Život

Pod skálou bílou, převysokou,
jen kosti čísi bílé leží na kamení,
a kdo by jejich příběh vypověděl?
Jen já, nikdo jiný už zde není...

Co že jen vedlo k tomu činu jeho,
proč neukončil pak svůj život sám?
Co učiní z vládce muže zoufalého?
Snad správnou odpověď vám dám.

On neznal matku, neznal otce,
však takových jsou tisíce.
Děti, které nikdo nechce,
odchovanci ulice.

Co neměl rodem, zvládl pílí,
a když pravdu měl, tak za ní stál.
Až nebylo v městě takové výzvy,
kterou by ten hoch nepřijal.

Až odešel z města, prý hledat život
však našel jen cesty a vesnice
a zjistil že to co zná a umí
je jediný střípek z tisíce.

On na svých cestách pak poznal bídu
i odvrácenou lidskou tvář,
a poznal závist, zášť a zlobu
poznal i bezmoc a tichý pláč.

A tak začal hledat, hledat mistra
co naučil by ho jak bojem žít,
jak využít vzteku co srdce svírá,
a dál se vztyčenou hlavou jít.

A už pár věků to takto bývá,
že zvolen Osudem vůdce jest.
Pak snaha vlastní, když je upřímná,
určí nám jednu z mnoha cest .

A tak z míst, jež tušíš kdesi v dáli,
tři mistři náhle před mladíkem stáli.
První z nich štíhlou rukou mávnul,
magický portál před ním stanul.

On prošel s nimi portálem,
jímž opustili známou zem.
Ten však, kdo se za devět let vrátil,
byl moudřejší toho, kdo se ztratil.

V té době započala ta slavná cesta
toho, kdo dnes zván velikým.
Nebyla lehká, však ani těžká.
Vždyť vládnout přišel, já to vím.

Hrdý a sám pak na pomoc šel lidu
a to on vytvořil první skupiny.
A protože trestal zlo a léčil bídu
stal se vládcem známé pevniny.

I našel si ženu, jak bílý květ,
krásná byla, moudrá a spravedlivá,
mnohý bál se na ni jen pohledět,
byla veselá, mladá i podmanivá.

A stála věrně po jeho boku.
V těžkých časech jsouc mu oporou.
I neuběhlo jediného roku
a lid jí zval svou královnou.

Však láska, mír i věrná žena,
jsou mu málo, když plyne čas.
A není kdo by převzal léna.
Chci syna, křičí zas a zas.

A zlá myšlenka mu v podvědomí klíčí,
jak pomalu klidná léta jdou.
Od divných rádců divné rady slyší,
zanevřel na milou, krásnou ženu svou.

Když její otec tichou výčitku mu vzkázal,
že se změnil a vskutku k nepoznání.
On v prchlivém hněvu strážím svým rozkázal.
Brzy pak tchán k špalku šedou hlavu sklání.

Až neunesla krásná žena bílá
změny v jeho duši a otce svého skon.
A každý z vás již jistě správně tuší,
čí smrt oznámil v půli léta zvon.

Za nemnoho let zemřel i on – vládce
Neměl syna, jak by to bylo kdyby...
Nevládl dlouho, nevládl ani krátce
a učinil dobro, měl však i své chyby.

Pod skálou bílou, převysokou
jen její kosti bílé leží na kamení,
a kdo by příběh o tom vypověděl?
Jen já, nikdo jiný už zde není...