Houbičky

Všichni o tom povídali, popisovali stavy štěstí a nebo stavy úzkosti. Chtěla jsem to zkusit, poznat nové věci.
Dopila jsem ten čaj a čekám, co bude dál, co přijde.
Kluci říkají, že už to začíná, že se cítí jinak.
Mně to teda nic neděla, všechno je stejné.
,,Nepůjdeme někam ven?“
Stojím před věžákem a všechno kolem je tak krásný…
Jdeme do hospody, posedíme a dáme si pivo.
,,Nikdo nás nechápe, jdeme ven?“…. ,,Jdeme, honem.“
Chodník jakoby byl z hedvábí. Je tu všechno, tak moc krásný a útulný. Stojíme na jednom plácku a povídáme si, co cítíme.
Všichni se přikrčíme a v tuhle chvíli je to neuvěřitelně pohodlné.
Procházíme městem… městečkem, ulicemi, uličkami…
,,Koukněte umělé kytky.“…
Všechno se tak leskne a třpytí. Cítím se šťastně a nebojím se být sama sebou.
,Jsme tu tři a já se cítím dokonale. Zrovna teď mám všechno ráda a nejvíc vás kluci.“
Jdeme dál, omámeni pohádkovou útulností a nádherou naší trasy.
Celým tělem a nejvíce dlaněmi mi prochází mírné vibrace, takové přijemné lechtání. Podobný pocit mívám, když mě někdo pochválí a stejně dobře mi i je.
Čas je najednou nepodstatný, lidé kolem jsou nepodstatní… . Jen my tři to cítíme, jen my tři si můžem užít tuto chvilku… chvilku? …Už jsou to dvě hodiny téhle nádhery.
Chci si šáhnout támhle na ten strom…. Je krásnej, hebounkej.
Jdeme dál, v hlavě mi dolaka jede jedna písnička…
Cítím se, jako Alenka v říši divů…
Cítím se jako hraná postava v animovaném filmu…
Teď jsem štastnááááá…. Mám se ráda. Chtěla bych obejmout celý svět, každou rostlinu, auto, domy, louky, ulice….
Všechno je tak neuvěřitelně útulné. Už jen tohle místečko. Stojíme a vychutnáváme si to pohodlí…
Je mi tak….
Útulně 