Den začíná v hospodě

Na tom chlapovi bylo vidět, že nemá lístek.
„My se s Matýskem potkáme u školky, víš, on jde horem a my spodem.“
Spodem pole vole furt v jednom kole na pohřebním stole naplním si vole olé. Nemohla se zbavit toho tíživého nutkání na poslední slovo vymyslet zas nějaký jiný olovo. Cestou se synkem do školky. Šálu mohl mít rozvázanou, čepičku mu maminka ztratila před týdnem v hospodě. Zastávky tak na jednu větu. V takový kose vedle ní vydržím jenom chvilku, navíc zase byla zácpa a já bych se znovu neudržel. Močůvka čpěla. Měl zas chuť napsat nějakou prasárnu. Nemůže, protože většina lidí to tu nedává. Střední Evropa, žádný moře, v zimě mínus, dědci něžně hladí svoje krojové čepice, politici, co vypadaj, jako kdyby utekli z ústavu, dobrý stav silnic, na který lidé nadávají, drahý taxíky, pach vydechovaného piva v trolejbusech, žádný pouliční trhy s kusovkama, žádnou práci pro absolventy, mluvíme tiše, voníme skunkem, šunkou, zelím, čekáme na zlevnění potravin, máme radost, když vysvitne sluníčko. Den tu ale stejně začíná až v hospodě. Třesou se ti někdy ruce z lásky? Na jak dlouho? Tady se to stupňuje. Musí vypít pět piv, aby se mohli opřít, po této velmi krátké době se jim přestanou třást i noviny v rukou. To jsou dámský, zařve tu na tebe výčepní, jako kdyby jsi šel někam špatně. Tvý dva kámoši maj míň peněz než ty. Nahoře má tři stupně, při tom čte knížky do dvanácti, jí suchý rohlíky s bramborama, za zimu jich snědl 70 kilo, 58, jedinej koho kdy měl, byla jeho máma, co umřela před rokem, má dům, ale musí dělat měsíčně dvacet hodin veřejněprospěšných prací, protože za něj stát platí sociálku, nikdy jsem ho neviděl, ale všichni ho maj za blázna, musí bejt zajímavej. Taje sních, asi z nich. Někdo by měl začít fotit olezlé trubky, rohy, kliky a fleky na hospodských, hostelových a veřejných záchodcích. No nic, už je půl druhý. Nejradši bych si ty chlapy nahrával, alespoň bych měl co dát na první stránky knížky, prostředek nikoho nezajímá, konec je pro hyeny. Jako ti poslíčci mezi pozvolně se rozcházejícími partnery, co jsou jen zvědaví, jak to dopadne. Šel bych bruslit, ale led už zapadal. Zase jsem to letos nestihl. By mě zajímalo, jestli jsem ve svým prvním mobilu psal smajlíky. A kde ten mobil je. V nepozměněné formě vydrží na zemi rozhodně dýl než já. Ale nechci se pouštět do ekologie.
„Chtělo se ti sem?“
„Né, ale mám tu svačinu na večer.“
Věty maj úžasnou schopnost přetransformovat i ty nejnudnější banality do zajímavejch věcí.
„Nemám co dělat, můžu jít s tebou lejt?“
Protože nad zapsanou hovadinou začne člověk přemýšlet víc. Ta věc, situace, věta nikam nezmizí. Zůstane zakonzervovaná v řádku. Pokud začneš psát, v normálním životě budeš běžnej magor, maniodepresivně schizofrenní egocentrista se sklony k vyžadování poklon, tvou knihu normální lidé odsoudí, může se stát bestsellerem, spíš seletem, v knize to prostě vyjde najevo kdos byl. Lidi se tě budou bát ještě víc, než ti, co se tě bojí v denním ruchu. Ale budou se chtít s tebou sejít. Mistři psaní, to jsou mistři přetvářky. Stejně tak dobrej herec, co je trošku magor. Realita nikoho nezajímá. Utekla ti myšlenka? Přijde jiná, jen nemusí bejt tak dobrá. Neboj, bude lepší. Ještě jsem se ani nestačil rozčesat a už se mám prý začít šňořit do rakve. Včera tu zas byly. Ovečky co už měli dávno spát. Pochybnosti o okolnostech našeho seznámení. Byl jsem opilej dřív. Pak přijela jindy, to sem měl jen kocovinu, ale to zas byla pod parou ona, tak že kupovala slivovice pro celé osazenstvo. Usnula, och jak dekadentní!, křičela jedna olomoucká básnířka za kterou jsem tam původně jel. Pak jsme se sešli, mezitím dva měsíce neviděli, psali si hovadiny po mobilu. Lhal jsem, že už nemám holku, protože jsem se ní už dávno rozešel ve svý hlavě. Byla to sviňárna, konec. Pak jsme zašli na Praděd, na Petřín. Přes dva roky jsem se nelíbal s jinou holkou, protože mi přijdou divný. Tady už by měl být možná smajlík. Tohle jsem fakt moc zgeneralizoval. Prostě jsem věrnej. Za tím už by snad smajlík bejt nemusel. Zrovna nedávno na oslavě jejího kámoše, odbarvená blondýna s potetovanou rukou, asi jeho kámoška…Počkej, počkej, odkud se spolu známe? To nevim, takový místo snad ani neexistuje. Kolik stran za den musím popsat abych byla dobrá? Rozhodně nejvíc co můžeš, protože pak přijdou doby, kdy nenapíšeš za rok ani písmenko. To jako že budu psát tak, že si ani nebudu pamatovat to, co bylo v předchozí větě? Třebas. Mě například přijde zajímavý, jakej to obrovskej světobol padá na lidi co maj milujícího partnera, spoustu oddanejch přátel, dobrou práci.A jak se potom cítí ti co nemaj nic? Na všechno si zvykneš, ty jseš třebas jedinej z týhle hospody, který podlaha praská pod tíhou přeplněných varlí, se kterým bych šla střízlivá do postele. Vidíš to, nemůžu tě mít, proto se dnes opiju, zejtra z tebe zbyde jen kousek rozpatlaného vjemu nějaký osoby, kterou už snad nikdy nepotkám, protože jseš fakt sladkej, tvoje holka má štěstí. Kdoví jestli by si mě všimla, kdybych neměl dva roky ženskou? No a už je z toho zase další z nudy vzniklá sebestředná slátanina bez špetky čehokoliv jiného, než čemu se říká písmena. Když se měl věnovat próze, věnoval se poezii a naopak. Pak už je to jen takové halabala nic moc, neví se kdo je kdo, co je co, kde je hlavní myšlenka, autor skáče z ichformy do erformy, jakoby se bál podívat na svoje dílo v zrcadle, no a nakonec už je to úplně o ničem, protože ze strachu z našeho posudku přestal psát úplně a my se teď musíme dívat na prázdný papír, co tu po něm zbyl. Sami nic dobrýho nevymyslí, ale nadávat, to umí. Pošklebovat se škebli. Neví, že slovo reklamy vzniklo ze slova klamy. Ale že maj na doubravce kuřecí čtvrtky za čtyřicet, tak to jim jde.