Neměl jsem tam chodit!!!

Je to tak dávno, že se mi o tom už jen zdá, ale přece je to ještě živé než před tím, stala se mi taková zvláštní věc, že Vám o ní prostě řeknu. Tak tedy začnu.
Je leden 25. 2000., na ulicích je klid ani stopy po něčem zneklidňujícím,
zmrzlé listí z pod stromu se němě vybavuje s chladnou zemí, ztuhlou
po něčem ledovém až k smrti kňourajícím. Je to jen led. V protějším domě se světla postupně zhasénají, je večer a hvězdy budou svítit,
škoda, že nevím jak jasně, protože všechno na co jsem se kdy soustředil bylo zbytečné, jako teď zrovna. V tichosti jsem se vypařil
z domu, neměl jsem ani potuchy proč, ale věděl jsem, že jí tam nemohu nechat.,,Mňau!'' Ozvalo se nahlas.,,No ano, už jdu mourečku,
už jdu.''Řekl jsem nadšeně, ještě se mi nikdy nezdařilo lapit mojí kočku
aniž bych nemusel uhánět o dva bloky dál. Byla celá zmrzlá a vyděšená, doopravdy jsem cítil, jak jí tluče srdce jako zvon, něco ji zneklidnilo. Ale co? Vždyť je tu klid, nic není špatně.Proto jsem se chystal jít domů.Nechtělo se mi, to vám teda řeknu, bydlím na Wardspread. Aha vy nevíte, kde ta ulice leží a jak vypadá. Je to taková temná, suchá a ulízaná ulička a můj dům v ní leží jako pouštář na posteli. V blízkosti leží muzeum a kostel, dále taky starý hřbytov Awwasar. Tam jsem chodil dříve na brigádu. Vzal jsem tedy kočku a chystal jsem se odejít, ale kočka- kocour začal hrozně řvát, výskat,
jakoby se nemohl odtamtud odtrhnout, chtěl ležet na stejném místě,
to jsem chtěl, ale změnit.
,,Musíme domů, zejtra si tady lež třeba jak chceš , můj utíkavý kocoure''! Ale to bylo zřejmě marné, zaryl se mi drápy o záda a já pojednou věděl, jak se cítí. Nehýbal jsem se a zvolna oddechoval. V té chvíli jsem ještě nic nepochopil. Začalo pršet a já se s sebou cloumal, ale jako bych se odtamtud taky nějak nemohl dostat.

Doma jsem byl bohužel sám, takže jsem se cítil o to hůř, křičel jsem,
ale nikdo mě neslyšel.Po chvíli se větve korun stromů začaly klátit a já jsem věděl jediné. Jest-li udeří do toho stromu pode mnou, budu mrtvý! Čekal jsem co se bude dít a taky jsem se dočkal. Ruce se mi potily a zrak se asi pomátl, viděl jsem před sebou starou stařenku,
šedivou jak bílá káva, něco držela v ruce a vrásky se jí napínaly jako struny, když ke mně promluvila.,, Jonathane Gardne, bydlíš na špatném místě a děláš špatnou věc!'' Ale já nic neprovedl! Oponoval jsem jí, ale marně.Opakovala to pořád dokola a hrozně jí na tom záleželo. Vypadala neuvěřitelně, oči vypoulené a zuby vypadané.Ve větru se jí chvěla sukně a starý její obličej se mračil.Pár vlasů jí slétálo po hlavě. ,,Jonathane, bydlíš a teď taky stojíš na celém Awwasaru, na pohřebišti padlých hrdinů, na mém muži!
Jak víte jak se jmenuji? Sleduji zdější lhostejně založené obyvatele,
ty jediný si mě vyslechl, ty nejsi ještě zkažený, nedám ti pokoj dokud´ odsud neodejdeš! Dobře, já jdu, já jd..............
Potom si už nic nepamatuji asi jsem omdlel a našel mě až ráno domovník, věřil jsem tomu a tak jsem se s rodiči odstěhoval pryč,
měl jsem zrovna štěstí, vše mi uvěřili a i to mě zaráží. Ale moji kočku už nikdo nenašel.