Zlomek vteřiny

Zlomek vteřiny

Byla chladná Srpnová noc. Chlapec nemohl usnout, jeho srdce bušilo ohromným tempem. Nedokázal zkrotit svoji zmatenou mysl, neustále se mu vracely vzpomínky z celého života, který byl podle jeho uvážení od počátku tak mrzký a osamocený. Vztal z rozehřáté postele a usedl před kulatý stůl usazený před oknem, za kterým - tak rozvášněně - plál měsíční svit. V každé hvězdě hledal krásu, kterou ve svém nitru nedokázal najít. Přemýšlel o svých přátelích, jenž si jej nevšímaly, pokud jim sám nevešel před zrak. Nechápal proč je tak jiný, natolik samotářský, tak sám.
Proč nenacházel u dívek zalíbení, přesto, že byl schopný se vroucně oddat té, jenž v jeho očích nebyla dívkou, ale andělem seslaným z nebeské krajiny. Chyběla jí jen křídla a svatozář k dokonalosti. Při pohledu na ostatní dívky, krásné jako sluneční svit, si dokázal vybavit jen jednu osobu. Slečnu, které by zanechal vše, včetně života.
Slza jenž se zrodila v oku a pomalu chladila jeho líci, byla v této chvíli uklidněním dušičky, která byla zahnána v koutě a nemohla z něho ven. „Proč?“ Jediné co ze sebe roztřeseným hlasem vysoukal, ale jeho myslí probíhalo více, kvanta otázek začínající právě slůvkem „Proč“. „Proč se tak liším od jiných?“ „Proč jsem tak osamocený?“ „Proč je můj život tak nanicovatý?“ „Proč si osud vybral mne?“ „Proč jsem na tomto mrzkém světě?“ „Tak Proč?“ Slzu jenž právě dopadla na stůl a ve svitu úplňku se zableskla jako třpytivá hvězda nahradily další slané kapky, tekoucí po jeho tvářích. „Udělal jsem spoustu chyb, ano vím, ale proč jsem tak trýzněný životem?“ Nikdo nedokázal docenit jeho přednosti, každý se tvářil, že mezi ně patří, každý na něj hrál slizkou hru, která mu měla dávat naději, ale brzy prokoukl tu lež. Neměl na světě osoby, jíž by mohl svěřit tu tíhu, která mu nelámala srdce na 2 části, ta zloba drtila jeho srdce v prach a měnila jeho čistou duši v zlé monstrum. Ve zlomku vteřiny zastavil všechen tok myšlenek. Prohlédl si fotku andělské tváře. „Mé nevyslovené přání, můj největší sen.“ zašeptal do tmy. Od chvíle kdy jí spatřil utkvěla v jeho srdci. Od chvíle kdy jí políbil, nekontroloval své myšlení. Od chvíle kdy zmizela z jeho dohledu, přemýšlel, jak jen vyslovit ta slova: „Zamiloval jsem se do tebe.“ Nedokázal v sobě najít sílu, nedokázal si věřit a proto se uchýlil k pro něj tak známému uklidnění, započal další rozepsanou báseň, jednu z těch, které nikdy nedokončí.

Náhle odsunul svou židli, vztal a cosi zašramotilo v otcově skříni. Chlapec usedl na své místo a jakýsi předmět se blýskal v jeho ruce. Odrážel svit měsíce, náhle se ze tmy ozvalo pronikávé dvojí cvaknutí: „Klik,Cvak“ rachotící předmět se náhle leskl u pravého spánku. Neutěšitelně se rozplakal, s výkřikem „UŽ NIKDY VÍC“ se ozvala děsivá rána. Ještě než zamáčkl kohoutek postříbřené Beretty proběhlo mu hlavou tolik vzpomínek, tolik myšlenek a ta poslední, jenž už se nedá naplnit. Ve zlomku jediné vteřiny, mu přeletěl před očima celý život, vzpomněl si na rodinu, pravé přátelé, svou vyvolenou lásku. „VŽDYŤ JÁ NECHCI UMŘÍT“. Jenže rozžhavený váleček olova již opouštěl rozbrázděnou hlaveň, chtěl zakřičet, chtěl vše vrátit, ale zlomek vteřiny vše ukončil. Kulka již proťala jeho lebku z obou stran a zastavila se až o strom stojící před oknem.
Pouhý zlomek vteřiny napáchal bolest v tolika srdcích. Tolik „přátel“ si uvědomilo, co způsobili, až když bylo pozdě, až když četli dopis, jenž nyní zakrvácený ležel na stole.
„Odpusťte mi, nebyl jsem podle vašich představ, ale to přeci nebyl důvod, aby jste mne tak odsoudili. Tak mi prosím někdo řekněte PROČ?“