Jak si povídají Bludičky

"Vlny, oděné do kouřových převleků, narážejí do stěn mého pokoje, místo o strmé stěny skalisek. Obklopují nahou Jolene, sedící na kraji mé postele a narušují vůni kávových vonných tyčinek. Severní vánek. Stejně krutý, stejně chladný. Jako vše kolem, když se rozhlédneš a uvidíš za obzor. Vše navádí k větě "otevři oči, vrať se do reality," a vše to říká. Oni jsou vše. A vše jsou oni. Těžká doba pro snílky. (like a me, of course.) Říká si o to, svádí mě. Každá maličkost... každá.."

"Těžká doba pro snílky."

"Tvůj blog je tvůj blog. Přesto mám raději čaj s mlékem, nalévaný z hedvábné konvice. Však jen podle nálady, to je pravda. Nikdy to není tak, jak si to představujeme. A když ano, jen z malých částí. Jehly v kupce sena se najít dají, ale první to zabolí.."

"Koupat se jen v mléce a ztrácet tam své bledé tělo. A pak se mléko smíchá s krví. S krví, kterou jsme ztratili při hledání jehly v kupce sena. Potom nás vcucne odpad jako nějakou špínu. To taky zabolí."

"Pak je to jen o tom, jaký to má celé smysl. Ale třeba je smysl právě v té koupeli, v té chvíli. Utápět se v tý určitý atmosféře a cítit jak se rozpuštíme. Máme spoustu jizev. A to i těch, které teprve přijdou.."

"Cejtit svý tělo jako hmotu. Co plave kolem tebe, když už nejsi. Atmosféra tě pohltí. Přichází tendence k vytváření jizev a obnovování těch starých. Rozpustí se taky?"

"Jizvy se nerozpustí nikdy. Tělo zmizí, ale jizvy zůstanou. Na dně kanálů, nebo nalepené po kluzkých stranách vany. Pokud to není vana s nožičkama, vana uprostřed místnosti, pak věř, že jsem tam zbytečně."

"Nalepený jako vosk z dávno vyhořelých svíček. Vana na nožičkách... Uprostřed místnosti. Hotoví snílci. Zbytečně potřební. Tací jsme. Stěny v oné místnosti září ledovou čistotou. Avšak my je vidíme jako počmárané rozbité kachličky, potrousené krví."

"A zašpiněné modrou barvou na vlasy, yeah yeah. Jsme feťácký děti, jednou o nás napíšu knížku. Třeba jsme my sami drogy, co já vím. Dnešní svět je jinej než chcem. I ten včerejší, i ten zejtřek. Ale možná právě to nás dělá námi. Měli bychom být pyšní? Ne, nikoli. Pak se rozhlédni kolem - měli bychom být pyšní? Měli bychom. Jsi? Já ano, v jistých situacích, většinou.
Každá svíčka jednou zhasne. A... i my jsme.. v některých případech.. ty svíčky.."

"Kurevsky špatný svíčky. Ne tak užitečný jako ty hřbitovní. I já jsem pyšná. Na nás. Na bludičky. Lehce zranitelné, přitom všechny vraždí pohledem. Kolik lidí bychom dohnali k šílenství?"

"Kurevsky je boží slovo. Třeba to bůh řekl v první větě, jako první slovo. "Kurevsky se na to můžu vysrat." Jojo, to musely bejt první slova, za předpokladu že umí mluvit. Za předpokladu že by existoval. A v tyhle předpoklady já nevěřím, protože vidím jen to, co chci aby mi mé heart shaped glasses dovolily.
..kolik lidí dohání k šílenství nás, že.."

"Kurevsky miluju slovo kurevsky. Jo, jasný. Předpoklady, že něco je a něco zas ne. Čistě imaginární předpoklady. Pak jedině, že už si tě někdo schová do heart shaped boxu a ty tam spokojeně zhyneš. Dohnat lidi, co nás dohání k šílenství, k šílenství... Plánující mód."

"Kdyby, další ze slov, co možná něco změněj. Ale vlastně ne, protože čas je kurevsky zrádná svině. Je to blbost a neexistuje, jelikož vše stáčí do minulosti a zároveň je matoucí, nestálej. Iluzionista, Mistr Noubady a další s Donniem Darkem. Spokojený zhynutí je podle mě neexistující, protože.. člověk nikdy nedosáhne spokojenosti. Už jen kvůli tomu "kdyby", jenže.. musíme vzít v potaz že i přítomnost (ačkoli je neexistující) má své světlé stránky a "kdyby" je ještě nestálejší a nepředvídatelnější a nevšechno než čas. Každá stupidní maličkost, na kterou si možná ani nepamatujeme, vedla náš život ke všemu, co je teď. A tohle jsem tvrdila ještě před Mistrem Nikým.."

"To je ono. Maličkosti. Jsou důležitý. Záleží na nich. Měli bychom se z nich radovat. Taky si na ně dávat pozor... Kdyby. To jsou prostě ty věci... co by - kdyby. Hodně nestálé. Čas... Neznám nic víc matoucího. Proč by jinak ty krásný chvíle ubíhaly rychlejš než chvíle, kdy se cítíme jako sračky, že."

"Možná že není už víc co říct, snad jen, že i to krásný se posere. A že z posranýho se může stát něco krásnýho. Těžko říct, přijdou a odejdou. Možná něco zanechaj, ale je to jen otázka času, toho posranýho matoucího a neexistujícího času, než odejdou a budou pryč. Přijdou další a tak, ale nakonec budem pryč i my. Děsivý, ale nikdy tohle neberu jako smrt. Myslím subjektivně, objektivita jde stranou, když se dostane na "kdyby".."