Tma, ticho a prázdno

Děsí mě tma, ticho a prázdno,
nutí mě sahat si do duše,na dno..
Stejně jak stíny,pazvuky vnímám,
každý šramot i záblesk světla,
Pak nejradši v duši v hracím koutě si zpívám,
ležím si na louce,která kdys kvetla.

Na tisíce míst se točí mi v hlavě,
při rámusu ticha a záři tmy,
na každé z nich se dostanu, hravě!
(je to ta doba,kdy býváme mdlí)..

Nesnáším ticho! Mozek neví si rady,
oh..co jsem to vlastě chtěla..
Nesnáším tmu! Je to nic bez ohrady,
schovává duši i schovává těla..

Tak tedy pro dnešek,milá Markéto,
sednem si,poklábosíme o životě,
Oh...mít tak teď tlačítko OFF,znáte to,
aneb nebýt plotem,ale v plotě..
..vtipem v anekdotě ..

Už je moc hodin,tak zavři ty oči, tvůj pohled bez ohledu mi vadí!
(nejspíš podvědomí, či to dno mi našeptává,radí)..?
Prý v těchto časech je člověk tím čím má být,
bezmocným pouhým v životě článkem,
jež každým dnem má právo snít..

Nesnáším ticho a tmu,ale stejně je miluji!
Nacházím všechno a zároveň nic,
pak všeho co nebylo směle lituji,
a všechno co bylo už nechci víc.