Smrti Tykám [část III]

      Cesta z Harvester city do přímořského Brightonu je nechutně dlouhá a únavná. Rodina se se strýcem měla setkat ve čtyři odpoledne, což znamenalo, že museli vyjet už před obědem. Ne, že by cesta trvala tak dlouho čistého času, ale doprava v pátky je po celé Británii na zbláznění.
      Už z počátku Brightonu byl cítit slaný vzduch mísený s kouřovými výplody výfukových potrubí aut. Návštěva přímořského letoviska přímo vyzívá k dlouhé procházce po promenádě, k návštěvě několika heren na hlavním molu a minimálně smočení nohou v chladné mořské vodě.
      Brian ze zadního sedadla pořád ukazoval na nové objevy, které se mu skákaly před obličejem. Matka ho konejšila tím, že se se strýcem půjdou projít k moři a jestli zbyde čas, tak i na slavne brightonské molo.
      U Brighton College bylo parkoviště přeplněné. Nemělo ani cenu čekat, zda se uvolní místo někde poblíž. Rodina zaparkovala jen malý kousek vedle u nákupního centra.
      Na vrátnici si nechal Marty vyvolat Zacharyho (samozřejmě pod jeho jménem Knighton), ale vrátný zpod svého kníru zadrmolil irským přízvukem, že u sebe není. Marty ho požádal, aby to zkoušel a pokud se mu ozve, aby mu zavolal, přičemž mu věnoval svou vizitku obalenou v deseti librové bankovce. Knír se v ten okamžik změnil tvarem paraboly záporné na kladnou a jeho vlastnitel se šťastně zatetelil.
      "Se můžete spolehnout, páne," usmíval se Ir.
      Malý Brian byl už nepříčetný. Těšil se k moři víc, jak na strýce. Zacharyho nikdy neviděl, ale ani moře ne. Ale řekněte sami, vybrali byste si moře, nebo cizího chlapa, kterýho jste v životě neviděli?
      Takže bylo rozhodnuto a uličkami plných místních i turistů se v klidu probíjeli k oceánu. Na promenádu to nebylo nijak daleko. Na kamenité pláži relaxovala hlava na hlavě, a jakbysmet chodilo stejné kvantum lidí po vydlážděné cestě lemované obchůdky všeho druhu.
      Místo nabubřelé luxusní restaurace si rodinka koupila klasické fish & chips do plastové misky, sedli si na pobřeží a užívali si odpoledního sluníčka, jako celé osazenstvo kamenitého hlediště sledující klidné moře. Nad hlavami poletovali racci a čekali, až je některý dobrodinec počastuje odloženým jídlem. Brian se tak na chvíli zabavil a házel rackům, kteří přiletěli blíž, zbytky hranolek.
      Synek si všiml kolotoče, které svými koňmi zebrami, medvědy se sedlem a jeepy lákaly všechny děti z okolí, aby se projeli.
      "Mami, mami," žadonil Brian pořád dokola, aby dosáhl svého.
      Což se mu ve výsledku podařilo a rodiče z povzdálí sledovali svého syna, jak si užívá svou premiérovou jízdu na kolotoči.
      Marty i jeho choť ztratili pojem o čase. Jako kdyby u moře plynul jinou rychlostí než na jakou jsou zvyklí. Zavibrovala mu náprsní kapsa.
      "Freezing," oznámil do mobilu, když poodešel z hlavního davu, aby měl trochu soukromí a nemusel křičet do telefonu.
      "Vrátnice," ohlásil se vousatý irčan. "Profesor Knighton je u sebe, můžete se stavit."
      "Děkuji," odsekl Marty a zavěsil.
      Z dálky zamával na Teresu s Brianem a dal jim posunkem vědět, aby vyrazili za ním.
      "Zach už je u sebe," obeznámil přicházející dvojici Marty.
      "Těšíš se na strejdu, Briane?" zeptala se ho s potutelným úsměvem Terry.
      "A jak!" vypískl Brian a pomohl si skandující pěstičkou, kterou držel nanuk, div mu nespadl.

      "Aaa... pan Freezing," zavolal vrátný, když si všiml vcházel Martyho s rodinou do vestibulu. "Třistastadvacettři, je to ve třetím..."
      "Děkuji, já vím," přerušil ho na jistotu Marty.
      "A pane Freezing," zavolal vrátný zvedaje se tak ryhle z křesla, že si málem rozlil šálek čaje ze stolu, když do něj narazil panděrem. Marty ho už ignoroval.
      Členové rodiny Freezingů stoupala po poloprázdném schodišti školy. Být tady poprvé, nevěděl by ani Marty bez pomoci kníratého vrátného. Šipky ani ukazatele tady nebyly nic platné. Bez precizní znalosti kabinetů a tříd jste byli ztraceni.
      Marty si ale moc dobře pamatoval, kde má jeho švagr kancelář.
      "Je to tady za rohem," prozradil Marty jeho rodině a zabočili z prostorné haly ve třetím poschodí.
      V tu chvíli, kdy míjeli roh stěny, do Martyho vrazil starší muž. Ani jeden z nich nebyl připraven na náraz - Marty se culil na syna a muž se zrovna ohlížel přes rameno. Když se srazili ozvala se dutá rána, kterou v tu chvíli Marty nebyl s to určit, co ji způsobylo. Jak Teresa, tak i Brian vylekaně poodskočili od dvojice.
      "Pr-romiňte, monsieur," začal záhadný muž se silným francouzským přízvukem. Marty si rychle neuměl vybavit, že by některý francouz uměl dobře anglicky.
      Byl oblečen v černém přiléhavém roláku a v temně černém obleku. Nemohl být o moc starší, než jeho společník, s nímž se střetnul.
      "To je v pořádku," odpověděl slušně Marty. "Taky se omlouvám. Nedíval jsem se před sebe."
      "Ještě jednou, excusez-moi," urychlil omluvu muž, aniž by se Martymu či Terese podíval do očí. Místo toho si až perverzním pohledem prohlížel Briana. "Spěchám, promiňte," řekl až čistou angličtinou, jako by vypadl z role francouzského gentlemana.
      Otočil se na patě a s klidnem odešel prostornou chodbou.
      "Jsi v pořádku?" opáčila se Terry, držíce Briana pevně za ruku.
      Místo verbálního ano pokynul Marty jen hlavou. "Pojďme, strejda na nás čeká."