Dvojí život

Otevřela jsem vstupní dveře a vešla do domu, následoval mě můj starší bratr Ben, který držel v rukou naše zavazadla. Celý náš dům byl ve světlých barvách, většinou v bílé, kromě obývacího pokoje. Všude jsme měli okna až k podlaze ze dřeva, aby dovnitř propouštěly, co nejvíce světla.
„Elfové připravili pěkné rozloučení.“ Prohodil Ben, když pokládal tašky na zem.
„To ano.“ souhlasila jsem. Navíc jsem se nezmohla.
Vrátili jsme se z pohřbu našich rodičů, kteří nedávno zemřeli, vlastně byli zavražděni. Upíři je přepadli, když se vraceli se z Armenelosu, elfského království, domů. Já nejsem typická elfka, jsem míšenka stejně jako můj bratr, napůl elfka a napůl čarodějka. Po tátovi jsem zdědila magickou krev a po mámě zase elfí geny, stejně jako můj bratr.
„Jsem unavená, půjdu si lehnout.“ Popadla jsem svou tašku a otočila se ke schodům, ale bratr mi položil ruku na rameno a nasměroval mě zpátky čelem k sobě.
„Zítra budu muset být nejspíš celý den na hradě. Nevadí, když zůstaneš doma sama?“ díval se na mě omluvně a starostlivě.
„Dělej, co musíš. Já se tady už nějak zabavím.“ Přistoupila jsem k Benovi blíž a dala jsem mu pusu na líčko. „Dobrou noc.“
Sotva jsem za sebou zavřela dveře od svého pokoje, začaly mi po tvářích stékat slzy. Měla jsem, co dělat, abych se dostala k posteli, kam jsem se zhroutila. Schoulila jsem se do klubíčka a dostala jsem další záchvat breku, který nešel zastavit. Nepamatuju si ani, kdy jsem usnula, ale když jsem se probudila, cítila jsem na tváři teplé sluneční paprsky prostupující vysokým skleněným oknem. Muselo být už dopoledne. Otřela jsem si z tváří zaschlé slzy. Nevím, kde jsem našla sílu vstát z postele, nejraději bych zůstala zavřená v pokoji. Cítím se prázdná a opuštěná. Hrozně to bolí. Nikdy v životě jsem si nepřipadala tak sama.
Můj den jsem odstartovala studenou sprchou, abych se pořádně probrala. Dneska mě čeká těžký den, vlastně všechny dny od smrti rodičů jsou těžké, ale dnešek z nich bude asi nejhorší kromě jejich pohřbu. Musím přebrat věci od rodičů, něco sbalit a schovat do sklepa a většinu vyhodit. Nevím, jestli to vůbec dokážu udělat.
Když jsem sešla dolů, zjistila jsem, že Ben už odešel, neměl v předsíni kabát. Jsem doma sama. Vzala jsem si něco malého na snídani a vrhla jsem se na svůj úkol.
Přehrabovat se rodičům ve věcech bylo, jako kdybych se jim hrabala v soukromí. Vůbec se mi to nelíbilo. Ale v hlavě mi zněl hlásek: Jim to už vadit nebude. Jsou mrtví.
Oblečení jsem zabalila do krabic, s bratrem jsme se rozhodli, že to darujeme na charitu. Osobní věci jsem dělila na: Vyhodit a Uschovat. Jedinou drobnost, kterou jsem vzala z jejich ložnice, byla rodinná fotografie, kde jsme byli všichni čtyři. Tehdy jsme byli ještě šťastní, byli jsme rodina. Položila jsem si ji na noční stolek ve svém pokoji. Když jsem skončila se tříděním, šla jsem se projít.
Musela jsem vypadnout z domu, cítila jsem, že na mě doléhá opět smutek. Směřovalo to k dalšímu záchvatu. Přestala jsem je už počítat. Vzpomínám na den, kdy za mnou do školy přijel Ben, aby mi oznámil, že naše rodiče našli mrtvé. V ten den se mi zhroutil svět. Od té doby mívám jeden záchvat za druhým. Došla jsem až k útesům u moře. Moje oblíbené místo, chodila jsem tady vždycky, když jsem potřebovala přemýšlet nebo být sama. Seděla jsem na velkém balvanu a dívala jsem se na vodu, která se s přílivem rozbíjela o útesy.
Úplně jsem zapomněla na čas, už zapadalo slunce, brzy bude tma a mě čeká poměrně dlouhá cesta domů. Ne že bych se bála tmy, ale po setmění není venku bezpečno. Přidala jsem do kroku. Na obloze se začínaly objevovat hvězdy. To není dobré znamení. Snad Ben ještě není doma, nechtěla jsem, aby si dělat o mě zbytečné starosti. Když jsem dorazila do města, byla už tma jako v pytli. Procházela jsem temnými uličkami a celou dobu jsem si vyčítala, že jsem se tam tak dlouho zdržela.
Když jsem najednou uslyšela šustnutí. Zvuk tak tichý, že člověk nebo čaroděj by ho svými smysly nezachytil, ale já jako půl elf jsem ho slyšela dost zřetelně na to, abych věděla, že jsem v průšvihu. Pak se všechno seběhlo strašně rychle.
Neměla jsem čas na nic zareagovat, něco na mě seshora skočilo a srazilo k zemi. Bolela mě hlava a celá levá část těla, kterou jsem sebou sekla o zem. Převalila jsem se na záda. A to jsem neměla dělat. Měla jsem se rychle dostat na nohy, ale když jsem si uvědomila následky své chyby, bylo už pozdě. V další vteřině mi seděl na břiše urostlý chlap v tmavém oblečení. Do tváře jsem mu neviděla. Snažila jsem se dát mu pěstí do obličeje, ale dřív, než jsem vymrštila ruku vpřed, mi obě ruce chytl a přišpendlil k zemi. Na to se vítězoslavně ušklíbl a vycenil na mě ostré upíří zuby. Věděla jsem, co bude následovat. Věděla jsem, že je konec. Mohla jsem se ještě pokusit bojovat o svůj život, ale něco uvnitř mě mi v tom bránilo. Chtěla jsem umřít. Přála jsem si, aby to se mnou skoncoval. Pak jsem už jen cítila ostrou bolest, když se upír zakousl do mého hrdla. Čím více krve jsem ztrácela, tím jsem byla slabší a bolest pomalu ustupovala. Umírání vlastně není tak hrozné. Kdo ví, třeba se už za chvíli setkám se svými rodiči.
Najednou to přestalo. Slyšela jsem hluk, vyjeknutí. Ten tlak, který upír vyvíjel na mé tělo, pominul. Už jsem necítila jeho zuby zahryznuté v mém krku. Ještě nejsem přece mrtvá? Snažila jsem se otevřít oči, abych zjistila, co se děje. Neviděla jsem zřetelně, převalila jsem se na bok, odkud přicházely další rány. Na nic víc jsem neměla sílu. Objevil se tady někdo další, podle postavy jsem usoudila, že to byl muž. Pral se s mým zabijákem. Byl to vyrovnaný boj. Oba byli rychlí a silní. Upír mrštil s neznámým o stěnu, ten sklouzl na zem a vypadalo to, že se nepostaví. V další vteřině se nad ním už skláněl upír a měl v úmyslu mu prokousnout hrdlo, ale když byl jen pár centimetrů od jeho krku, projel mu srdcem kolík a jeho tělo se zhroutilo na špinavou zem. Můj zachránce elegantně vstal a přistoupil ke mně. Byl oblečený celý v černém, přes hlavu měl přehozenou kapuci od dlouhého koženého kabátu, který mu sahal ke kolenům.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se, když se ke mně sklonil a zkoumal mou ránu na krku.
Byl u mě sice dost blízko, ale nemohla jsem si ho pořádně v té tmě prohlédnout. Měl tmavé vlasy – hnědé nebo černé, to jsem nedokázala rozlišit. Přes obličej měl zavázaný šátek, který mu zakrýval půlku tváře od nosu dolů. Barvu očí jsem taky nepoznala, na to byla příliš velká tma. Dal si celkem dobře záležet na tom, aby ho nikdo nepoznal.
„Ztratila jsi asi hodně krve, ale nemělo by to být moc vážné. Dívky jako ty by se neměly toulat večer samotné v opuštěných částech města.“ Napomenul mě.
„Proč?“ dostala jsem ze sebe.
„Cože?“ nechápal mou otázku.
„Proč jsi mě zachránil?“ po těchto slovech jsem ztratila vědomí.