instantní štěstí

Osud s ní mával pěkně.A na to,jak to s ní chvílema vypadalo,si zachovala zdravý uvažování.Dospěla dřív než její vrstevníci.Názory měla promyšlenější než spolužáci,argumenty rozumější než zbytek třídy.Donutily jí k tomu okolnosti,zkušenosti.Situace odehraný v minulosti jí vzali dětskej svět a hodily jí někam,kde to neznala a na co nebyla připravená.Nechápala sama sebe,nechápala svět okolo ní a zároveň svět nechápal jí.Nepatří k těm,kteří mají to umění svěřovat se.
Hádky rodičů jí vnesly ztrach,matka alkoholička,která jí nadávala vybranými slovy,snášela ponižování,ddozvíala se všude možně o pomluvách od její matky,poštvaný otec byl věně na ní naštvanej,dokonce i sourozenci byli ovlivnění,vymyšlený příběhy plný lži jen proto aby ona byla ta špatná.Otec bez zájmu k ní.Sourozenci se jí raději už vyhýbali,preventivně aby matka nebyla naštvaná i na ně.Zavřela se do svýho světa,kde se věnovala čtení,psaní a malování.To byly její útěchy.Prostřednictvím těch chvilek, nad nimi, mohla prožívat svoje sny v lepší dny a svět vůbec.
Proč ona?Kolikrát si vyslechla že ona je důvod hádek rodičů aniž by to byla pravda.Nechápala.Zmatek,ztrach,beznaděj,bolest doprovázely dětství malé holčičky.Důvod toho všeho,později zjistla zjistila až když jí matka do očí řekla,že její narození jí zkazilo život.Byla prvorozená ze 3 sourozenců.Tenkrát jí to zlomilo.Probrečela každou noc,ty pocity který měla jí ničily.Nechalo to zjizvený srdce,bolest který se nikdy nezbaví.

Bylo jí 12 a hrála si s panenkama na dokonalej svět.Četla pohádky.To jsou její poslední vzpomínky na dětství.-O všechno přišla,když jí to vzal syn známých jejích rodičů.Bylo mu 17 a ona dítě.On feťák a zloděj,ona čistá jako anděl!!
Vzal si to!Nevěděla co se to s ní děje.Snažila se bránit,jenže čím víc se bránila,tím víc to bolelo.Vzdala to jen tiše plakala.Z očích se jí kutálely obrovský slzy.Vnímala jen bolest.Nesnažila se ani volat o pomoc.Neměla koho.
Zkončilo to.Jenže bolest byla pořád a s každým pohybem intenzivnější.Zchoulila se do klubíčka a brečela.Hlavně potichu,aby se nevzbudil její bratr,který spal vedle ní.Co se to stalo s jejím světem?
Když nabrala sílu,zvedla se.Má jít za někým a svěřit se?Šla,neměla plán...nevěděla nic...Celá bílá šla bytem.On v klidu seděl u televize.Viděl jí a příkazem dal pokyn ať jde k němu.Šla.Chytl jí za dlouhý vlasy a s upřeným pohledem,který byl nabitý zlostí,vzrušením a nenávistí jí řekl,jak se mu to líbilo a že jí má rád.Ten pohled nevymaže z paměti vídává ho dodnes,když zavře oči.Tak takhle vypadá láska?Tak chladně?
On jí má rád?Rád-slovo,kterému rozuměla,ale nikdo jí to neříkal často,jen babička.O lásce věděla z pohádek.Byla tam tak krásně popsaná,že jí chtěla zažít taky.Ale to,co se stalo v pohádkách nebylo.
Dal jí nechutnou pusu a dál se jí nevšímal.Netušila jak jí to ovlivní.Byla si jistá,že rodičům to říct nechce.Bála se,že se budou hádat,že jí obviní z toho,co se jí stalo.Netušila vlastně ani co to mělo znamenat,láska v pohádkách byla krásná a tadyztoho byla zhnusená a vyděšená.Byla nevinný dítě,nevěděla o sexu nic.Z ničeho nic ta hrůza jí byla první zkušeností která jí ovlivní život.

.Výsledek toho všeho na sebe nenechal dlouho čekat.Všechno bylo strašně rychlý a ona nechápala jak z toho ven,a co se to s ní děje!?Ze začátku ani nevnímala tu změnu.Ztřípky dětsví jí nebavily,zárodky dospělosti neuměla pochopit.Ocitla se někde mezi etapama života bez jakýkoli pomoci.
Cítila,že by to měla někomu říct.Svěřila se kamarádce u který si hrávala s panenkama.Všechno,přesně tak jak si to pamatovala,jí odvyprávěla a ona se jí místo pochopení,malé rady,nebo známky soucitu vysmála a obvinila jí ze lži.Snaha svěřit se zavrhla a ona veškerou bolest uzavřela v sobě a nechala se ničit.
Ze dne na den se z milého andílka stal rebel,kterýmu nechyběla drzost a dobrá vybava nadávek.I tak rychle se změnily známky ze samých 1 na horší.Už nevěřila nikomu.Zabouchla dveře k srdci a upadla sama do sebe.To,co se stalo jí tížilo a přivádělo nesnesitelnou bolest.Rodina zůstala stejná.Byl to bludnej kruh,kterej nešlo přerušit.Už dost!Pod smrští událostí nechtěla dál přežívat to časové období,ve kterém trpěla.Nemá nikoho a to k sobě někoho potřebovala.Byla sama na všechno.

Od toho dne už uplynulo dlouhých 8 let a ona tušila,že štěstí nedožene.Pokusy vzdala a snažila se nemyslet na události v minulosti.Občas se vzpomínkám neubránila a bolest nechala odplavit v slzách.Práce jí byla útěchou a víkendový kalby oddychem z tý rutyny.
Jeden takový oddych na tekknu se stal začátkem etapy,která převrátila její uvažování!:
Nabídka to nebyla první,ale ona z přesvědčení opět odmítla.Proti drogám vedla školní úvahy,odsuzovala feťáky.Měla za ubožáctví navozovat si jiné stavy,kupovat si štěstí v prášku,dopovat tělo instantní energií.Nepotřebovala to.Když jí basy vibrovaly v žilách,byla šťastná.Zároveň poznala jeho.On začal být štěstím.Měla štěstí který cítila,měla ho hned vedle sebe.
Všechno bylo jinak.
Tentokrát se pohybovala v jinym okruhu lidí a ocitala se blíž věcem,který dřív znávala jen o víkendech.Stalo se to!Podlehla zvědavosti,snad i ve snaze chápat,vyrovnat se nejbližší společnosti.Je jedno proč,faktem musí být že to udělala!Ten pocit odhodil všechnu bolest,vzpomínky,trápení,všechno se ulehčilo,najednou sami od sebe přišly nápady a vrátila se ztracená inspirace.Našla v tom stavu to,co potřebovala.Ten klid v hlavě jí vyhovoval.Najednou mohla mluvit o věcech zazděný někde u ní hluboko v té přecitlivělé dušičce.Najednou našla řešení na problém,co řešila týden.Unavený tělo sebralo tolik energie,že překážky přestaly existovat.Myšlení vylítlo na maximum.Vnímala věci mezi řádky.Dřív to dokázala taky,ale ne tak intenzivně,ne tak detailně.
Ten stav hledala.Tohle jí pomáhá léčit bolavou duši,zaceluje ty rány.Chce najednou mluvit o všem,protože si je jistá,že pod tíhou náhlý směsi bolesti a studu by v realitě nemusela zastavit pláč.Bála se,a teď nemusí.Může to ovládat.

Narýsovaná přímka z bílýho prášku na zrcadle do kterýho se před chvílí dívala a snažila se najít známky únavy a sama na sobě poznat feťáka.Neviděla nic,co by jí znepokojilo.
Přímka leží před ní,chvíli trvá než překoná nechuť k ďobanci,který dostane hned po nádechu.Zavře oči,vzpomene na vyčerpání a starosti dnů,kdy střízlivá prožívala realitu.Pak pocity,který budou,až se rozpustí v nose instantní štěstí a účinky se rozjedou rychlostí startu na really....
Zrcalo ležící na stole a odráží obličej milé blondýny.Její oči se lesknou.U nosu trubička,co se dotýká zrcadla a tvoří tak most který spojuje nos s povrchem.
Odraz té bloncky škrtá bílá přímka,která při nádechu proletí tunýlkem přímo do nosní dírky.Štípanec!Reakcí na něj jsou slzy z očí.Svět se zamotá a pak už jen polykání hořkého pramínku vytékajícího z nosu,.Další stav falešný idei světa oblbnul mysl.Jenže to,že to je falešný se už nevnímá.Hlavně že to přišlo!Hlavně že to funguje tak,jak se očekává...
Prášek štěstí jí rozežíra vnitřnosti,nos a tupí mozek.Z věci s tak dokonalými účinky se stane zkáza.Všechno to,co dal si vezme zpátky se 100%ními úroky.Stane se zabijákem.Pomalým ale důkladným tyranem,který mučením dosáhne svýho!
Proč by si měla připustit negativa,když žije danou chvílí?Proč si to kazit a k realitě přidávat starosti?Nějak to dopadne.Teď je to skvělí,má to co chtěla,tak proč to zase ztrácet.

Na ulici vyhublá blondýna.Hezký oči bez jisker.Zahubený falešným štěstím.Paradox,že to co mělo ty jiskry dávat je nakonec úplně vymazalo.
Smířená osudem,bez otázek a starostí nechává na sebe padat sníh.Tuhne zimou.Ale nevadí jí to,má pocit přece který nemohla najít a nakonec si ho může koupit a dopřávat v dávkách tolik,na kolik jen bude mít.



Pád sněhových vloček byl ten jedinný klidný pohyb v Praze.Zvedla oči od chodníku pod jejíma nohama a rozhlídla se po okolí.Prahu přímo nesnášela,ale teď se něco změnilo.Špinavej povrch zakryl bílej chladnej koberec.Drsný okolí pookřálo pod barvou nevinnosti.Už nemusela v prostoru vnímat kyselý obličeje lidí.Jako kdyby si andělé roztrhaly křídla a jejich kousky poletovaly všude kolem jen proto,aby vnesly k lidem harmonii a ledový dotek těch poletujících kousků pomohly k roztátí zamrzlých srdcí.
Sněhem měla ozdobený vlasy, působily jako závoj nevěsty.Vločky se jí přichytávaly na oblečení jako kdyby byla magnet na ty andělský pozdravy z nebe.
Sama v takový kráse...nemohla s nikým zdílet své dojmy.Nikdo tam nebyl.Jak je to možný?Vždyť sama neni?Někde na druhým konci Prahy by jí měl čekat en,kdo s ní ty stavy prožívá...Co dělá ona tady a sama?
Pro něj maximum,a on pro ní?Napadly ho rizika,co by se mohlo stát,když ona se courala ulicemi?Myslí vůbec na ní když je v práci a snaží se o to,aby jejich život nebyl jen přežitím bez peněz.Zatímco ona svojí zodpovědnost neztratila,on jí nechá at kormidluje jejich společnou lodku aby se nepotopila na dno.Její síli ale neztačí,nejsou nevyčerpatelný....Ona si je tadytím jistá,ale on si to neuvědomuje.Může se spolehnout na to,že když ona udělá maximum pro něj on jí to oplatí stejnou mírou?Dojezdový kecy,nebo uvědoomění reality?