Poezie stromů

Bříza

Kam chodí ke kadeřníkovi, že jeho účes je odrazem současných trendů? Jak dlouho fénuje mu je vítr, že bývá tak nadýchaný? A vlasy nezaplete mu ani takový poryv, který práskne bičem jeho dlouhých proutků větví jako jezdec na rodeu?
Kdo čekal by hustý porost, najde namísto bujné hřívy větví jen osiřelé lokny. Řídká koruna zejména za deště zplihle visívá podél křivolakého kmene. Tenké větévky třepotají se vánkem a šelest listů přesívá písek. Ač mladá, přesto stařeckého vzhledu; jakoby shrbenou korunou nesla všechnu tíhu světa. Potrhanou síťovinu natřásaných proutků prostupuje tichý šepot lesa. Chtěla by se rozběhnout, nabrat do vlasů vítr, nechat si pročísnout je hřebenem slunečních paprsků. Strakatou nožkou se ovšem daleko neodrazí; údělem jejím tak i nadále zůstává jen nehybně zdobit se půvabem přírody a růst...

Vrba

Kometa na zem spadlá, přemýšlivá i zádumčivá, moudrá a vlasatá. A že krejčí rak přistřihne jen konečky sající vodu, pláštěm svého tvaru cudně zahalí si spodničku do stínu. Kdyby každé ze slov tiše ji svěřené uzrálo v jehnědu, brzy by na stromě nezbylo místo pro žádný z listů. Tolik toho ví, o kraji, o lidech a přesto i k vodníkovi je na slovo skoupá. Nepoví a i kdyby. Ozvěna lidského trápení nesla by se se skřehotáním žab nad hladinou rybníka jako vzpomínka na ztracený žal. A s každou další vlnou by slábla a všechny bolesti se zvolna vymývaly vodou...

Borovice

Zástupy spořádaných dam s děravými slunečníky korun. Řídké chomáče pichlavé srsti světlo nezadrží. Ač sloupoví kmenů v hustém natěsnání snaživě prorůstá písčitým podložím, na nepořádek si nepotrpí. Vše má svůj řád, až člověk by bál se vyplašit písčitý odstín světle hnědých nožek, aby se neprolil sluneční žlutí, to kdyby se splašily úlekem a v divokém poskakování koní začali divoce a zmateně kopat kolem sebe. Stádečka klisen s rodokmenem však dál pasou se v dálavách polabských rovin...

Topol

Štíhlý elegán s hlavou v oblacích. Země pokuřující olistěným doutníkem čerstvý vzduch sycený hladinou blízkých vod. Zelený komín. Stráž v pravidelné formaci rozestavěná podél cest na březích řek i rybníků. Zeď před nepohodou, ač člověk by za ní marně hledal bezvětří, svou hmotou rozprostřenou do síta v zástupu kmenů skýtal mělký stín široké ploše luk. S korunou táhnoucí se podél dlouhého kmene a křehkými větvemi bázlivě držícími se snad strachem z výšek, šplhá k dostaveníčku s mraky...

Olše

Ač křehký stařík, kudrnatá hlava slušela by spíše klučinovi. Příjemný na dotek? Kdeže. Ježčími plody škrábe a drsné černé větvě raději prasknou, než by se nechaly ohnout. Přestože dokáží široce rozevřít náruč koruny, jen stěží by kdo se k nim tulil. Jejich objetí bylo by bolestivým vězením. Tím více podivnější ovšem stává se záliba vzhlížet se v zrcadle řeky. Anebo jde o neustálé marné přesvědčování se, zda neomládl? Tím spíše, když v čase bez listů vypadá jen jako temný stín bez pohybu? Ovšem ač chybí mu pružnost i svěžest, rozhodně není méněcennou částí přírody. Patří na břehy vod stejně neodmyslitelně, jako ryby pod její hladinu...

Ořech

Trochu jako přerostlý keř. Kožnaté listy lehko skryjí dárky pro Popelku. Trsy zvonků co nikdy nezazvoní, kalíšky plněné dozráváním. Zrádné větve odrazují mlsné šplhat do koruny. Do tvrdých plodů země vkládá nasládle kořenitou chuť...

Šípkový keř

Pichlavé trní cestu křovinami neusnadní. A prodírat se za růžovými květy, byť by omamná jejich vůně byla sebesladší? Nechť zůstanou člověkem nedotčeny, aby v rudé kapky plodů neproměnily se krůpěje krve prýštící z ran těch, kteří nedbali bolesti. A to i přesto, že stoletý spánek, prokletí osudu, skorem rovná se věčnosti...