V zajetí času

Celou noc jsem čekala, zda-li se ještě ukáže, snažila jsem se neusnout, ale černá noc mě pohltila a já nad ránem zaspala. Probudilo mě až ostré slunce, které mi svítilo velkým oknem do tváře a zpěv ptáků. Bylo devět ráno. Naštěstí byl víkend, tak jsem měla možnost se prospat. Pomalu jsem otevírala oči, prudce vstala a rozhlédla se po pokoji. Celý večer jsem měla pocit, že mě sleduje. Probudila jsem se s nervozitou a s pocitem nejistoty.
„Musela jsem se zbláznit,“ řekla jsem si, vzala župan a sešla dolů na snídani.
„Dobré ráno, slečno,“uvítala mě Dorothy, mezitím co chystala snídani.
Sedla jsem si ke stolu, prohrábla si vlasy a ospale se zeptala Dorothy, kde jsou rodiče.
„Odešli brzy ráno, a vrátí se až k večeru, pan Johnsson má prý setkání s klientem a vaše matka nějakou schůzku, to je vše, co mi řekli,“odpověděla, „chcete džus nebo čaj?“
„Uff....třeba džus, to je jedno,“ospale jsem odpověděla, a podepírala si hlavu.
Když Dorothy odešla, zadívala jsem se unaveně před sebe na jedno místo a oči se mi samy zavíraly. Když v tom mě popadl opět stejný pocit, že mě někdo sleduje. Opět mě popadl strach. Pomalu jsem zvedala oči k místu, ze kterého na mě šel ten pocit. Je tu, opět přede mnou stojí. Dívá se přímo na mě, stejný muž, stejný duch jako včera.
„Ne, proboha, prosím…,“vyhrkly mi slzy do očí.
„Slečno Agnes, co se vám stalo? Co se děje?“, přiběhla ke mně Dorothy celá vyděšená.
Podívala jsem se na ni a zpátky na něj, pořád tam stál.
„Vy…“, nedořekla jsem to. Zmateně jsem se dívala na něj a na Dorothy. Došlo mi, že jsem jediná, která jej vidí.
„Co já, Agnes co se děje? Kam se to koukáte?“
Nebyla jsem schopná ji odpovědět. Rychle jsem vyběhla zpátky do pokoje. Zamkla jsem, a sedla jsem si na zem k posteli.
„Co ode mě chceš? Co ode mě, sakra, chceš?!“, křičela jsem přes slzy do prázdna a rozhlížela se kolem sebe.
„Agnes,“slyším najednou.
Objevil se přímo u dveří. Vyděšeně jsem se doplazila ke dveřím balkonu a vystrašeně jsem se krčila se v koutě.
„Co ode mě chceš? Kdo jsi? Neubližuj mi, prosím, prosím…“, křičela jsem na něj. Byla jsem v šoku, celé tělo se mi třáslo strachy, chránila jsem se rukama, jako bych se chtěla bránit.
„Agnes, nemusíš se mě bát, já ti neublížím,“odpověděl.
Utřela jsem si slzy, a snažila se uklidňovat. Jeho hlas byl milý, a klidný. Zněla v něm upřímnost, a laskavost. Až teď jsem si jej pořádně prohlédla. Byl to krásný muž.
Byl vysoký, polodlouhé hnědé vlasy, které mu jemně padaly do obličeje, a ty oči. Nejkrásnější čokoládové oči, jaké jsem viděla. Hezčího muže jsem nikdy nepotkala, ne takového, jako je on. V jeho podmanivém pohledu bylo cosi tajemného, upřímného a zároveň z nich vyzařovala vášeň. Ten pohled ve mně vyvolával zvláštní pocity, zvláštní emoce. Jak na mě promluvil, necítila jsem strach, vlastně sama nevím, co jsem cítila. Nedokážu to popsat.
Když jsem se trochu uklidnila, pořád jsme na sebe koukali. Nemohla jsem uvěřit, že mluvím s duchem. Co mám říct? Naštěstí on ten problém vyřešil. Posadil se na postel, dívajíc se stále na mě, a pousmál se.
„Neboj se mě, nechci ti ublížit,“řekl příjemným mužským hlasem.
Další věc, která mě dostávala do kolen. Jeho úsměv, byl nevinný a zároveň vášnivý. Pomalu jsem se postavila na nohy a plížila se před ním podél stěny, abych jej měla neustále na očích. Věděla jsem, že bych měla něco říct, ale netuším co.
„Ty jsi Victor Windstock?“, vypadlo ze mě. Pozdě jsem si uvědomila, že to nebylo nejvhodnější.
„Ano, jsem. Ty se mě pořád se mě bojíš, viď?“
„Trochu, víš, je divný, mluvit s….“, koktala jsem stále se třesoucím hlasem. Nedokázala jsem to dopovědět, sama jsem tomu pořád nemohla uvěřit. Neustále jsem si jej musela prohlížet.
„S duchem?“, dopověděl a zvážněl.
Než jsem mu ale stačila odpovědět, zaklepala na dveře Dorothy a křičela, jestli jsem v pořádku. Victor byl pryč. Rozplynul se a byl fuč. Než jsem stihla cokoliv říct, stála ve dveřích.
„Jste v pořádku? Slyšela jsem vás křičet.“
„Jo, v pohodě, nechte mě o samotě, prosím,“požádala jsem ji.
„Opravdu? No dobře, kdybyste cokoliv potřebovala, jsem dole,“dořekla a odešla.
„Vi…Vic…Victore? Jsi tady?“, zakřičela jsem do prázdna, ale nikde se neozval, nikde neobjevil.
Lehla jsem na postel, zadívala se do stropu a přemýšlela jsem o tom, co se tu právě stalo. Vidím duchy, takže před deseti lety to nebyla náhoda. Co vidím, já s nimi mluvím, mluvím s duchy. V mém případě s jedním. Upřímně, mě to ani moc nešokovalo. Nějak podvědomě jsem to cítila a nechtěla jsem si přiznat, že se mi to jen zdálo. Co mám teď dělat? Když to někomu zase povím, neuvěří mi, a začne to znova, veškerá vyšetření, stupidní otázky…Ne, to už znovu zažít nechci, to bych už nadobro skončila v blázinci. Musím se s tím vypořádat sama. Nikdo se to již nesmí dozvědět.
„Zvládnu to,“řekla jsem si pro sebe, „musím……si prostě jen zvyknout.“