Realita nebo hra na zoufalství?

Zoufalství. Někdo zná opravdový význam tohoto slova, protože si prošel věcmi, které si ostatní nedokáží ani představit. Někdo zná jen hru na zoufalství - stav, kdy schovává své "problémy" pod plášť tohoto slova a dělá tak "z komára velbouda".

Věřím tomu, že kdybych se teď zeptala několika desítek lidí, jestli byli někdy opravdu zoufalí, všichni by odpověděli stejně. ANO! A na následnou otázku, co se jim stalo, by odpovědi vypadaly nějak takto..

"Já jsem potřebovala zavolat přítelovi, ale zjistila jsem, že jsem ztratila telefon. Byla jsem opravdu zoufalá."
"A já jsem si šla koupit triko, na které jsem šetřila několik měsíců, ale v krámě jsem zjistila, že je vyprodané. Zoufalost."
"Já jsem minule chtěl jít na párty, kde byla moje vysněná dívka. Měl jsem skvělý plán, jak získat lásku a rodiče mi dali domácí vězení. Achjo, byl jsem tak zoufalý."
"Nemám peníze!"
"Jsem na světě úplně sám! Ahoj, Karle! - To byl jen starý známý.."
"Mám strašné vlasy!"
"Nemám co na sebe!"
"Zahnul mi přítel!"

Ale jsou tohle opravdu příčiny zoufalství? Nebo jsou to jen chvilkové slabosti, pocity samoty? prostě a jednoduše hra na zoufalství. Nebo se někomu z Vás stalo, že byste kvůli vymyté barvě, domácímu vězení nebo ztracenému telefonu chtěli zkoncovat ze životem? Že byste byli opravdu zoufalí?..

Pravé zoufalství je podle mého stav, kdy už opravdu nevíte kudy kam. Například stav, kdy se někdo z Vás nedopatřením v bance dostane do milionových dluhů a pracuje v zaměstnání s minimální mzdou, má 3 děti, které obléká 5 let do stejné bundy, protože nemá peníze ani na to, aby je šatil. Zoufalství je stav, kdy víte, že trpíte nevyléčitelnou nemocí a zbývá Vám pár měsíců života. Zoufalství je stav, kdy už je zbytečné dělat cokoliv, protže všechno co uděláte stejně přijde v niveč. Ale existeje tedy to pravé zoufalství? Neříká se, že všechno má cenu? Neříká se, že bojovat se vyplácí, že naděje umírá poslední a zkusit se má všechno? Není tohle všechno pravda? Dle mého názoru ano. Proto si myslím, že pravé zoufalství ani neexistuje. Existuje pouze "hra na zoufalství", pod kterou ukrýváme svoji neschopnost bojovat. Tak si nehrajte a bojujte!

Na druhou stranu, je mi dvacet let a ještě jsem nezažila to, co zažívají lidé ve čtyřiceti, padesáti letech, takže je mi jasné, že se můj názor časem třeba změní a pochopím, že zoufalství existuje. Moc bych si ale přála, aby se tak nestalo a ten stav jsem nikdy nepoznala. Vůbec bych si přála, aby ho nepoznal nikdo..