V zajetí času

5. kapitola

Celou neděli až do začátku večírku, jsem strávila s Victorem v zahradě v altánu. Rodiče nechápali, proč tam sedím celý den. Vzala jsem si notebook a řekla jim, že se jdu učit. Bavili jsme se o všem, co nás napadlo. Já jemu vyprávěla o naši době, a on zas o té své. O 19. století. S velkým zaujetím jsme se navzájem poslouchali. Victor je skvělý vypravěč. Neuvěřitelně zábavný, milý, sympatický, ani na chvíli jsem se s ním nenudila. Slunce příjemně hřálo do tváře, tedy alespoň mně, a čas nám příjemně utíkal.. Vůbec mi už nedocházelo, že mluvím s duchem. Naše krásné dopoledne i odpoledne narušila moje matka:
„Agnes, co tam děláš celý den, běž se připravit, už je čas.“
Otráveně jsem se zvedla, a loudavým krokem jsem šla domů. Victor mě doprovázel, musela jsem se hlídat, abych nedala znát, že s někým bavím
„Nevypadáš moc nadšeně.“
„To ani nejsem, musím to nějak přetrpět.“
„To zvládneme, uvidíš.“¨
„Jo, to budeme muset,“odvětila jsem a společně jsme se zasmáli.
„Co budeme muset?“, zeptala se mě matka, která mě slyšela.
„Ale nic, jdu se připravit,“odsekla jsem, potutelně jsem se zasmála, a zakroutila hlavou.
Osprchovala jsem se, oblékla jsem si fialové šaty na jedno ramínko, které obepínaly mou postavu. Nalíčila se, svázala vlasy do drdolu, obula zlaté „jehly“ a podívala se na sebe, když v tom jsem v zrcadle za sebou spatřila Victora. Stál tam s překvapeným výrazem a díval se na mě. Podívala se na něj. Obdivně jsi mě prohlížel, bylo vidět, že jsem jej uvedla do rozpaků, nevěděl, co říct.
„Jak vypadám?“, zeptala jsem se a otočila se na něho.
„Úžasně, nemám slov….vypadáš božsky.“
Červenala jsem se, sklopila jsem oči a odvětila jsem.
„Díky.“
„Smím prosit?“, otázal se mě a uklonil se.
„Jistě,“pousmála se.
Věděla jsem, že nemůžeme cítit jeden druhého, a mrzelo mě to, ale nezabránilo nám to, abysme se alespoň imaginárně objali, podívali jsme se na sebe, pousmáli se, Victor na mě mrkl a začali jsme tancovat. Nestačila jsem „valit oči“ jak mu to šlo. Bylo to úžasné, cítila jsem se tak šťastně, svobodně, uvolněně. Ke konci naši krátké, ale dokonalé taneční kreace si mě Victor přitiskl k sobě, blízko tak, že jsme se dotýkali špičkou nosu. V tu chvíli jsme přestali. Znervózněla jsem, ale napjatě jsem očekávala, co Victor udělá. Dívali jsme si hluboko do očí, naše rty se pomalu přibližovali k sobě i přesto, že jediné co jsem cítila, byl chlad. Naši krásnou chvilku zhatilo volání mé matky:
„Agnes, pojď dolů, hosté jsou již tady.“
Victor se ode mě ihned odtrhl. Zmateně jsem se na něj dívala. V jeho tváři jsem spatřila zlost a smutek. Já cítila to samé.
„Victore,“
„Měla bys jít,“odsekl mi, „hosté čekají,“dodal a zmizel.
Naštvaně se zlostí v očích a zklamáním v srdci jsem sešla po schodech dolů, a přetvařovala se, že je všechny ráda vidím. Jakmile jsem došla, matka mě silně uchopila za ruku, zašeptala:
„No konečně.“
„Pusť mě, to bolí,“zasykla jsem a i nadále se usmívala.
Matka mě pustila, aniž by se na mě podívala a odešla vítat další hosty. Zadržovala jsem slzy, aby to na mě nešlo poznat a pořád jsem se usmívala. Otec, který byl nadšený stejně jako já, ke mně přistoupil, vzal mě za ruku, a zeptal se:
„Dobrý?“
„Jistě.“
Najednou za sebou slyším:
„Agnes.“
Byla to Cathy a za ní šel Philip.
„Phile.“
„Ahoj Agnes, sluší ti to,“řekl, podal mi pugét růží a políbil mě na tvář.
„Děkuji,“řekla jsem překvapeně.
Byla jsem dokonale zmatená. Ne, teď to nesmím řešit. Nesmím myslet na Victora, jinak se z toho zblázním. Ne teď, ne dnes.
Užívali jsme si večírku, já, Cathy a Phil. Po celou dobu mezi námi dvěma panovala napjatá atmosféra. Cathy to vytušila a ještě před půlnoci odešla. Já se s Philem skvěle bavila. Phil byl pravý opak Victora. Ano, byl sympatický, milý ale jak na člověka působil, Victor byl uzavřený, tajemný, rozvážný, a neodolatelný, stejně jako Phil, veselý kluk se srdcem na dlani, bylo vidět, že si užívá života. A já věděla, že jsem ztracená. Co vlastně cítím? A ke komu? Myslet na Victora? Jde to vůbec? Vždyť je mrtvý, ale neskutečně mě přitahuje, stejně jako Phil. Aby toho nebylo málo, k půlnoci, kdy už hosté pomalu odcházeli, jsme s Philem seděli pod schody a sledovali, jak hosté, jeden po druhém opouští náš dům.
„Agnes,“
„Copak?“
Phil položil sklenici s whisky na stůl, posunul si křeslo ke mně, chytil mě za ruku
„Agnes, já…už ti dlouho chci něco říct,“začal Phil a nejistě se mi díval do očí.
Nic jsem neodpověděla, jen jsem očekávala, co poví. Místo odpovědi jsem se ale dočkala polibku. Tak vášnivého, procítěného a něžného jaký jsem ještě necítila.
„Miluju tě, Agnes.“
Nebyla jsem schopna cokoliv říct, tak mě to dostalo, že jsem nenacházela správná slova. Cítila jsem ovšem radost, kterou mi zkazil Victor, který stál na schodech a sledoval nás. Díval se přímo na mě s opovržením, zklamáním, bolestí, smutkem a vztekem. To všechno jsem vycítila z jeho pohledu, cítila jsem,jeho výčitky, že jsem jej zradila, že jsem mu ublížila. Zmateně jsem se dívala na něj a Phila, a zaslzely mi oči. Netušila jsem, co mám dělat. Co ke komu cítím? Co kterému říct, ale Philip „vyřešil“ za mě.
„Agnes, co se stalo? Kam se to díváš?“, strachoval se Phil a podíval se na schody. To, co jsem od něj následně slyšela, byl šok.
Kdo je to?“, zeptal se Philip a díval se na schody, kde stál Victor.
Utřela jsem si slzy,a překvapeně se zeptala:
„Koho myslíš?“
„No to ho muže, na schodech, copak ty ho nevidíš?“
Šokovaně jsem se na něj podívala. On jej vidí? Vidí Victora? Victor sešel ze schodů, přistoupil k nám, a namyšleně se podíval na Phila:
„Těší mě, Victor, ty jsi nejspíš Philip, že,“řekl sarkasticky a stejně tak se i usmál.
Já tam stála vedle nich a dívala se, jak se „seznamují“. Hned mezi nimi panovala nenávist. Bylo to z nich cítit. Z jejich vzájemného pohledu, ze způsobu mluvy. A já věděla, že tu nenávist jsem zavinila já.