Květované kalhoty

Den D nastal. Dalo by se říct, že každý můj den byl tak trochu boj o život. Nenáviděla jsem k smrti každé ráno, kdy jsem otevřela oči a zjistila tak, že ještě bohužel žiji. Nechtěla jsem se probudit, už nikdy. Klusala jsem v širokých květovaných kalhotách po dlažebních kostkách směrem k obrovské, nepřátelské budově zvané škola.

Můj úplně první den na střední,ovšem ze zdravotních důvodů týden po začátku školy. Jistě se už dohadují,kdo je ta záhadná Morávková, co se nedostavila 1.září do školy.

Vtrhla jsem do třídy 10 minut po zvonění a ulpěla na mě tak veškerá pozornost třídy.Všichni ztichli a podívali se na mě.Měla jsem zpocená záda a takovou trému,že jsem měla pocit,že mi tečou po čele proudy potu.Byla jsem si odporná,ostatně jako vždycky.

Raději bych na místě umřela,než abych musela projít uličkou hanby vedle svých spolužáku a usednout na jediné volné místo,které bylo jako na potvoru úplně vepředu,přímo před katedrou a sousední židli obývala blonďatá,modrooká,štíhlá holka s dokonalou pletí a stylingem.

Připadala jsem si ještě neohrabanější než jindy,těžkopádně jsem se sunula ke své nové spolužačce a snažila si nenápadně otřít ruku do kalhot pro případ,že bych jí musela někomu podat.

„Dobré ráno slečno…Vy jste Morávková Eva,že?“

„Jo,to jsem já…“ řekla jsem hloupě a dopadla na židli.

„Tak se zase zvedněte a běžte se nahlásit k paní zástupkyni,dá vám potřebné materiály ke studiu.“

Připadala jsem si jako blbec,vstala a odvlekla se do spodního patra,jak mi bylo doporučeno.

Nenáviděla jsem se.Nenáviděla jsem svůj kulatý obličej plný červených pupínků,nenáviděla jsem svoje zapadlé prasečí očka a nudné hnědé vlasy.Nenáviděla jsem toho na sobě spousty a nejvíc celý svůj život.

Když jsem dostala ty hloupé papíry,kvůli kterým jsem se musela ztrapnit před celou třídou,zapadla jsem na chvíli na záchody.Podívala jsem se do zrcadla a udělalo se mi lehce nevolno.

„Fuj….“ Neodpustila jsem si.Tmavší odstín make-upu,který jsem ráno ve spěchu nanášela vlivem stresu a následného pocení stékal po tvářích dolů v malých stroužkách,mi právě ušpinil triko.Bezvadné.

Kruhy pod očima byly nezamaskovatelné,stejně jako moje obří prsa a pupek.

„Už nechci….“ Povzdychla jsem si a zatlačila slzy co se mi draly z pod víček při vzpomínce na dokonalou blondýnku.

Zhluboka jsem se nadechla a rázně otevřela dveře.




„Ty kalhoty…“ vyslovila z odporem menší brunetka s roztomilým kukučem a ušklíbla se. „Ty sou jako hippie?“

Pokrčila jsem rameny a prohodila. „Proč ne,třeba hippie,každej to může nazvat jinak.“

„Třeba módní demence!“ Ozvala se moje dokonalá spolužačka Ivetka,jak jsem už stačila zaznamenat,a sklidila tím úspěch celé třídy.Všichni se smáli a kradmo si moje kalhoty prohlíželi.Nejradši bych se propadla,ale zmohla jsem se ještě na protiútok.

„Třeba i módní demence,o tom by vám tady Ivetka mohla ledascos povědět!“

Pár tvářím ve třídě se roztáhla pusa do pochvalného úsměvu,ale moje protivnice měla palbu.

„Hlavně při pohledu na tebe!“ Blýskla zářivým úsměvem a pohodila kšticí jako v reklamě na šampon.Asi pět kluků se zastavilo ve svojí činnosti a ohlédlo se po ní.

Znovu jsem pokrčila rameny a pak úplně potichu dodala. „Lepší módní demence,než demence mozková….“ Ale Iveta mě nejspíš slyšela,protože rychle,jako blesk,vypálila další ránu.

„A nejhorší je když trpíš oběma!“ Kterou mě přesvědčila,že ona teda mozkovou demencí bohužel netrpí,za to já asi ano,když se s ní dávám do sporu.Jak bylo vidět,stála za ní téměř celá třída.Zřejmě zkušená manipulátorka.

Z reakcí svého okolí jsem byla smířená už něco přes 7 let.Prostě jsem si zvykla,že jsem se často stávala obětí šikany a všeobecných narážek.

„Viď?“ Usmála jsem se a vyklusala ze třídy.Slyšela jsem jen pár tichých kuckání,nejspíš těch pár hrdinů,co se drželi mě,ačkoli mohli tušit,co se stane,když se vyjmou z přízně nejvlivnějšího člověka ve třídě.

Když jsem doběhla na toaletu,která se často stávala mým útočištěm,a zavřela se do kabinky,propukla jsem v pláč.

Proč,proč jsem se jen musela narodit?A když už jsem se narodila,proč ne jako slavná hvězda,kterou mají všichni rádi?Proč mě jen lidi nenávidí!?Co jsem provedla?Vždyť vůbec neví jaká jsem…

Už mi bylo jedno,že se mi rozmaže i zbytek líčení,a bylo mi jedno,že mě lidi nenávidí.Moje jediná myšlenka bylo utéct.Utéct před světem,před vlastní destrukcí,utéct před sebou.

Neznala jsem nikoho,kdo by mě postrádal.Moje bývalá třída si po čase zvykla na to,že s nimi chodím do školy a naučili se mě ignorovat.Získala jsem titul podivín,tlusťouška,divná holka,blázen,hnuska,čarodějnice,holka co neznáme,ufňukánek a ještě mnoho dalších.Byla jsem nešťastná a hlavně jsem nechápala,co lidi vedlo k tomu,že mě nenáviděli.Opravdu šlo jenom o zevnější vystupování?A nebo každý na první pohled poznal,že jsem snadný cíl?




Další den jsem překonala svoji touho po originalitě,kterou převážila touha po uznání a vzala si obyčejné,tuctové džíny,které jsem nenáviděla.Prostě nenáviděla.

Vstala jsem o hodinu dřív,abych měla jistotu,že přijdu včas a nenápadně vzala mámě její koženou kabelku.

Nejistě jsem pootevřela dveře a nakoukla do třídy.

„No neboj,my tě neukousnem…!“ Ozvalo se několik lidí a smáli se a plácali po ramenou.Stála jsem vprostřed dveří a po tváři mi tekly slzy.Měla jsem pocit,že mě nenávist zahaluje do mlhy,přes kterou jsem nebyla schopna vidět.Nenáviděla jsem se.

Neviděla jsem ani přes slzy.Všechno se rozestíralo,všechny ty obličeje a rty roztažené do širokých úsměvů.Dělalo jim radost nenávidět.Dělalo jim radost ničit mě.To jsou lidé,milují působení bolesti druhým.
Rozběhla jsem se napříč třídou,vrážela do smějících se lidí a odstrkovala lavice a židle.Ve třídě se rozeznívaly výkřiky jako „Pozor slone,rozdupeš nám třídu“ a „Pozor!Buldozer“ ale už jsem je nevnímala.Byla jsem rozhodnutá.

Jakmile jsem doběhla nakonec třídy a stoupla si na židli u okna,rozhostilo se ticho.

Pant zavrzal a okno se se skřípěním otevřelo.Vzduch na mě dýchal příjemnou podzimní vůni.

Napadlo mě se ještě otočit,něco říct,něco dodat,ale vzdala jsem jakékoli pokusy o vyslechnutí.Věděla jsem,že mě zesměšní i tady,na prahu smrti,která byla ta krásně blízko a přitom mě z ní mrazilo v zádech.

Už příliš dlouho mě šikanoval sám život.Vybral si mě,aby mě zničil.Prosím,máte to mít,sbohem…




Ucítila jsem prázdno pod nohama.Několik výkřiků,které nevyšly z mých úst a tlak v uších.

Rána.

Bolest.

Kvílení sanitek.










Nebylo to dost vysoko.