Smrti Tykám [část IV]

      Nepamatuju se přesně, co všechno se v tom zmatku odehrálo. Kdy jsem si uvědomil, že to byl ten amatérský francouzský angličan, nebo jak jsem věděl, kde ho najít.
      Trvalo mi pár vteřin, než jsem pochopil, že Zachary sedí ve svém křesle s jednou kulkou v čele a dvěmi v hrudi. Pamatuju se, že jak Teresa, tak Brian vypadali vyděšeně, když jsem vyběhl za francouzem se slovy, aby za žádnou cenu nechodili dovnitř.
      Bral jsem schody po třech. Hulákal jsem po studentech, ať mi uhnou z cesty. Už v polovině schodů, ústících do hlavního vestibulu jsem řval na vrátného.
      "Kam šel ten chlap v tom černém roláku?"
      "Eeeh... směrem do centra," vysoukal ze sebe, když nepobral mé tryskové opuštění budovy.
      Před dveřmi jsem se rychle rozhlédl.
      "Marty, támhle je," hulákala na mě manželka z okna a ukazovala směrem kudy Francouz běžel. Přesně za todle ji miluju. Přesně ví proč jsem od tama utekl.
      Kdyby ale nezahulákala na celou ulici, asi by šel stále klidným krokem a v klidu bych si to s ním vyříkal. Jenže Teresu uslyšel a začal pelášit, jak o život. Oblek není moc dělaný na rychlé utíkání. Lovená zvěř si to uvědomila také a odhodila sako a běžela jen v roláku. Já jsem to taktéž měl v plánu. Když ale nevypadal na to, že by chtěl utíkat od lidí a zamířil přímo na pláž, jsem si to rozmyslel. Jemu to možná bylo jedno. Já tady ale nejsem poprvé a ani naposledy. Vytáhne-li zbraň, tak to naposledy možná bude.
      "Uhněte z cesty," volal francouz a i přes přehršel lidí pochodujících v zástupu oběma směry šel slyšet jeho americký přízvuk.
      Pro jistotu vytáhl zbraň a párkrát vystřelil do vzduchu. Kromě těch, na které běžel přímo, se nikdo ani nevystrašil a v klidu relaxovali na sluníčku. A sledovali, jak se dva starší blázni honí v davu lidí, kdy ten první v černém roláku míří do vzduchu pistolí s tlumičem a já se zatím nepohodlně vláčel za ním v mokasínách a drahém obleku. Ten jsem potom stejně musel dát vyhodit, jelikož ani čistírna neuměla vyprat takové množství potu, co ze mě nasál.
      Uvědomil si to docela rychle, že střílí s tlumičem, ale i přesto vystřílel dobré tři kulky. Pistoli schoval zpátky do pochvy a přidal na rychlosti.
      Nohy mi začaly vypovídat povinnost, silná bolest v boku a o dýchání ani nemluvím. Přese všechno jsem na něj skočil. Otáčel se, aby zjistil, jak velký má náskok a když otážel hlavu zpět, narval to plnou rychlostí do sloupu. Dřív než stačil vyakcelerovat tělo na požadovanou rychlost jsem už byl u něj a skočil jsem po něm.
      Narazil hlavou na beton, ale viditelně už mu další zlomená kost, vedle nosu, jež potkal sloup, nevadí.
      "Kdo tě najal," zařval jsem na něj, když jsem mu seděl na zádech a koleny mu držel ruce u země. "MLUV!"
      Hromada lidí nás obešla bez povšimnutí, jako kdyby to bylo na denním pořádku.
      "Tak mluv sakra," zahulákal jsem ještě víc a uštědřil jsem mu jednu pěstí do ledvin.
      "Hele, mu se dělá u huby pěna," nadhodil do vzduchu okolojdoucí chlap.
      Kyanid, vyskočila mi myšlenka. Ještě než se začal třepat, prohrabal jsem mu kapsy. Během půlminuty mu jed proběh celým tělem několikrát. Plíce přestaly fungovat téměř okamžitě, kyslík se už přestal vázat na krev, neuměl dýchat, křeče ho ovládaly a poskakoval po zemi jako převrácená želva. Nenašel jsem nic jiného než klíče od motelového pokoje. Nechal jsem ho tam ležet. Shrnul se kolem něho hlouček, a já se co nejrychleji snažil dostat z hladových očí kolemjdoucích. Už nedokázal ovládat své tělo, místo zřítelnic mu oční jamky zdobilo jen bělmo.
      Šel jsem stejnou cestou, kudy jsme běželi, abych našel jeho sako. S výsledkem prohledávání těla jsem nebyl navýsost nadšený. Klíč byl více než obyčejný, s kroužkem a umělohmotnou obdelníkovou plackou. Na ní akorát vygravírované číslo 46.
      Sako už obhlížel jeden bezdomovec a zkoušel si ho před zrcadlovou vitrínou obchodu s oblečením.
      "Johane, mrkej, jak mě to sedí," řekl uznale vágus s Francouzovým sakem. Jeho společník sedící opodál s lahví v ruce jen uznale pokýval hlavou a vydal ze sebe odporný, byť souhlasný zvuk.
      Postavil jsem se přímo za bezdomovce fešáka. "Promiňte," začal jsem, když mě, o hlavu většího člověka, uviděl v odrazu za sebou. "Věřím, že to není vaše sako."
      "Hele, vejvodo," -proč vlastně mě řekl vejvodo? - „sám máte sako, tak mě aspoň todle nechte."
      Z pod dlohého vousu mu mluvící rty nešly vůbec vidět. Za to mu celý porost řádně táhl po směsici alkoholů.
      "Sako nechci," odbil jsem ho. "Chci prohledat kapsy."
      "Tak to ne, vejvodo," bránil se fousáč. "Našel jsem ho tak je moje. I s tim, co má v kapsách."
      V klidu jsem napočítal do deseti. Měl štěstí, že nás ze všech stran obklopovali lidé. Zhluboka jsem se nadechl a ponechal mořský vzduch chvíli v plicích a pak pomalu vyfukoval, jako kdybych uvolňoval ventil rozhořčení.
      "Zkusíme to ještě jednou," navrhl jsem. "Necháš mě prohlídnout si kapsy. Nebo to se mnou nebudeš mít lehký." Odhodil jsem jednu stranu saka, abych mu ukázal jedno kožené pouzdro plné pistole.
      "Ha," rozřechtal se. Pistoli jsem opět zakryl a čekal jsem, až přestane. "Si myslíš, že mě nějaká pistole vystaší, vejvodo?"
      Jeho výraz se změnil ve chvíli, kdy se mi na pravé ruce objevil boxer.
      "Řekni mi jedno," začal jsem s vážným klidem a prokčupal si klouby na prstech. "Můžeš si dovolit nové zuby?"
      Zprvu se lekl Johan. Jako kdyby jeho kolega nosil protézu, o kterou se dělí při jídle. Teď když hrozilo její poškození, se Johan zvedl ze země a přistoupil k nám.
      "Carle, neblbni," přemlouval Johan. "Vyser se na to a dej mu to sako."
      Bezdomovci se dívali na sebe. Až mě to bylo divně nepříjemné. Napadlo mě, jestli se nebavili telepaticky. Bezduché pohledy provrtávajíce sebe sama v odrazu očí druhého.
      "Tu máš," pronesl Carl, když se probudil z tranzu a podal mi samo.
      V kapsách nebylo nic zvláštního. Vlastně jsem ani nečekal, že něco najdu. Proč jinak by Francouz odhazoval sako, kdyby v něm měl něco důležitého. Na tom ale něco nesedí.
      Muselo mu být jasné, že i kdybych ho nedohoním, půjdu prohlídnout jeho sako. To opravdu předpokládal, že jsem takhle stupidní?
      Pozorně jsem si prohlídl střih saka, švy, tajné kapsy. Vše bylo precizně uděláno, že nešlo poznat, kde by se něco dalo schovat. Převrátil jsem sako naruby. Tmavě fialová podšívka odrážela sluneční paprsky na stěnu, která díky žluté fasádě chytla zvláštně zelený nádech. Prohledal jsem každý palec látky, jestli se po ní něco nezkrývá. Nic. Žádná tajná kapsa, schovaný zip. Prostě nic.
      Bezděčně jsem se postavil za vousatého bezdomovce a pomohl mu do saka. Postavil jsem se před něj, ironicky mu oprášil vycpané ramena saka a srovnal mu klopy. Klopy… jenže nejsou takové normálně 'látkové', jak bývají vždycky. Jsou něčím vycpané, nějakým páskem z umělé hmoty.
      Carl si spokojeně zapnul knoflíky. A spolu s kolegou se už chystali odejít. Automaticky jsem z opasku na lýtku vytáhl krátký nůž, přiskočil k dvojici a bezstarostně začal párat klopy a celý límec saka, které měl bezdomovec na sobě.
      "Vejvodo, do prdele," uštědřil si vágus. "Co děláš?"
      "Drž hubu," procedil jsem přes zuby a pohrozil jsem mu ostřím nože na krku.
      Necekl ani hlásku a nechal rozkuchat, teď už jeho, sako. Vytáhl jsem nedlouhé umělohmotné pouzdro. Bylo jakž takž průsvitné a bylo vidět, že uvnitř je něco schovaného. Dva vousatí alkoholici na mě hleděli s obdivem a úctou.
      "Díky za spolupráci," utrousil jsem při odchodu. "Carle." To jméno si budu asi dlouho pamatovat.
      Cestou zpět do školy kolem mě projel nejeden automobil s majáky. Ať už policejní nebo ambulance. U školy jedna zaparkovala, dva medici vyskočili z auta s jejich náčiníčkem v kufru.
      "To vám stejně k ničemu nebude, chlapci," postěžoval jsem si spíš sám pro sebe.
      Ani vrátný neotravoval, když jsem vcházel do vestibulu. Byl rozrušený ze zdravotníků, kteří tudy před chvilkou probíhali. Nepodíval se mi vůbec do očí. Nejspíš sledoval obraz bezpečnostních kamer, nebo si jen četl noviny.
      Ve třetím patře jsem našel Teresu se synem, jak sedí na lavičce v hale. Oba ubrečení. Teresa víc než Brian, ale věřím tomu, že syn ještě takovou situaci nepochopil a prostě mu bylo smutno.
      Po chodbě chodilo několik policistů. Ze Zachovy kanceláře zrovna vyjížděla dvojice mediků s vozíkem. Na něm tělo přikryté plachtou.
      Už už se Teresa chtěla zvednout a říct medikům, aby jí bratra naposledy ukázali. Ještě než stihla vydat hlásku, chytil jsem ji za paži a kompletně přerušil tok jejích myšlenek. Druhou rukou jsem držel Briana a táhl jsem je oba pryč z budovy.
      "Marty," vzlykla Terry a nedokázala se zmohnout na další slova.
      "Ticho, musíme odsud zmizet," zavrčel jsem.
      Neměl jsem náladu na řešení aktuální situace. Zůstat tady déle, tak si strážci zákona pospojují jedna a jedna. Přece jenom kolem pěnícího Francouze bylo dost svědků. V hlavě se mi míhalo až moc věcí. Proč Zachary? Kdo ho nechal zabít? Co je v plastovém poudře z klopy Francouzova saka?

      Brighton mizel ve zpětném zrcátku. Sešlápnul jsem pedál plynu, co to dalo, a uháněli jsme po dálnici na sever. Seděli jsme na svých sedadlech mlčky. Myšlenky jsem usměrňoval soustavným kontrolováním zrcátek při rychlé jízdě a Teresa bezduše sledovala okolní krajinu.
      "Zajedeme se za strejdou podívat jindy, když dneska nemohl?" zeptal se Brian ze své autosedačky.
      Teresa se vmžiku rozbrečela a vtírala krůpěje slz do kapesníku. Sám jsem nevěděl, co na to říct. Jenže má partnerka evidentně neměla sílu na to, aby Brianovi něco řekla.
      "Někdy se s ním uvidíme, synku," přitakal jsem na jeho otázku.
      "A někdy brzo?" vyzvídal Brian.
      "Možná až příliš brzo," zamumlal jsem si spíše pro sebe.