESTA STRACHU,“ nad bránou naproti „KE SCHODŮM,“ a nad bránou vpravo „K EXPERIMENTŮM.“

Uprostřed místnosti se nacházel ještě vyvýšený čtvercový podstavec o délce strany zhruba tři stopy z bílého kamene. Dobrodruzi k němu přistoupili blíže. Na podstavci spatřili podivný symbol tvořen několika čarami, šipkami a kruhem, vytesán v kameni. Přemýšleli o významu tohoto symbolu, ale nepřipomínalo jim to cokoliv známého. Jak chvíli stáli u podstavce a přemýšleli o jeho významu, pocítili silnou magickou energii. Alessander se pokusil na ní zaměřit, aby zjistil o jakou magii se jednalo. Po nějaké době snažení dokázal určit, že se jednalo s největší pravděpodobností o teleportační magii. Symbol na podstavci zřejmě ukazoval cestu, kam se má dotyčný přenést, ale stejně jim to nebylo příliš platné. Význam symbolu nebyl pro ně i dále pochopitelný, zvláště v neznámém podzemí.

Vidaath si vzpomněl na tehdejší rozhovor s Laiou, která je upozorňovala na portály ve zdejší pevnosti. Jejich systém byl po mnoha staletích dávno zapomenut a v dnešní době existuje jen minimum lidí, kteří se v sytému portálů orientují. Navíc po tolika staletích některé prý nefungují tak jak by měly. Dobrodruzi dali na varování Laii a rozhodli se nechodit portály dokud budou existovat jiné možnosti. Vydali se proto bránou naproti, jejíž nápis jako jediný zněl přívětivě a to: „KE SCHODŮM“

„Jak to otevřít? Nikde žádného madla či kliky,“ rozhlížel se Rogr po bráně.
„Možná stačí bránu aktivovat dotekem, občas to tak u některých bran, dveří a vrat bývá,“ uvažoval Alessander. Ten měl již nějaké zkušenosti s podobnými branami.

Daniela zkusila svoji pravou dlaň přiložit na bránu. Vzápětí se začalo ozývat drhnutí kamene o kámen. Brána se skutečně dala do pohybu. Tři veliké kamenné bloky se zasunuly do okolních zdí a stropu. Za bránou se nacházela dlouhá chodba podobná té vstupní o rozměru přibližně 10 stop na šířku i výšku. Byla zde tma a opět ticho. Jakmile prošli bránou, ta se po pár okamžicích opět sama zavřela.

Po několika opatrných krocích dorazili do menší místnosti se schodištěm vedoucí do nižšího patra. Jejich pohledu však neunikla podivná bytost levitující nad schodištěm. Byla o průměru šesti stop, které dominovala velká zubatá tlama, velké centrální oko a na tykadlech, rovnoměrně rozmístěných po jeho vrcholu, se nacházely další malá oka. Zřejmě bytost spala, protože jejich příchod zatím nezaznamenala. Raději se dobrodruzi potichu a opatrně vrátili zpět do chodby. Kde přemýšleli o druhu této bytosti.

Daniela samozřejmě cítila z ní velice silné zlo, už jen svým vzhledem bytost nepůsobila přátelsky. Vidaath si vzpomněl na jisté vyprávění, kdy se před mnoha lety u lesa druidů objevila zlá elfí podrasa drowů, kteří zde bojovali v jednom podzemí s nepřáteli známí pod přezdívkou „koule mnoha očí“ nebo „oční tyran.“ V bestiářích bývá označen pod názvem Beholder. Jejich paprsky vyslané z jejich očí dokáží během krátké doby zlikvidovat i menší armády. Paprsky mají mnoho nepříjemných efektů, mezi ti méně nepříjemné patří například strach, spánek, okouzlení, v těch horších zkamenění, dezintegrace, nebo okamžitá smrt.

Dobrodruzi se rozhodli, zkusit jinou cestu a s touto bytostí bojovat, jen pokud nebude jiná cesta, i když Daniela by nejraději tuto zlou bytost zlikvidovala hned. Vrátili se tedy zpět do velké místnosti a zde se rozhodli pokračovat bránou, nad kterou byl nápis: „CESTA STRACHU.“ V ten moment však všichni měli divný pocit. Jakoby v sále byl s nimi ještě někdo další. Pozorně se rozhlíželi, ale nikoho však nespatřili. Všechny kouty byly zcela prázdné. Nikde ani náznak pohybu či zvuku. V místnosti kromě portálu a bran zkrátka nic jiného nebylo. Pomyslili si: „To přece není možné, aby někdo byl. Vždyť se tu vůbec nedá nijak schovat a přesto ten nepříjemný pocit přítomnosti někoho jiného.“

Po chvíli přesvědčování, že se jedná jen o přelud mysli, se vydali zamýšlenou bránou. Za ní se nacházela identická chodba, jako ta, která vedla ke schodišti. Po vzdálenosti zhruba 30 stop nalezli v pravé straně zdi další bránu. Na pravé straně bylo od ní na zdi malé zařízení, ve kterém byl otisk zelené ruky. „Možná se jedná o nějaký druh zámku,“ domýšleli si. „Nebudeme to pokoušet, co kdyby to byla nějaká past. Tady si nejsme jisti ničím,“ prohlásil Vidaath.

Pokračovali tedy dále chodbou, až po dalších 30 stopách chůze dorazili na její konec, kde byla na každé straně brána. Vzdálenost se snažil krokovat Vidaath. Při tom se pokoušel o načrtnutí alespoň jednoduchého plánu. U brány nalevo Alessander přečetl nápis: „POKLADNICE.“ Rogrovi se rozzářili oči: „To vypadá velice dobře. Půjdeme sem.“
„Máme zde jiné poslání, nepřišli jsme sem přeci rabovat,“ nesouhlasila Daniela s tímto návrhem.
„Něco si snad vzít můžeme? Vždyť je toto nepřátelské území.“
„To nemůžeme, nevíme ani komu to může patřit.“
„Já bych tam asi taky nelezl, co když tam hlídá nějaká bytost? Nebo tam budou pasti.“ vložil se do debaty Vidaath.
„No dobrá tedy, půjdeme doprava, ale pokud to tam nikam nevede, tak bych se sem chtěl podívat. Mohla by tam být alespoň nějakou zbraň,“ nechtěl se Rogr vzdát možnosti, alespoň si něco nabrat.

Nakonec do pokladnice nešli a Alessander přiložil ruku na bránu vpravo. Ta se opět otevřela, sice by raději i on nejdříve prozkoumal pokladnici. Když už zde podstupují toto nebezpečí, tak by si též rád něco odnesl. Následovala další chodba, tentokrát svažující se dolů. Zhruba po dalších 50 stopách dorazili do další čtvercové místnosti podobné té vstupní. Tentokrát zde byly pouze dvě brány, každá na zadním okraji levé a pravé strany. I zde byl podobný podstavec jako u vstupu, pouze symboly na portále byly jiné. Nad branami byly opět nápisy. Alessander dokázal přečíst pouze první slovo u každého nápisu a u obou stálo „KRUH PRÁVA.“ Druhé slovo nedokázal rozluštit, ale u každého nápisu bylo jiné. Možná to byla právě ta podstatná část nápisu, dobrodruzi se domnívali, že se možná jednalo o místo vykonávání rozsudků.

Daniela otevřela dveře nalevo. Zde byla krátká stoupající chodba stáčející se vpravo. Na jejím konci se nacházela další brána, jenže u této brány se opět nacházelo podobné zařízení podobné, jako u brány v chodbě před pokladnicí. Otisk ruky byl tentokrát červený. „Tahle barva je jiná, možná se jedná o přístup pro různé vrstvy zdejších bývalých obyvatel. Bude to asi podobné jako klasické klíče a zámky, akorát to zde asi neobejdeme,“ uvažovali. Rogr zkusil přiložit ruku na bránu, ale nic se nestalo. Do zařízení s rukou raději nikdo své ruce nestrkal, mohlo by to být chráněno nějakou pastí proti neoprávněnému vstupu. Vrátili se zpět do předchozího sálu, aby vyzkoušeli druhou bránu.

Při procházení sálu měli opět ten podivný pocit přítomnosti někoho jiného. Chvíli se opět rozhlíželi, ale opět nezaslechli žádné kroky a stejně znovu nikoho nezahlédli. „Co když nás někdo, nebo něco sleduje. Ale co to může být? Je to snad nějaká nehmotná bytost, nebo je něco ve zdech zdejší pevnosti?“ rozvíjeli dál své úvahy. Při těchto myšlenkách jim až mrazilo v zádech. Nic dalšího se však nedělo, proto pokračovali bránou vpravo. Byla zde stejná chodba jako za druhou bránou. Ta ale klesala a stáčela se doleva. Na jejím konci došli k další bráně, zde žádné zařízení s rukou nebylo. Rogr přiložil svoji dlaň na bránu a ta se tentokrát otevřela.

Dobrodruhům se naskytl pohled na kruhovou místnost o průměru zhruba 40 stop. Nacházeli se zde další tři brány. Rogr vstoupil dovnitř a rozhlížel se zde, ostatní ho po chvíli následovali. Ve výšce osmi stop spatřil ochoz, který spíše připomínal hlediště. Na ochozu přímo oproti dobrodruhům se nacházel veliký trůn. Dobrodruzi se dále rozhlíželi a přitom si uvědomili, že se nenachází v divadle, nýbrž v aréně. V tom se však za nimi ozval hlasitý úder kamene. V leknutí se otočili a spatřili za nimi zavřenou bránu, kterou sem před chvíli vstoupili.

Yzergin ihned zkusil bránu otevřít dotykem ruky, jenže se nic nestalo. Náhle se zde odněkud ozval hlas mluvící v neznámém jazyku. Ten hlas zněl skřehotavě a byl plný nenávisti. Daniela, Rogr a Vidaath již podobnou neznámou skřehotavou řeč slyšeli při rituálu v chrámu bohyně Lin. Alessander též hlas částečně poznal, jednalo se o starou Chaldeištinu, avšak obsahu sdělení nerozuměl ani slovu.

Ozval se zvláštní tón připomínající troubení na roh a na to se dveře vlevo začaly pomalu otevírat. Ze tmy se vynořila nehmotná postava muže připomínající spíše ducha. Daniela z něj cítila opět zlo a nyní ani chvíli neváhala. Vykročila vstříc němu a využila svoji schopnost odvracet nemrtvé. V tu dobu byla Daniela výborně koncentrovaná a duch se prakticky hned po vstupu do arény za sténání rozplynul. „Tak to bylo hodně rychlé,“ pomyslil si Yzergin.

Další brána se začala otevírat vpravo. Dobrodruzi čekali, co na ně bude čekat teď, ale nic odtamtud nevycházelo. Z toho směru se však ozývaly nějaké kroky. „Možná je ta bytost neviditelná,“ pomyslili si. Rogr využil svého elfího vidění umožňující vidět ve tmě jako za světla. Tato schopnost, při dobré koncentraci, někdy umožnila spatřit i neviditelné. Rogr měl trochu obavu z toho, co se v tom místě může nacházet, ale neváhal. V aréně spatřil zombie a ihned sdělil Daniele jeho pozici. Daniela udeřila svým svěceným mečem do míst, kde Rogr určil pozici nemrtvého. Zasáhla ho velice dobře, ozvalo se nepřirozené, nelidské zasténání.

Rogr dívající se stále tím směrem a dále navigující ostatní dobrodruhy, spatřil v pozadí ještě něco podivného. Připomínalo to nějakou postavu, avšak její rysy nebyly dobře patrné. Celá postava se zdála býti jako nejasný záblesk. Chvíli měl dojem, že ho šálí smysly, ale ten obraz nejasné postavy tam stále byl a unikl na nějaké jiné místo v aréně. Nemohl jej následovat, protože radil ostatním, kam mají útočit. Rogra to vyděsilo, protože z různých vyprávění zaslechl historky o zcela neviditelných bytostech a čarodějích, kteří se i při použití schopností spatřit neviditelné jeví jako nejasná mlhovina.

Po dalším zásahu svěceným mečem, se opět ozvalo zasténání. Rogr pak jen viděl, jak onen nemrtvý se skácel na zem. Jakmile neviditelný nemrtvý padl k zemi mrtev, ozval se opět ten skřehotavý hlas. Poslední zavřená brána se poté otevřela.

Chvíle se nic nedělo, z tmavého prostoru zatím nic nevycházelo, Rogr opět pohlédl tím směrem. Za poslední bránou byla místo malé místnůstky dlouhá chodba svažující se dolů. Alessander přistoupil blíž k chodbě, aby se podíval dále. Očarovaný svítící klacek však náhle zhasl. „Podivné. Účinnost toho kouzla by přeci měla vydržet několik dní,“ podivoval se Alessander. Brzy na to cítil auru, která rozptyluje určité typy magie. Netušil odkud to pocházelo, každopádně to postupně sílilo, jakoby se zdroj té aury přibližoval. Poodstoupil proto zpět do arény a všichni s napětím čekali, co z tmavé chodby přileze. Alessander nechtěl nic podcenit a připravil se k seslání Melfových ohnivých meteorů.

Byly slyšet mohutné kroky, patrně se jednalo o něco obrovského. V tom Rogr zahlédl ve tmě rysy obří bytosti. Podíval se pořádně a připomínalo to spíše obří žábu. Chvíli nevěřil tomu co vidí, ale přesvědčil se v momentě, kdy obří žába o velikosti téměř 15 stop vstoupila do k nim do arény. Ostatní byli též překvapení. Obří žlutohnědozelená žába se nevidí běžně. Dobrodruzi se rychle rozestoupili.

Žába otevřela tlamu a vystřelila svůj jazyk na Vidaatha, ten stačil naštěstí včas uhnout. Rogr po žábě vystřelil šíp, sice ji zasáhl, nicméně poškození se nezdálo být tak velké, žába to ani nepostřehla. To Daniela ji sekla do jejího stehna. Úder to byl mohutný, ale kůže žáby byla velice silná, a tak ji to prakticky jen trochu škráblo. Z rány navíc vytekla nějaká podivná hustá žlutozelená tekutina, která při dopadu na zem zasyčela. Zřejmě se jednalo o kyselinu.

Vidaath vzal větší kamínek s pokusil se ho svým vrhacím prakem zasáhnout žábu. Napřáhl se, ale prak se za ním za něco na chvíli chytl. „Co to? Vždyť tu není žádný výstupek, za který se mohl zachytit,“ podivil se a pohlédl za sebe. Nevšiml si ničeho, za co se prak mohl zachytit. Přišlo mu to divné, jakoby se někdo naschvál snažil zamezit mu v útoku. Alessander seslal na žábu pět připravených Melfových ohnivých meteorů. Ty ji sice zasáhli, ale viditelné poškození zřejmě neudělaly.

Daniela žábu zasáhla podruhé, z další trochu větší rány vycákala opět další tekutina. Část tekutiny potřísnila Daniele ruku a za syčení ji popálila. Bylo to dost nepříjemné. Žába si to od Daniely nenechala líbit a tentokrát se pokusila jazykem chytnout Danielu. I ona stačila uskočit. Rogrův zásah dalším šípem se též zdál bez účinku. Vidaath se pokusil opět žábu zasáhnout kamenem, ale ještě než vystřelil měl opět pocit, že mu někdo pokoušel chytnout prak. Rychle s ním proto uhnul a hned na to vrhl kámen na žábu. Zasáhl ji v momentě kdy měla ještě otevřenou tlamu a kámen zmizel v její útrobách. Alessander nyní seslal známé magické střely. Avšak i ty měli minimální efekt.

Všechny útoky dobrodruhů se zdály být bez účinku. Teď dobrodruhům začalo docházet, že žábu zřejmě nepůjde porazit běžným způsobem a reálně jim hrozí smrt. Ale jak uniknout? Vstupní brána byla stále zavřená, ochoz příliš vysoko a žádný jiný východ tu nebyl. Rogr se rozeběhl a zkusil se vyškrábat na ochoz, ale zeď arény byla příliš hladká a vylézt po ní bylo nemožné. Mezitím se žába odplazila kousek zpět a připravovala se ke skoku. Žába skočila směrem na Danielu, která v tu chvíli stála u vstupní brány. Daniela si byla vědoma toho, že musí rychle uskočit co nejdále, jinak by ji váha tisíců liber rozdrtila.

Danila udělala dva rychlé kroky a skočila do strany co možná nejdále. Těsně za ní dopadla mohutná žába. Ta dopadla přímo na vstupní bránu takovou silou, až se celá aréna otřásla. Alessander zkusil ještě seslat blesk, ale i ten neudělal žádné větší poškození. Vidaath se rozhodl využít svoji momentálně nejsilnější schopnost. Chtěl vykouzlit okolo žáby mohutnou ohnivou zeď. Když však kouzlo dokončoval, někdo ho zezadu silně nakopl, až ho povalil na zem a ohnivou zeď tak neseslal. To už mu bylo velice divné, protože v ten moment stál od žáby nejdál a byl si dobře vědom, že se už za ním nikdo další nenacházel. Vidaath si byl jist přítomností ještě někoho dalšího a ty podivné pocity, nebyla jen iluze.

Vše vypadalo stále více beznadějně a říkali si: „Proč jsme sem lezli? Mohlo nás to napadnout. Jestliže to bylo místo vykonávání práva, tak tu zřejmě hned po vynesení rozsudku bude taky ihned vykonán. A nespoléhat se na dávný odchod zdejších vládců.“ Až po chvíli si dobrodruzi všimli prasklin na bráně. „To by mohla být naděje na záchranu,“ svitla všem naděje. Hned na to dostali nápad, vyprovokovat žábu k dalším skokům, tak aby prorazila bránu.

Daniela běžela na druhou stranu arény k Vidaathovi, který se právě zvedal ze země a snažila se upoutat pozornost žáby. Ta se u brány zvedla a opět se připravila ke skoku na Danielu a Vidaatha. Ti byli připraveni uskočit, jakmile se na ně žába pokusí znovu skočit. Doskočila, ale Daniela s Vidaathem byli na její skok dobře připraveni. Hned na to běželi opět ke vstupní bráně. Žába nečekala a ihned opakovala skok. Oba znovu včas uskočili před jejím dalším dopadem. Po jejím doskoku se opět celá aréna otřásla. Trhliny na bráně se podstatně zvětšily. „Ještě jeden doskok a brána by se měla provalit,“ zaradovali se. Ale stále museli být velice opatrní, stačí jedna chyba a mohlo by to pro některého z dobrodruhů skončit velice zle.

Celou akci opakovali ještě jednou, nalákali žábu na druhý konec arény a opět ji vyprovokovali ke skoku na bránu. Znovu včas uskočili před jejím doskokem. Jakmile obří žába doskočila na bránu, ta se k velké radosti dobrodruhů, rozpadla. Neváhali a stejným způsobem jako předtím, žábu odlákali na druhou arény. Potom se všichni dali na útěk pryč z arény. Žába nelenila a ihned je začala mohutnými skoky pronásledovat.

Dobrodruzi přeběhli přes sál před kruhem práva, pokračovali chodbou k pokladnici, zde otevřeli dveře vedoucí do chodby, která pokračovala zpět do vstupní místnosti. Při tom ve strachu otáčeli hlavu a sledovali, jak je žába pronásledovala. Prchali následující chodbou a žába jim byla neustále v patách. Naštěstí vzhledem k její velikosti, nemohla v chodbách skákat, takže se dobrodruhům podařilo získat malý náskok. V hlavách se jim honily myšlenky: „Kam uprchneme dál? Co když narazíme na zamčenou, či nefunkční bránu.“ Uvažovali také o tom, zkusit žábu nalákat k podivné levitující bytosti, ale tato myšlenka byla ihned zavrhnuta. Pravděpodobně by neměli šanci kolem bytosti proběhnout.

Ve vstupním sále proběhli kolem portálu. Doufali, že žába přejde přes portál a bude přenesena pryč. Mezitím otevřeli poslední bránu s nápisem: „K EXPERIMENTŮM,“ a poté uprchli do chodby. Žába mezitím vkročila na portál a dobrodruzi z chodby sledovali, zda se ji končeně zbaví. Jenže se nic nestalo a pokračovala dále proti nim. „Možná ten portál nedokáže přenášet tak velké věci, nebo je třeba nefunkční,“ nemarnili zde další drahocenný čas a raději se dali dále na úprk. Rogr se ohlédl zpět a spatřil zavírající se bránu. Všem se krátce na to ulevilo, žába zůstala v předchozí místnosti.

Tentokrát nechtěli nic podceňovat a pokračovali svižným krokem chodbou svažující se dolů. Dorazili do další identické místnosti. Nacházela se zde v každé zdi, vždy uprostřed, brána. Uprostřed byl další portál. Neztráceli čas úvahami kam dál pokračovat a otevřeli bránu naproti. Jakmile ji prošli i ona se za nimi zavřela.

Nyní se nacházeli v další chodbě mírně svažující se dolů. Byla zde tma, proto Alessander opět očaroval klacek magickým světlem, aby tak znovu získali alespoň malý zdroj světla. Po stranách chodby spatřili další brány a nad každou se nacházel nápis. Alessander rozuměl jen některým nápisům, zatím však pokračovali dále. Mezitím míjeli další brány a vždy po krátké vzdálenosti další a další. Rozhodli se projít chodbu až na její konec.

Chodba byla velice dlouhá, po stranách míjeli mnoho dalších bran, napočítali jich po každé straně 25. Nad každou se nacházel nějaký nápis, některé Alessander dokázal přečíst, jiné nikoliv. Byly tam nápisy typu: „ZHOUBNÉ BAHNO, ŹIVOUCÍ BOUŘE, ŠUPINATÁ HRŮZA, atd. Jeden nápis byl podivnější než jiný. Rogr to okomentoval: „Nemohlo by tu být něco přívětivějšího, třeba jídlo zdarma.“ Jeden nápis však všechny zaujal „MÁ STOVKY ŽIVOTŮ A STATISÍCE PODOB“. „Co to může znamenat?“ zamýšleli se. Vidaath říkal, že tuto bránu by v žádném případě neotvíral. Nikdo z nich neměl tušení, co se za těmi branami mohlo skrývat.

Na konci chodby se nacházel další čtvercový sál. Tentokrát zde nebyly žádné brány, pouze dva portály, každý v jednom rohu. Rozhodli se raději vrátit zpět do sálu předcházející tuto dlouhou chodbu. Po pár minutách chůze, došli zpět k zavřené bráně, Daniela přiložila dlaň na bránu a úleku všech se nic nestalo. Zkusila to znovu, ale nic se opět nestalo. Zkusil to i Rogr a Vidaath, ale též bez úspěchu. Byli tu v pasti, jediná možnost jak pokračovat dále, byla buď portály, nebo vyzkoušet tyto brány. Portály se jim projít moc nechtělo, protože systém jejich fungování, byl pro ně neznámý a poté by neměli vůbec ponětí, kam byli přeneseni.

Kterou bránu otevřít? Toť otázka, jeden nápis zněl divněji než druhý. „Co zkusit otevřít nějakou bránu tak na slepo? Pokud se budeme snažit vybírat sebelépe, tak stejně nakonec zvolíme špatně. Jen bych neotvíral tu s nápisem má stovky životů a statisíce podob,“ navrhoval Vidaath. Ostatním se to zprvu sice moc nezdálo, ale nakonec souhlasili. Dokud by nic neotevřeli, nezjistili by, co se za těmi branami nachází.

Rogr přiložil dlaň na bránu, nad kterou byl pro ně neznámý nápis. Brána se z hlučením kamene otevřela. Za ní byla jen malá čtvercová místnůstka zhruba o rozměru 12 stop na délku každé strany. Uvnitř seděla postava neznámého muže na židli, jinak nic jiného. Žádný další nábytek či výbava. Neznámá postava muže ve středních letech střední postavy, kratších hnědých vlasů se zvedla, jakmile spatřila otevřenou bránu. Daniela z této postavy necítila žádné zlo. Bylo všem podivné, jak mohl onen neznámý člověk přežít ve zcela prázdné místnosti kdoví jak dlouho. Tento člověk k nim přistoupil a řekl pouze jediné slovo: „Děkuji,“ a pokračoval chodbou dolů směrem k portálům.

„Co to mohlo být za člověka a proč nám děkoval?“ zamýšleli se dobrodruzi. Jejich pohled poté spočinul na nápisu nad bránou a tam stálo: „MÁ STOVKY ŽIVOTŮ A STATISÍCE PODOB“ Zarazili se: „Jak je tohle možné? Vždyť jsme tuhle bránu nechtěli otevřít. Tento nápis byl přeci až o mnoho bran dále.“ Byli si jisti, že tento nápis tu před chvíli nebyl. „Muselo se jednat o nějakou iluzi a nápisy na branách nesouhlasili,“ stále přemýšleli o této záhadě. Raději dále nečekali a vydali se pronásledovat neznámého člověka. Cestou se chtěli ještě podívat na místo, kde původně spatřili onen nápis. Procházeli okolo řady bran a nikde ten nápis nespatřili, na původním místě stál zcela jiný nápis. Bylo tomu tak i u sousedních bran.

Onen neznámý člověk šel velice rychle, jakoby dobře věděl kudy má jít. „Možná zná cestu odsud,“ uvažovali a raději přidali do kroku. Onen neznámý muž se jim však vzdaloval. Rychlý krok změnili na běh, přesto ho nakonec v tmavé chodbě ztratili z dohledu. Doběhli do spodní místnosti, která byla trochu osvětlená tmavomodrým světlem. Naposledy zde viděli neznámou postavu, když vcházela do portálu vlevo. Dobrodruhům se ho následovat moc nechtělo. To byla právě ta situace, které se chtěli vyhnout. Když usoudili, že z této oblasti stejně žádná jiná cesta nevede a jen by vypustili na svět další podivnosti, rozhodli se portálem projít.

Jejich pohled se během chvíle zcela zatměl, stejně tak hmotný pocit existence pominul, chvíli měli jen pocit zcela uvolněného vědomí, jak je přenášeno na jiné místo. Na to se pocit hmotného těla vracel a opět se pohled na svět rozjasnil. Rozhlédli se okolo sebe. Nyní se nacházeli v podobné chodbě jako zatím všude jinde. Okolo bylo ticho a tma, kterou pronikalo slabé světlo svítícího klacku. Rogr s Yzerginem se pokoušeli za pomocí své schopnosti nočního vidění zahlédnout unikající postavu. Bez úspěchu. Bylo už pozdě a ona bytost už unikla. Zahlédli pouze asi 50 stop dlouhou chodbu, na každém konci zakončenou bránou.

Když vnímali to ticho a tmu kolem, cítili opět ten nepříjemný pocit přítomnosti někoho dalšího. Stále častěji uvažovali, že je někdo neviditelný sleduje. Stále častěji se v jejich okolí, občas událi nějaké nevysvětlitelné jevy. Například Vidaatha někdo v aréně zezadu nakopl, jeho prak několikrát o něco zavadil a Rogr při souboji s neviditelnou zombie spatřil něco nejasného v pozadí.

Pokračovali bránou, která po přenesení na toto místo jim byla naproti. Za ní se nacházela další typická čtvercová místnost. Uprostřed se nacházel na vyvýšeném kamenném podstavci zářící, červený, osmistranný krystal umístěný na železném zdobném podstavci. K němu vedly celkem čtyry schody. Dále se v každé zdi uprostřed nacházela brána, u té nalevo bylo opět zařízení s otiskem ruky, tentokrát černé barvy. „Tohle by mohl být hledaný kámen země. Alespoň něco se nám povedlo, “ pronesl radostně Rogr při pohledu na zářivý krystal.

Rogr s radostným výrazem vykročil k podstavci. Když vstoupil na poslední dlaždici před schody, ozvalo se hlasité cvaknutí. Zarazil se, prohlédl si dlaždici, na které stál a z hrůzou zjistil, že se jedná o nášlapnou dlaždici. Při dalším pozorném pohledu nalezl ještě několik dalších nášlapných dlaždic v okolí, včetně schodů. Nyní rozmýšlel, co provede. Věděl, že jakmile by z ní slezl, tak by se past spustila. V tom něco do Rogra silně strčilo ten spadl na schody. V tom se ozvalo několik dalších cvaknutí. Rogr zprvu nechápal, co se stalo. Kdo ho to tak zákeřně shodil do dalších pastí? „Co teď budu dělat?“ honilo se Rogrovi hlavou.

Yzergin se rozhodl jednat a chtěl vyzkoušet přenést Rogra do bezpečí za pomoci své teleportační schopnosti. Zavolal na Rogra: „Vydrž ještě chvíli, dostanu tě z toho místa do bezpečí!“ Yzergin začal za pomoci své mentální schopnosti sesílat teleport. Něco však bylo špatně, Yzergin úspěšně dokončil sesílání, jenže Rogr se vůbec nepřenesl. Nechápal. Byl si vědom, že kouzlo bylo sesláno, ale z nějakého neznámého důvodu, nezafungovalo.

V tom si všichni všimli jak se v místnosti poblíž něj, zjevil živý jelen. „Co to má být?“ podivil se Yzergin. Ostatní se též divili, co tu najednou dělá jelen. Jelen byl z toho všeho kolem taky jelen a vyplašeně začal pobíhat po sále. Vidaath se ho snažil uklidnit, aby nespustil další pasti. Zprvu se to celkem dařilo, jelen se pomalu uklidňoval. Pak se jelen náhle zničeho nic splašil a znovu zmateně pobíhal po místnosti. Vidaath se divil, co ho tak náhle vyplašilo, ale bližší pohled mu napověděl více. Jelena někdo zasáhl šípem. „Kdo to mohl udělat?“ zapřemýšlel Vidaath. Jediný kdo tu měl luk a šípy byl Rogr, ale ten ležel na zemi v pastích a nemohl se prakticky vůbec hnout.

Jelen ještě chvíli pobíhal po místnosti až nakonec šlápl na jednu dlaždici s pastí. Velký bodec, který na moment vyletěl z podlahy a zase se vzápětí schoval pod dlažbu, jelenem prošel velice snadno. Ostrý hrot ho rozmašíroval na kusy. Smrt byla rychlá, ani sebou moc nezaškubl.

Rogr nechtěl dál čekat a rozhodl se zachránit skokem. Opatrně se připravil do pozice, ze které se mohl dobře odrazit a vyhnout se tak pastem. Ruce dal do pozice tak, aby každou držel aktivovaný jeden schod a pokrčil nohy. Pomalu se připravoval k odrazu. Bylo to velice riskantní. Pokud by se mu to nepovedlo, bylo by s Rogrem zle. Toho si byl vědom, proto si raději ještě odraz párkrát připravil, než byl opravdu připraven k finálnímu skoku. Jediný pokus zde rozhodoval o životě a smrti.

Jakmile se definitivně rozhodl, mohutně a hbitě se odrazil zpět na předchozí dlaždici bez pasti. Blesk v tu chvíli letěl ze stropu a zasáhl přesně místo, kde Rogr původně ležel. To už byl naštěstí mimo nebezpečí. Kromě toho, ze stropu nad krystalem, začala proudit nazelenalá tekutina podobná kyselině ze žáby. Ta potřísnila i červený krystal. Tomu to však nic nedělalo.

Všichni si oddechli, že se Rogr dostal bez úhony z pastí. Od té chvíle si dával větší pozor, kam šlape. Nyní se rozmýšleli, jak získat ten kámen země, když všude kolem byly pasti. Obzvlášť na schodišti a v okolí podstavce jich byla spousta. Vidaath v tu chvíli dostal nápad, pokusit se kámen z podstavce sestřelit kamenem vystřelený z vrhacího praku. Ač se to zdál být poněkud bláznivý nápad, zkusit se to mohlo.

Vidaath vzal první kamínek a vrhl ho na kámen země. Poprvé minul. Znovu připravil další kamínek a chystal se k nápřahu. Jenže v ten moment se prak opět za něco zachytil a chvíli držel. „Už zase mi něco chytá prak!“ vykřikl Vidaath a rychle s ním silně trhl, aby ho získal z toho sevření. Poté vytáhl svoji šavli a párkrát se ní rozmáchl kolem sebe.

„Celou dobu nás někdo sleduje a provádí nám nepříjemnosti. Vzpomeňte se na ten divný pocit pronásledující nás od té doby, co jsme sem vstoupili,“ pravil Vidaath k ostatním vážným hlasem.
„Má pravdu. Všichni jsme přeci viděli, jak někdo strčil Rogra do zad, tak aby spadl do dalších pastí,“ souhlasil s Vidaathem Yzergin.
„Když jsme bojovali s tou velkou žábou v kruhu práva, tak mě někdo zezadu nakopl, až jsem spadl na zem. Nečekal jsem to, protože jsem za mnou nikoho neviděl. Všichni jste v tu dobu byli u vstupní brány,“ pokračoval s líčením událostí Vidaath.
„Při boji s tou neviditelnou zombie, se mně v tu chvíli podařilo zahlédnout ještě něco jiného,“ přiznal Rogr svůj tehdejší objev, který to v ten moment považoval za přelud, protože v hledání neviditelných neměl příliš mnoho zkušeností.
„Tys to na chvíli zahlédl? A jak to vypadalo?“ optal se Alessander.
„Bylo to takové nejasné, ale určitě to byla postava muže vyšší postavy. Podrobnější rysy byly nejasné, jakoby mlhovité.“
„Měli bychom být na pozoru a očekávat další zákeřnosti od té neviditelné bytosti,“ dodala Daniela.
„Možná bych mohl soustředit svoji mysl, tak abych tu postavu zahlédl na dost dlouhou dobu. Pak bychom ji mohli nějak zranit,“ navrhoval Yzergin.
„To by mohl být dobrý nápad. Pokud ho zahlédneš, tak mi jen ukážeš rukou, kam mám mířit,“ souhlasil Rogr s plánem a hned se na něj chystal.

Yzergin se začal soustředit na spatření neviditelné bytosti. Jeho schopnost nebyla jako klasické kouzlo spatřit neviditelné, ale mentálně vnímal přítomnost bytostí v okolí. Skutečně ji po chvíli přesně vnímal, dokonce i částečně mohl ve své mysli rozeznat její vzhled. Byla to postava jak ji popsal Rogr. Rozeznal též podlouhlejší tvar obličeje postupně se zužující k bradě a delší hnědé vlasy svázané do copu, na horní části hlavy trochu prořídlé.

„Tamhle je!“ ukázal Yergin Rogrovi místo, kde jej zahlédl. Bylo to hodně nezvyklé mířit do prázdného prostoru, kde široko daleko nikdo není. Vystřelil, ozvalo se jen cinknutí šípu o kamennou zeď. „Tamhle běží!“ naznačoval Yzergin další jeho pohyb. Rogr se snažil zhruba mířit do míst kam naznačoval Yzergin a opět vystřelil. Netrefil se, ozvalo se jen další cinknutí šípu. „To nemá cenu. Je skoro nemožné abych trefil neviditelnou postavu, kterou vidíš pouze ty,“ vzdával to Rogr.

„Necháme toho. Spíše mi kryjte záda a já se znovu pokusím sestřelit ten kámen,“ ozval se Vidaath. Daniela a Rogr se postavili zády k Vidaathovi, aby mu neviditelný záškodník nemohl chytat prak a znemožňovat mu vrhání kamenů. Vidaath si připravil kámen a vrhl ho na krystal. Zásah, kámen země se trochu ze stojanu uvolnil, nicméně v něm stále držel. Zkusil to proto znovu. Kámen se nyní zcela uvolnil, svalil se ze stojanu na zem. „Povedlo se. Už jenom stačí ho nějak přitáhnout k sobě,“ zaradoval se.

Kámen po chvíli náhle zmizel. Dobrodruzi se zprvu divili, co to má znamenat. Najednou se však ozval lidský křik a kámen země se z ničeho nic objevil na zemi nedaleko brány vpravo. Daniela k němu přistoupila. V tu chvíli si všimla kyseliny, která předtím krystal potřísnila. Došlo ji, že se krystal pokoušel sebrat ten neviditelný člověk, ale nevšiml si té kyseliny a ta ho popálila. Daniela otřela krystal do hadříku, a poté ho schovala k sobě.

Brána naproti se náhle otevřela. Dobrodruzi zpozorněli. „Že by se ten neviditelný člověk dal na ústup, když byl odhalen?“ problesklo jim hlavou. Jenže po chvíli spatřili něco velkého nořící se z tmavé chodby. Daniela se vrátila k ostatním a spolu s ostatníma se připravila k boji. Netušili, co se to sem blížilo za neznámou bytost.

Z protější brány se připlazil obří zelenožlutý had. Jeho rozměry byly vskutku impozantní. Měl pět možná až šest stop v průměru. Ihned zamířil k nim. Had se držel při zdi vpravo, jakoby věděl, že prostředek místnosti je plný pastí. Vidaath si pro sebe říkal: „To je tu běžně veškerá fauna mnohonásobně větší než normálně a jen nepřátelská?“ Dobrodruzi se snažili držet od hada co nejdále a prchali kolem zdí doufajíc, že se chytne do nějaké pasti. Had, vzhledem ke svým rozměrům, při plazení do zatáčky zcela nekoordinoval své pohyby a zasahoval poměrně značně do středu místnosti. Všichni čekali na tu vytouženou chvíli, než se had do nějaké pasti konečně chytne. Kdyby se had pastem vyhl, dobrodruzi by se museli dát opět na útěk a ve zdejším patře neměli vůbec ponětí, kam.

Když se had doplazil k bráně, kterou dobrodruzi vešli, tak se velká část hadova těla dostala ke středu místnosti a konečně spustil pár pastí. V jednom místě hada udeřil mohutný blesk, jinde na něj dopadla ohnivá koule a jak mu to bylo nepříjemné tak sebou cukl, až spustil další pasti s bodci, které i hadem prošli snadno. Syčel a cukal sebou velikou bolestí. Nyní se již k dobrodruhům nepřibližoval. Trvalo to ještě nějakou chvíli, než sebou přestal cukat a definitivně pošel.

„To jsme měli štěstí,“ s úlevou prohlásil Rogr. Ostatní nečekali a pokračovali bránou, ze které se připlazil obří had, jehož konec se ještě nacházel kousek za bránou. Prošli typickou chodbou. Po ujití krátké vzdálenosti, dorazili do velké jeskyně. Tohle místo zřejmě sloužilo jako doupě hada, zdejší stěny skály byly vyhlazené. Byla tu veliká tma, svítící klacek spoře osvětloval jen malou oblast kolem nich, a tak celkové rozměry jeskyně šlo jen stěží rozeznat.

„Co když tu ten had nebyl sám a jejich tu ještě víc?“ pověděl Alessander ostatním svoji myšlenku. Pro jistotu se po jeskyni ještě trochu opatrně porozhlédl. Chtěl vědět, zda tu nenajde ještě něco zajímavého. Ostatní mezitím pozorně naslouchali, zda nezaslechnou něco nezvyklého. Všude byl klid. Jeskyně byla rozlehlejší, než se na první pohled zdálo. Nalezli zde ještě několik rozměrných tunelů, vyhloubených ve skále, dostatečně velkých pro hada obřích rozměrů.

„Tohle bude zřejmě jen část rozsáhlého podzemí, ve kterém může žít těchto hadů mnohem více,“ domnívala se Daniela.
„Mě by celkem zajímalo, kde ten had bral potravu. Vzhledem ke své velikosti mu stěží bude stačit sníst něco jednou za několik let,“ uvažoval Vidaath
„Možná se toho nachází v tomto podzemí daleko víc, než si jen dovedeme představit, vždyť jsme prošli jen pár místností a bytostí jsme potkali taktéž málo,“ pokračoval v úvahách Yzergin.
„Já bych raději pokračoval tou chodbou dále a nepouštěl se do útrob jeskyní, kde můžeme narazit na další obří hady. Bude to jistější,“ navrhoval Rogr.

Ostatní souhlasili s jeho názorem. Ve spleti jeskyní by mohli tentokrát ztratit úplně. Stačilo, když už teď neměli nejmenší tušení, kde se vůbec nacházeli. Chvílemi si všichni říkali, na jaké místo se to dostali, a přitom stačilo po kázání Myri, jít do sálu vpravo a teď by už mohli být na cestě zpět do Antaru.

Alessander nalezl pokračování chodby, která byla jeskyní přerušena a toto chodbou pokračovali dále. Po krátké vzdálenosti, byla chodba zakončena malou místnůstkou se schodištěm dolů. Sestoupili po něm do spodnějšího patra. Zde byla další identická chodba jako jinde. To se chystali pokračovat, když náhle zaslechli nějaký hluk ozývající se před nimi. Zastavili se a pozorně se ho snažili rozeznat. Byl to zvuk řinčení, možná zbraní, občas nějaká rána a křik, vše znělo tlumeně. Skoro to připomínalo zvuky boje. Pomalu pokračovali chodbou. Zvuky byly stále slyšitelnější a čím blíže byli, tím si byli více jisti, že se někde před nimi bojuje.

Dorazili k další bráně. Zvuky boje zněli přímo za bránou. „Kdo tu může bojovat? Kromě nás tu nikdo jiný být nemůže, sem přeci někdo jen tak nechodí,“ přemýšlel Alessander. „To zjistíme. Připravte se na případný boj,“ odpověděla Daniela. Dobrodruzi přichystali své zbraně a připravili se na boj. Daniela poté položila dlaň na bránu a ta se začala otevírat.

V typické čtvercové místnosti spatřili, tři válečníky bojující s Beholderem. Okolo na podlaze ležely ještě dvě mrtvoly válečníků a další dva beholdeři. V momentě, když vstoupili dobrodruzi do sálu, válečníci právě zabili posledního Beholdera. Podle stylu jejich zbroje, se jednalo o válečníky bojující za Antar.

„Co? Tady je ještě někdo živý,“ velice se podivil statný válečník delších blond vlasů a bradkou. V tváři měl zoufalý výraz. Nechtělo se mu věřit, že zde potkal další přátele.
„Zdravíme vás. Též se velice divíme, že jsme tu potkali někoho živého. Je dobré potkat na tomto nehostinném místě nějaké přátele,“ dala se do řeči Daniela.
„Určitě je to pozitivní. Ale proč máte na sobě obleky Almendeiců, povahou na ně moc nevypadáte?“
„Pouze jsme se za ně přestrojili, abychom se mohli dostat do zdejšího města Calthedara a zjistit, jaké mají Almendeici plány. Pocházíme též z Antaru a před naším příchodem se Almendeici chystali u hranic zřejmě k útoku.“
„Tak to chápu. Jak jste se vůbec dostali do tohohle podzemí?“
„V podstatě náhodou. Podařilo se nám dostat na shromáždění, kde kázala Myri. Po něm zřejmě měli následovat další kázání určené speciálně pro mágy a speciálně pro válečníky. Nevěděli jsme, kam máme jít a šli jsme do sálu, kde mělo být kázání pro mágy. Protože máme na sobě obleky válečníků, tak nás tam nepustili a než jsme stačili přeběhnout na druhou stranu k válečníkům, obě brány do postranních sálu se zavřeli a zůstali tak v sále sami. V tom hlavním se nacházel vstup do tohoto podzemí. Ten jediný se nám podařilo otevřít, a tak jsme se sem dostali,“ vyprávěla Daniela příčinu, kvůli níž se ocitli v této šlamastice.
„My jsme se vydali do těchto končin též na průzkum. Jsme hlídači našeho pohraničí. Teprve nedávno se Almendeici opět k něčemu chystali. Byli jsme také vysláni na průzkum. Dostali jsme se až k nějakému opevněnému místu u severního pohoří. Zde jsme nalezli trhlinu do podzemí. Než jsme stihli o tom místě zjistit více, byli jsme přepadeni a jediný možný unik byla ta trhlina v zemi. Netušili jsme, že tohle podzemí je tak rozsáhlé a složité a brzy jsme se zde zcela ztratili. Chtěli jsme se po nějaké době vrátit zpět, ale cestu jsme vůbec nenašli. Cestou jsme prošli dvěma portály a to byla ta chyba. Jejich systém je pro nás neznámý a navíc mnoho z nich je pouze jednosměrných. To je asi tak vše. Mimochodem, Avidius, jméno mé.“ vysvětloval jejich situaci.

Během rozpravy, něco opakovaně na Danielu sáhlo. Několikrát se ohlédla, ale vždy za ní nikdo nebyl, ostatní dobrodruzi stáli stranou. Když to neustále pokračovalo, Daniela se jednou naštvala tak, že v krátký moment vytasila meč, rychle se otočila a mohutně s ním udeřila do prázdného prostoru. Válečníci se podivili, co to najednou Daniela provedla. Pocítila jak meč něco zasáhl. V tom se ozvalo zasténání, čepel meče byla najednou potřísněna krví. Na studené kamenné podlaze se zjevilo bezvládné tělo s rozseknutou hlavou, ze kterého už jen vytékalo mnoho krve.

„Co to sakra bylo?“ divili se válečníci.
„To byl nějaký člověk, který nám celou dobu našeho pobytu zde v pevnosti Chaledath, prováděl nejrůznější naschvály, často velice nebezpečné,“ vysvětlovala Daniela, která měla radost, při pohledu na mrtvolu, že už je konečně od jejich nechtěného společníka nadobro klid.
„Mě třeba shodil přímo na nášlapné dlaždice,“ prozradil Rogr.
„Hm. Tohle místo je mnohem nebezpečnější, něž se zdá.“
„Každopádně jsme ho konečně zlikvidovali a už bude od něho pokoj. Měli bychom pokračovat dále,“ navrhovala Daniela.
„Souhlasím. Pokračoval bych tamtou bránou,“ Ukázal Avidius na bránu uprostřed zdi vpravo ve směru příchodu dobrodruhů.

Celá skupinka skládající se z pěti dobrodruhů a tři válečníků, pokračovala bránou. Za ní byla další chodba vypadající zcela stejně jako jiné. „Všechny chodby a místnosti tu vypadají úplně stejně. Je skoro nemožné se tu orientovat,“ pravil Rogr při pohledu už asi na desátou identickou chodbu. Ušli jen několik desítek stop, když světlo svítícího klacku dopadlo na další bránu. Daniela ji už chtěla otevřít, když náhle u svých nohou spatřila ostatky dvou nebožtíků. Dle stupně rozkladu, zde mohli ležet několik let, zbyly tu po nich jen kostry. Všichni si kosti prohlédly, aby odhalili příčinu jejich smrti. Rogr v ruce jedné z nich nalezl nějaký vzkaz. Stálo tam:

Tuto místnost stráží čtyři levitující oka. Otevření těchto dveří zaplatilo mnoho lidí životem.

„Zase ty koule mnoha očí. Raději bych to nepokoušel, již mnoho mých mužů padlo v boji s nimi,“ povzdechl si ustaraný velitel válečníků.
„Kolik vás původně bylo?“ optal se Alessander.
„Původně nás bylo osm, ale už jsem ztratil pět mužů. Nejhorší jsou tyhle podivné levitující koule očí a jejich paprsky smrtící magie.“
„Takže bychom se raději vrátili,“ navrhl Alessander při pohledu na mrtvoly.

Došli zpět do předchozí místnosti. Avidius ukázal na protější bránu se slovy:
„Tudy jsme sem přišli. Je to slepá cesta, kam jsme byli přeneseni portálem.“
„Takže se tedy musíme vrátit cestou, kterou jsme sem přišli my. Jsou tam ještě cesty, kam jsme nešli,“ pravil Vidaath.

Všem nezbývalo nic jiného, než se vrátit zpět do sálu, kde dobrodruzi získali kámen země. Bojovat s Beholdery bylo příliš riskantní. Válečníci bojovali nejvýše se třemi a stálo to život dvou bojovníků. Riskovat další životy už nikdo nechtěl, alespoň do doby, kdy nebude jiné možnosti.

„Tady je mi to nějaké povědomé. V podobném sále jsme už byli, ale na tom podstavci byl nějaký krystal. Ten jsme tam nechali, protože všude kolem byla spousta pastí a také tu nebyl ten mrtvý obří had,“ zamyšleně pravil Avidius, když dorazili do místnosti, kde dobrodruzi získali kámen země.
„Ten krystal tu byl a podařilo se nám ho získat,“ ukázala Daniela válečníkům onen krystal.
„A ten obří had se sem krátce na to připlazil z jeskyně, kterou jsme před chvíli prošli,“ dodal Rogr.
„Kudy jste sem vůbec přišli?“ Ptal se Alessander.
„Pokud si dobře vzpomínám, tak to bylo z tamté brány,“ ukázal na protější bránu. „V této místnosti nešla otevřít žádná brána, a proto jsme se vrátili zpět. Tam se nacházel další portál, který nás přenesl do spodního patra.“
„Jak jste se dostali do tohoto patra?“
„To jsme prošli portály poprvé. Objevili jsme se v nějaké chodbě, už si to přesně nepamatuji, vše je tu tak stejné. Podruhé jsme prošli, protože tu nikde nešla otevřít žádná brána. Doufám, že se nám nyní nějaká otevřít podaří, jinak budeme muset opět bojovat s oky.“

Rogr popošel k bráně od nich nalevo. Položil na ní dlaň a ta se otevřela.
„Divné, před tím otevřít nešla. Možná je tu ještě nějaký mechanismus, který umožňuje otevírat a zavírat brány podle nějakého dalšího systému,“ zamyšleně prohlásil Avidius.

Za bránou se nacházela svažující se chodba, na jejímž konci byla další brána. Nad ní se nacházel další nápis v prastarém jazyce.
Alessander chvíli nápis studoval a pak prohlásil: „Dokážu přečíst jen část tohoto nápisu: „HOVNA“ Hm, za těmito dveřmi bude asi septik.“
„Jseš si opravdu jistý? Nemohla by to být knihovna?“ oponoval Yzergin, jemuž se skutečnost, že by za dveřmi nalezli hromadu hnědého mazlavého a nevoňavého, nezdála.
„Když nad tím tak přemýšlím, tak máš asi pravdu. Koneckonců nápis je tvořen jen jedním slovem.“
Daniela pak otevřela bránu.

Rozhlédli se. Před nimi se nacházel vskutku obří sál, každá strana mohla mít dobře přes sto stop a výška možná přes 40 stop. Uprostřed každé strany se nacházela vždy brána. Stálo zde velké množství polic plných knih sahající až do stropu. Takže měl pravdu Yzergin. Septik tu opravdu nebyl.

Všichni byli velikostí knihovny ohromeni, mohlo tu být odhadem statisíce svazků. Jistě by tu nalezli množství velice zajímavých informací. Například něco o zdejších bytostech, pokusech zde prováděných, či něco z historie, jen škoda, že se tu nemohli déle zdržet. Cestu ven neznali a zásoby jídla jim zbývali sotva tak na den. Dobrodruzi by si jinak vzali větší zásoby, kdyby jen tušili, že se dostanou do této podzemní pevnosti.

Všichni se pro jistotu rozhlíželi po případné bytosti. Bylo by jistě nepříjemné, při procházení knih, být někým napaden. Po chvíli v jednom rohu poblíž stropu spatřili dalšího levitujícího Beholdera, který si momentálně četl v knize. Pak knihu zavřel a pomocí síly vůle ji vrátil zpět do police. Přeletěl k jiné police, kde opět pomocí telekineze vytáhl další knihu a četl si v ní. „Další koule očí. Raději odsud co nejdřív zmizíme,“ zašeptal Avidius Daniele. „Tenhle je ale jiný,“ potichu promluvil jeden z válečníků. Dosud veškeří beholdeři útočili okamžitě.

Potichu kráčeli k bráně nalevo doufajíc, že si jich Beholder nevšimne a mohli by tak pokračovat dál. Beholder mezitím zavřel knihu, stejným způsobem jako ji před chvíli bral, ji vrátil do knihovny a letěl k jiné polici. V tom si všiml přítomnosti Daniely, protože šla jako první.

„Co? Sem někdo po tak dlouhé době přišel? Kdo jsi?“ ozvalo se v mysli Daniely, které v tu chvíli okamžitě došlo, že s ní komunikuje pomocí telepatie. Tenhle byl skutečně jiný, z tohohle necítila zlo, jako z jiných.
„Jsem čtenář,“ snažila se Daniela odpovědět obdobným způsobem. Byl to pro ni nezvyklý pocit komunikovat jinak, něž klasicky verbálně. Nebylo to však vůbec těžké, jak si před tím myslela. Stačilo jen pomyslet na to, co mu chtěla sdělit. Zároveň to bylo nebezpečné, protože se tak dali předat nechtěně i jiné myšlenky.
„To jsi zde správně. Nachází se tu veliká spousta knih. Stačí si vybrat. A kdo jsou tihle ostatní?“ Ptal se Beholder, jakmile spatřil další dobrodruhy a válečníky. Ti se divili, že se na ně vůbec nepokouší útočit.
„Ti jsou tu se mnou.“
„Snad taky čtenáři?“
„Ano. Také.“

Jejich komunikaci slyšeli ve svých myslích i ostatní z party, ale zatím se nezapojovali a raději nechali komunikovat Danielu.

„Ráda bych zjistila něco o tomto místě, ale nemám příliš času na pročítání všech zdejších knih.“
„To nevadí. Za tu dlouhou dobu jsem přečetl všechny knihy už několikrát. Takže si skoro všechny pamatuji nazpaměť.“
„Pověz mi něco o původních obyvatelích tohoto místa.“
„Dobrá. Takže stará Chaldeiská rada tu prováděla spoustu nejrůznějších pokusů. Nejvíce experimentovali s tvorbou různých bytostí. Rada však po nějakém čase odešla. Už je to hodně dávno, možná tisíce let. Proč a kam odešla, to už si nepamatuji, vím jen to, že rada odešla Calteovým portálem. Já patřil také mezi jejich experimenty. Když rada odešla, zůstal jsem tu.“

Alessander se mezitím procházel mezi policemi plných knih a rozhlížel se po něčem zajímavém. V jedné polici zahlédl knihu s názvem „BESTIÁŘ 1“, přistoupil k ní a v rychlosti ji prolistoval. Odhadem tam mohl být popis nejméně dvoustovek bytosti z nichž znal jen minimum. Při pohledu na knihovnu zde spatřil další díly. Nebylo jich vůbec málo. Namátkou jeho zrak spočinul na knihách s nápisem: „BESTIÁŘ 18, BESTIÁŘ 45, BESTIÁŘ 92 atd.“ Počet bestiářů se zdál být nekonečný. Až úplně ke konci dlouhé police měl poslední bestiář číslo 127. Chvíli si v nich listoval. Zkoušel, zda nenajde nějaké informace o těchto beholderech a o dalších bytostech, na které zde narazili. Daniela dále komunikovala s Beholderem.

„Ještě byste se chtěli něco dovědět? Však tu mám ohromné množství informací.“
„Nevíš něco o kamenech země?“
„Kameny země. Ano vím. Co si pamatuji, byla jich zdejší pevnost plná. Tyto kameny mají schopnost navracet život, ovládnout mysl, a nebo dokonale ničit.“
„Dokonale ničit?“
„Při jejich užití při určitých rituálech dokáže zničit nejen materiální složku, ale i energetickou, astrální i duševní. Pokud by tak byla zničena bytost, odchází rovnou ke Corveriovu poslednímu soudu.“
„Pak jsou tu ještě další krystaly. Ty jsou zelené a na rozdíl od kamenů země, vysávají životní energii. Chcete vědět ještě něco?“ pokračoval Beholder.
„Co víš o této pevnosti a systému zdejších portálů?“ vložil se do telepatické komunikace Yzergin.
„Tato podzemní pevnost je natolik obrovská, že nikdo neví, kde se co nachází. Údajně má něco přes 100 pater. Celá tato podzemní pevnost je rozdělena na šest celků, pro každý je typický erb na branách. Tyto horní patra nemají erb žádný. Systém portálů je velice složitý, nikdo neví kam vlastně vedou. Na každém jsou nějaké symboly, který napovídají, kam má být dotyčný přenesen, ale ten systém pravděpodobně znala jen stará rada a nikde o tom systému symbolů není ani zmínka, alespoň ne v této knihovně. Napovědět může barva, ví se jen to, že žluté vedou do nejvrchnějších pater, bílé jsou jen pro vyvolené, černé vedou do zakázaných oblastí a červené jsou pasti. Některé portály po tisíci letech už nefungují, nebo fungují jinak, než by měly. Především si dejte pozor na pohyblivé brány. Ty dříve sloužili na úklid odpadu, ale za ta léta už nefungovali tak jak měly. Nyní teleportují zcela náhodně, někdy i do zdi, ale pravděpodobně již nebudou už vůbec funkční. Do nejspodnějších pater, kde se nachází i Calteův portál, se dá dostat přes portálovou místnost. Kromě portálů jsou tu i různá schodiště. Barevné ruce u dveřích slouží jako zámky, ty se dají otevřít jedině pomocí rukavic příslušné barvy,“ dlouze vyprávěl Beholder o zdejší pevnosti.
„Existuje nějaký plán?“ zeptal se Vidaath.
„Žádný plán neexistuje. Údajně se někomu podařilo zmapovat jen část prvních dvou pater, ale to je tak asi vše.“
„Tak ti děkujeme za spoustu zajímavých informací a pokud by ti to nevadilo, ještě se zde trochu porozhlédneme,“ děkovala Daniela.
„To nic nebylo. Klidně se tu porozhlédněte. Jsem rád, že tu mám po dlouhé době nějakou společnost.“

Alessander si mezitím v jednom bestiáři zcela náhodně všiml chybějící stránky, která byla vytržena. Podle obsahu knihy se na této straně měl nacházet popis bytosti s názvem: „Má stovky životů a statisíce podob.“ Tu bytost, kterou před chvíli vypustili. Dost možná tu byla před chvíli a nechtěla, aby se o ni dozvěděli více.

Ostatní si prohlíželi obsah spousty polic. Bylo zde prakticky vše, na co si vzpomenuli. Knihy o lektvarech, přírodě, stromech, zvířatech, světě, ale i rady, jak se stát například nekromantem, příručky pro válečníky, lučištníky, zloděje, kouzelníky, iluzionisty, dále i klasická literatura jako básně, romány, pohádky, zkrátka vše možné i nemožné. Vše se neomezovalo jen na jeden svazek, ale většinou na dané téma bylo desítky, někdy i stovky svazků.

Uplynula nějaká doba a dobrodruzi si uvědomili, že je načase se vydat dále. Zeptali se Beholdera na cestu na povrch.
„Cesty jsou v podstatě dvě. Původní hlavní brána nacházející se v horním patře. Tam cestu neznám a poté je tu ještě jedna velká trhlina, kterou sem občas někdo přijde. Ta se nachází tímto směrem,“ zaletěl k bráně nacházející ve zdi vlevo. „Cestu si budete muset najít sami, protože tu neznám.“
„Co vlastně ty trhliny způsobilo?“ zajímal se Vidaath.
„Říká se, že ty experimenty dějící se tu v minulosti natolik naštvaly matičku přírodu, že si tu občas s tím pohraje takovým způsobem. Děje se to tu už tisíce let.“

Rozloučili se s ním, a poté pokračovali bránou, kterou jim Beholder ukázal. Následovala další typická chodba zakončena další bránou. Za ní se nacházela opět klasická čtvercová místnost s branami v každé zdi. Rozhodli se pokračovat bránou naproti. Zde byla další chodba. Po 30 stopách chůze byly po obou stranách chodby brány, v ten moment se však brána na druhém konci chodby otevřela.

Všichni zpozorněli a připravili se na případný boj. Pozorně vyhlíželi, kdo nebo jaká bytost jim šla právě naproti. V hlavách se jim honili myšlenky na další nebezpečné bytosti, stačilo si jen vzpomenout na 127 čtyřsetstránkových bestiářů. Do chodby vstoupila dvě stopy veliká žába. „Zase další žába,“ pomyslil si Alessander. Ta si jich zatím nijak nevšímala, došla k branám uprostřed, zaujala místo u pravé a následně zkameněla. Působila jako dokonalá socha, která zde měla zřejmě za úkol, něco hlídat. Nechtěli zbytečně riskovat, protože neznali její schopnosti, a tak se raději vrátili zpět.

Otevřeli opět bránu do předchozího sálu. Tam však nečekaně spatřili tříčlennou Almendeiskou hlídku, která právě vstoupila z brány po levici. Dobrodruzi s válečníky se hodně divili, že se do tohoto podivného podzemí dostali i Almendeici a v duchu si říkali: „To není dobré tu potkat Almendeice. Ještěže máme na sobě jejich převleky.“ Skupinka válečníků jdoucí jako poslední, se raději ihned vrátila zpět do chodby a doufali, že je Almendeici nespatřili. Brána se zavřela, a tak v místnosti zůstali pouze dobrodruzi.

„Cože, tady je ještě někdo další. Nevěděl jsem, že sem poslali další hlídku,“ podivil se mohutnější Almendeiec střední postavy, který se zdál být velitelem hlídky.
„Ano. Byly jsme sem též posláni,“ dal se s nimi ihned do řeči Alessander.
„Poslali nás sem hledat nějaké nepřátelské zvědy, které naše vládkyně spatřila vcházet do tohoto podzemí. Nenašli jste někoho?“
„Nenašli.“
Už se tu trmácíme celý den a též nic. Kdo se má v téhle spleti chodeb, sálů a portálů vyznat. Zprvu jsme prošli nějakým portálem a teď nemáme tušení, jak se vrátit zpět. Předpokládám, že jste se též ztratili.“

Během jejich rozhovoru se brána vlevo náhle otevřela. Všichni se podívali tím směrem a tam spatřili opět podobnou žábu, jako v předchozí chodbě. Prošla bez povšimnutí kolem nich a odešla bránou vpravo.

„Co to zase bylo?“ pronesl udivený Almendeiec.
„Nás to už ani nepřekvapuje, už jsme tu narazili na spoustu podivností. Časem si zvyknete,“ odpověděl Alessander.
„My zkusíme ty zvědy ještě vypátrat, ale pak se na to vykašleme a zmizíme odsud. Dost možná ty zvědy zlikvidovala nějaká zdejší příšera.“
„Viděl bych to podobně. Zkusíme se tu ještě porozhlédnout.“
„Dobře. Setkáme se pak na povrchu v táboře.“

Almendeici se poté vydali k bráně vpravo. Jakmile se brána za Almendeici zavřela, dobrodruzi si oddychli. „Vůbec nás nepoznali. Je to dobré,“ ulevil si Alessander. Yzergin otevřel bránu za nimi, aby dal válečníkům z Antaru vědět, že už je vzduch čistý. Po chvíli se za bránou, kterou odešli Almendeici, začalo ozývat řinčení zbraní. „Co to? Almendeici mají asi problémy,“ prohlásil škodolibě Alessander a při tom se trochu pousmál. Všichni naslouchali a snažili odhadnout vývoj boje. Náhle se ozvala dutá rána a zvuk sypajícího se kamení.

Brána se poté otevřela a z ní vyšli rychlým krokem, tentokrát už jen dva Almendeici. Vůdce se tvářil naštvaně a ještě zaklel: „Zkurvená žába!“ Byl tak rozlícen, že ani nepostřehl v místnosti přítomnost tří válečníků z Antaru a oba odešli bránou naproti. Dobrodruzi a válečníci nečekali a hned se šli podívat do té chodby, aby zjistili, co se tam odehrálo. V dlouhé chodbě se nacházela uprostřed nalevo brána, před ní hromada kamení a mrtvý Almendeiec se zdeformovanou hlavou. Na kamenné podlaze byly mnohé stopy krve. Zřejmě se tu střetli s tou žábou, která jistě hlídala tuto chodbu, podobně jako v té předchozí.

Všichni pokračovali chodbou dále. V momentě, kdy se přiblížili k hromadě kamení se náhle začalo dít něco podivného. Hromada kamení a prachu se náhle začala přitahovat k sobě. Jednotlivé kusy se začali postupně spojovat, až vnikla opět malá kamenná žába. Všichni ustoupili a čekali, co se bude dít dál. Hned na to se žába proměnila z kamene na živou hmotu.

Vzápětí na dobrodruhy zaútočila skokem. Na začátek skočila na Danielu. Ta stačila včas uskočit. Dále nečekala a ihned opětovala útok. Udeřila žábu mečem. Ozval se zvuk, jako když udeřila do kamene. Ač žába vypadala jako živá, pouze o něco větší než obvykle, byla v podstatě z kamene. Skupina válečníků též okamžitě přiběhla na místo, kam žába doskočila. Každý z nich se mohutně napřáhl a udeřil žábu. Po třech úderech se ozvalo zakřupání. Na žábě se objevilo několik prasklin. „Tak nakonec půjde rozbít,“ blesklo v hlavách dobrodruhů. Žába stihla pouze uskočit stranou. Ostatní nezůstávali pozadu. Rogr zaútočil na žábu krátkým mečem a Vidaath šavlí. Nebyli to sice silné útoky, přesto na žábě přibyli další praskliny.

Žába dalším skokem odhodila Vidaatha stranou, ostatní toho využili a zasadili žábě několik silných úderů. Takový nápor už nevydržela a po poslední ráně od Daniely, se rozpadla opět na hromadu kamení. Daniela pro jistotu nic nepodceňovala a nabrala do dlaní trochu kamení a prachu doufajíc, že se kamenná žába nebude moct opět zcelit. Ostatní čekali ve střehu u hromady kamení, připraveni hned útočit. Nic nenaznačovalo, že by se žába chtěla znovu scelit.

Rogra celkem zajímalo, co tu ta žába mohla hlídat. Proto zkusil otevřít bránu nacházející se uprostřed délky chodby nalevo. Přiložil na ni ruku, ale nic se nestalo, brána se neotvírala. „To by mě zajímalo, proč některé brány nejdou otevřít? V okolí tu ani není žádný mechanismus,“ povzdechl si Rogr. Zbytečně tu dále nečekali a zamířili k bráně na konci chodby, přičemž Daniela měla v dlaních stále pár kusů kamenů z žáby.

Za bránou se nacházela další místnost. Nebyly tu žádné další brány, ale tři portály. Vlevo byl černý, uprostřed žlutý a poslední vpravo červený. Všem svitla naděje. Nacházel se zde žlutý portál, který by je měl přenést do nejvrchnějších pater. Chvíli váhali, zda jím projít. Od válečníků i Almendeiců věděli, že bylo potřeba projít jedním portálem, a tak nakonec žlutým portálem prošli. Opět nastal ten zvláštní pocit, kdy se jim na chvíli zatmělo před očima a ztratili chvíli pocit hmotné existence.

Objevili se v další chodbě. Rozhlédli se kolem sebe, kousek před nimi se nacházela zhruba 8 stop široká trhlina přerušující chodbu. Bylo zde i trochu přirozeného světla. Vidaath toto světlo poznal, bylo to měsíční světlo. Proto nakoukl do trhliny, aby zjistil odkud přichází a jestli ta trhlina vede až na povrch. A skutečně tomu tak bylo, ve výšce 60 stop bylo vidět noční nebe.

„Hurá. Myslím, že jsme nalezli konečně cestu ven,“ zaradoval se Vidaath.
„To je ta trhlina, kterou jsme sem vstoupili.“ prohlásil Avidius.
„A jak jste se tudy dostali? Stěny jsou dost strmé a vylézt se po nich vůbec nedá,“ ptal se Rogr.
„Bylo tu lano. Almendeici ho zřejmě vytáhli zpět nahoru.“
„Po té skále opravdu nepůjde vylézt, její stěny jsou příliš příkré,“ zhodnotil Rogr situaci, když si pozorně prohlížel trhlinu.
„Já bych měl nápad, ale potřeboval bych se na pár hodin prospat. Už jsem po dnešním dnu velice unaven. A mé schopnosti jsou dost vyčerpané,“ prohlásil Vidaath.
„Myslíš, že je to dobrý nápad, nocovat na tak nebezpečném místě? Zdaleka nevíme, co všechno se tu může nacházet. Co když sem něco přijde?“ strachoval se druhý válečník menší postavy při pohledu do tmavých chodeb.
„Budeme držet hlídky,“ uklidňovala ho Daniela.
„A co ti Almendeici, které jsme dole potkali?“ upozornil ostatní Yzergin.
„Naposledy šli jinou cestou, než my. Podle mě tam zabloudili a dost možná už ani nežijí. A hlavně jsou už jen dva a nás je osm,“ argumentoval Vidaath.
„To je vlastně pravda,“ souhlasil Rogr.

Všichni poté ulehli, avšak na studené kamenné podlaze se nejlépe nespalo. Únava po náročném dni byla natolik silná, že původní obavy s nocování na tomto nehostinném místě brzy vzaly za své. První hlídku držela Daniela. Ta se ničeho nebála, její přesvědčení ji velelo potírat do úmoru vše zlé a nepřátelské. Byla připravena ihned zareagovat na případné nebezpečí. Během její hlídky se nic zvláštního nestalo, nikdo nepřišel, ani se nic neozvalo, bylo zkrátka po celou dobu všude ticho.

Další hlídku držel Rogr. Chvíli seděl na podlaze u jejich nocoviště v tmavé chodbě osvětlované jen slabým světlem svítícího klacku. Rozhodl se prozkoumat nejbližší okolí, využil své elfí schopnost vidění ve tmě. Chodba nebyla příliš dlouhá, na jejím konci byla brána, pohlédl ještě přes trhlinu, aby zjistil co se nachází na druhém konci. Tam se nacházela opět identická brána. Popošel k bráně na jejich straně a chvíli naslouchal. Za branou se zdálo být ticho, i když je pravda, že přes silnou kamennou bránou by asi stěží něco mohl slyšet. Otevírat ji nechtěl, protože se obával přítomnosti nějaké další bytosti nacházející se za bránou. Bylo zbytečné upoutávat její pozornost. Raději se vrátil zpět k ostatním, kde pokračoval v hlídkování.

Další byl na řadě velitel Antarských válečníků Auvidius. Nějakou dobu hlídkoval u celé skupinky, ale později se též neubránil zvědavosti. Popadl svítící klacek a šel se projít k bráně, měl nutkání ji otevřít, aby zjistil co se nachází na druhé straně. Už se chystal přiložit na ni dlaň, ale poté raději dal na Rogrova slova a vrátil se zpět k jejich nocovišti.

Jako poslední hlídkoval Yzergin. Ten většinu času hlídkování strávil kousek od trhliny a občas pohlédl na oblohu v očekávání brzkého rozbřesku. Během hlídky se snažil pomocí svojí mysli vycítit přítomnost bytostí v okolí. Dlouho se snažil, avšak nedokázal nic smysluplného vycítit. Celé tohle místo bylo přeplněno nejrůznějšími magickými silami, cítil tu obrovské množství neznámých myšlenek, byl to daleko větší blázinec, než v jakémkoliv velkém městě na kontinentě. Už se celkem těšil až z tohoto místa odejdou domů.

Rozbřesk na sebe nenechal dlouho čekat a někteří se pomalu začali probouzet. Všem bolely těla po nepohodlném spánku na kamenné dlažbě. Jedině Vidaath se vyspal dobře, ten je schopný usnout prakticky na jakémkoliv povrchu. Ranní světlo pronikalo trhlinou do temného podzemí a všem dodávalo pozitivního myšlení. Únik z tohoto hrozivého místa na dosah. Zbývalo jen dát na slova Vidaatha, který měl večer nějaký nápad, jak se dostat na povrch.

To už se všichni zcela probudili. Na studené kamenné podlaze se příliš dobře nevyspali, takže nejprve museli trochu rozhýbat svá ztuhlá těla. Vidaath si mezitím připravil lano dostatečně dlouhé, aby dosáhlo z povrchu sem dolů. Poté pronesl nějaké zaklínadlo. Následně se vydal vstříc propasti, ostatní se divili co se chystá dělat. Náhle však začal stoupat vzduchem, jakoby šel po neviditelných schodech vzhůru.

Byla to jen otázka chvíle, než Vidaath vystoupal vzduchem na povrch. Zde se nejprve rozhlédl. Trhlina se nacházela malý kousek od vysoké skály a hradeb stojících na druhé straně, která spolu ze skálou tvořila uzavřenou oblast. V okolí trhliny bylo několik keřů a stromů, které poskytovali trochu krytu před hlídkou Almendeiců zrovna sedící u ohně opodál. Nepozorovaně přišel k hustějším porostům, kde pevně uvázal lano za silný kořen vysokého dubu. Poté dal signál ostatním, aby už mohli šplhat.

První lezl Rogr, poté Daniela, která čekala, až Rogr vyleze nahoru. Další následoval Yzergin, Alessander a válečníci. Vždy lezli po jednom, aby náhodou lano neprasklo. Pohled dolů nebyl vůbec příjemný. Propast se zdála být velice hluboká, světlo dopadalo ještě několik desítek stop pod patro, kde nocovali. V nižších polohách bylo vidět ještě několik přerušených chodeb.

Všichni nyní stáli na vytouženém povrchu mimo podzemní pevnost. Bylo to příjemné vidět slunce po dni stráveném v nejnebezpečnějším podzemí, jaké kdo z nich pamatoval. Vidaath poté vytáhl zpět lano. Schovaní za keři poslouchali pětičlennou Almendeiskou hlídku, která se zrovna o něčem bavila se u ohně. V okolí byl klid, takže jejich rozhovor byl dobře slyšet.

„Nevím proč tu máme pořád jen tak zbytečně sedět.“
„Máme rozkazy tu hlídat, dokud se předchozí hlídka nevrátí.“
„To už je ale celý den a nic se neděje. Proč je tam vlastně Myri posílala?“
„Údajně jsou tam nějací zvědi z Antaru. Ale to už je stejně jedno. Pravděpodobně tam nepřežili. Kdo ví co se v tom podzemí nachází.“
„Antar byl stejně včera dobyt, kdybychom nemuseli čekat na předchozí hlídku, mohli bychom se tam vydat a pokračovat v našem tažení.“
„Nečekal jsem, že naši bojovníci to město obsadí tak rychle. Předevčírem k ránu Myri vyslala rozkaz k útoku a dnes ráno už dorazil posel se zprávou o dobytí Antaru. Původně jsem se těšil na obléhání a místo toho tady musíme tvrdnout u nějaký díry.“
„To není dobré,“ potichu řekl Rogr. Kterého zpráva o dobytí Antaru nemile zaskočila.

Dobrodruzi nevěřili vlastním uším. Antar byl prý obsazen. Doufali, že je to jen nějaké tlachání, ale vůbec to tak neznělo. Museli se co nejrychleji vydat na cestu, aby zjistili, zda je to pravda. Nejdříve se však museli dostat z tohoto malého opevněného místa. Pozorně se rozhlédli, aby mohli naplánovat únik z tohoto místa. Na hradbách hlídkovali čtyři Almendeici. Ti většinu času trávili na ochoze nad jedinou bránou a jen málokdy někdo z nich se prošel po hradbách. Vidaatha napadla možnost, přelézt hradby zcela vpravo v místě, kde hradba přiléhala ke skále. Bylo to dost daleko od brány, v těsné blízkosti hradeb rostlo i pár vzrostlých stromů, a tak to místo nebylo zcela od brány vidět. Účinek Vidaathovo kouzla chůze vzduchem ještě nějakou dobu trval, takže mohl na hradby uvázat lano, stejně jako u propasti.

Potichu se odplížili ke skále, kudy se dostali k hradbě. Vidaath poté popadl lano, vystoupal vzduchem na hradby, kde lano uvázal okolo cimbuří. Ostatní hned poté co nejrychleji vyšplhali po laně na hradby. Tentokrát lezli za sebou, aby co nejrychleji zmizeli z tohoto místa. Vidaath hned přehodil lano na venkovní stranu hradeb. Věděl, že není času nazbyt, kdykoliv si jich tu může někdo všimnout. První slézali Antarští válečníci, protože by těžko vysvětlovali, co tu s nimi dělají. Vidaath mezitím sledoval okolí.

Jeden Almendeiec se dal na prohlídku hradeb a zamířil si to směrem k nim. V tom se Almendeiec zarazil, když spatřil na hradbách někoho cizího. Dal se do rychlé chůze, aby zjistil, o koho se jednalo.

„Všiml si nás,“ varoval ostatní Vidaath.
Vidaath nečekal a rychle na Almendeice seslal okouzlení osoby, stejně jako to udělali s Almendeicem při osvobozování Rogra. Almendeiec byl chvíli zmatený. Nebyl si najednou tak zcela jist, proč jsem běžel, když spatřil Vidaatha, kterého považoval najednou za svého přítele.
„To jsi ty. Já tě z té dálky vůbec nepoznal. Co tu vůbec děláte?“ dal se s nimi do řeči.
„Přišli jsme z toho podzemí, kde jsme měli hledat nějaké nepřátelské zvědy.“
„A jak to dopadlo?“
„V jedné místnosti jsme nalezli několik mrtvol, co měli na sobě zbroje se znaky Antaru. Zdáli se být čerstvé, takže tam museli zemřít někdy včera. To byli nejspíš ti zvědové, kdo by tam jinak lezl. Taky tam byli nějaké mrtvé koule s malinkýma očima na tykadlech. V životě jsem nic podobného neviděl.“
„Takže říkáš, že tam nepřežili. Ale proč lezete vůbec tudy? Vždyť jste mohli projít normálně bránou?“
„Však mě znáš. Bránou chodí každý, takhle je to alespoň rozmanitější a taky je třeba se udržovat v kondici.“
„Dobrá. Ale příště mi to dej vědět, že polezete tudy. Už jsem si myslel, že jsou tu nějací zvědové na útěku.“

Almendeiec se poté vrátil zpět k bráně. Dobrodruzi nelenili a v rychlosti slezli po laně z hradeb. Lano tam museli nechat, protože Vidaathova schopnost chodit vzduchem už pominula. Celá skupinka dobrodruhů a válečníků se potom vydala na jih. Čekala je nyní dlouhá cesta do Antaru. Ani netušili, jaká byla situaci na jihu. Jestli to byla pravda o dobití Antaru, tak nyní stály před dalším vážným problémem. Vše se ukáže, až dorazí na hranice, kam předpokládali, že dorazí až druhý den.