Viva Medici 1

Toskánsko, 3. Duben 1478
Jacopo de Pazzi nervózně přecházel po oválné pracovně obložené dřevem a plné drahého nábytku. V jejím středu stál masivní pracovní stůl ze smrkového dřeva a prohýbal se pod tíhou listin a cínového džbánu, až po okraj plného rudého vína z toskánských vinic. Kolem džbánu stálo pět zeleně glazovaných číší, zdobených kapkami z čistého skla, úhledně srovnaných na tácu a z poloviny plných. Šestou držel v ruce Camari.
Jeho tvář odrážela zklamání, kterých mu život naložil bohatě. Jemný bílý vous mu sahal skoro až na hruď. Olivově zelené oči se dívaly na svět měkce a s jistým smířením nad všemi křivdami. Snad až na jednu.
Camari seděl v bohatě vyřezávaném křesle a pozoroval své hosty. Kromě Jacopa de Pazzi to byl ještě jeho syn, Francesco, dále nový pán Imoly, Girolamo Riario, pisáncký arcibiskup Salviati a kondotiér Giano de Montesecco. Seděli kolem kruhového stolu v pohodlných křeslech s vysokými opěradly a čekali, až jim sluha přinese číše. Jakmile se tak stalo, připili si na zdraví a ochutnali krásně vonící víno. Spokojené výrazy na jejich tvářích Camariho potěšily. Vždy byl na své vinice velice hrdý.
Sluha, muž středního věku s tuctovým obličejem a zbytky vlasů, se po roznesení a opětovném dolití číší uklonil a rázným krokem opustil místnost. Těsně, než za sebou zavřel dvoukřídlé dveře, všiml si uhasínající svíce. Celou pracovnu osvětlovalo mnoho voskovic, zasazených do mohutných železných svícnů. Dlouhá okna zakrývaly těžké zelené závěsy, aby se docílilo naprostého soukromí. Jakmile sluha svíci vyměnil, definitivně opustil vybranou společnost.
Po chvilce ticha, přerušovaného jen ťukáním číší o stůl, se ujal slova starý Jacopo. Měl tvrdý a arogantní tón hlasu.
„Přátelé, všichni víte, proč jsme se dnes stali hosty urozeného signora Camariho. Všechny nás trápí stejný problém. Ten problém má jméno. Lorenzo Medici.“ Místnost se zaplnila souhlasným mručením a pisánský arcibiskup přikyvoval hlavou tak, že mu málem neudržela na krku. Jacopo si vychutnával vůdčí pozici.
„Po několika marných pokusech, přemluvit jej, aby se přidal na naši stranu věci, jsem dospěl, spolu se svým synem, k závěru, že s jeho pomocí počítat nelze. A jak platí stará pravda, kdo není s námi, je proti nám. A pokud chceme, aby náš vliv byl takový, o jakém jsme spolu tolikrát snili, musí Lorenzo definitivně opustit tento svět.“
Jacopo se rozhlédl po tvářích všech zúčastněných. Všem, až na jeho syna a Giana de Montescco se na tvářích usadil nejistý výraz. Jen Jacopo si však uvědomoval, že politický, či obchodní boj s klanem Medici je zcela bezpředmětný. Jejich politická moc se za roky tvrdé práce stala neochvějnou a každý věděl, že patří mezi nejmocnější bankéřské rody na světě. Budovali pobočky svých bank po celé Evropě a jejich soukromá armáda se počítala na téměř tisíc mužů. Navíc Lorenzo disponoval vojskem samotné Florencie. Ačkoliv všichni tvrdili, že republika funguje skvěle, těm moudřejším došlo, že o většině věcí rozhoduje Lorezno sám. Ovšem čím větší moc tím více nepřátel.
„Vidím, že tohle řešení se Vám příliš nezamlouvá, ale věřte, že nic jiného se dělat nedá. Lorenzo za posledních deset let získal neskutečnou moc. Peněz má dostatek na to, aby vybavil dvě armády žoldnéřů a převzal nadvládu nad Florencií. Po vyplenění Volterry za ním stojí většina cechů ve městě, neboť jim to přineslo nemalé zisky. Ale to je také zlom. Vypleněním Volterry sice získal mnoho peněz a přátel ze střední třídy, ale většina bohatých měšťanů, obávajících se jeho růstu a paktů s těmi neurozenými, se staví za stejnou věc, jako my. Hovořil jsem s několika zámožnými obchodníky i bankéři ve Florencii a ujistili mne o své loajalitě. Ti hlupáci se pro pár dukátů neštítí ani vzpoury. Navíc oligarchii se přestává líbit moc Medicejských. Existuje reálná šance nato, že by se případný puč, mohl podařit.“
„A jak si to přestavujete?“ zeptal se Giano de Montesecco. Byl to statný muž v kožené kazajce a vysokých vojenských botách. U pasu se mu pohupoval meč s dlouhou křížovou záštitou a úzkou čepelí z nejkvalitnější ocele.
Byl to kondotiér-žoldnéř velícím armádě v severní Itálii- a měl za sebou mnoho bitev. Na podobné politické boje, které Pazziové a jejich spojenci vedli s Medicejskými, nebyl duševně vybaven. Často si říkal, proč se vůbec s těmi lidmi spřáhl, ale pokaždé, když potěžkal svůj měšec, tak mu tvář rozzářil široký úsměv. Vždyť právě Jacopo de Pazzi se podílel na jeho naplnění.
„Nikdy jsem nebyl pro zdlouhavý politický boj. Všichni to víte. Existuje jediné řešení. Nechť promluví zbraně!“
„To je sice hezké, že se chcete rvát, ale nezapomeňme, co zde již bylo řečeno. Lorenzo má svou armádu, a když bude chtít, tak i armádu republiky. To si doufám všichni uvědomujete. I když spojíme své muže a finance, nedokáži si představit, jak bychom tuhle válku vedli.“ Ozval se Salviati. Měl na sobě pohodlné šaty, vestu obšitou bobří kožešinou, pod ní fialovou košili vyšívanou brokátem a široké rukávce. Rozhodně nevypadal, jako arcibiskup. Spíše zámožný obchodník.
„Copak, bojíte se, signore Salviati?“ zeptal se nevrle kondotiér.
„Připouštím, že Lorenzo Il Magnifico je nám všem trnem v oku. Já sám s ním mám nevyřízené účty. Málokdo si přeje jeho smrt více, než já, ale jestli máme zabít člověka, a navíc tak mocného, tak potřebujeme dokonalý plán. Nesmí se nám říkat vrazi. Vražda je přeci nejtěžší hřích. Musíme mít pro lid výmluvu. Vyšší cíl. Znamení od Boha.“
„Nestačí znamení od papeže?“ obrátil se výsměšně Riario. Tento nový pán Imoly byl zvláštní patron. Už jen to, že je synovec papeže, z něj dělalo mocného muže. Salviati se na něj podíval více než opovržlivě. Neměli se příliš v lásce a jediné, co je spojovalo, byla nenávist k Il Magnificovi.
„Kdyby nebyl papež takový kacíř, tak ano.“
„Jakže? Pochybujete snad o papeži? Nebyl to náhodou on, kdo z vás udělal arcibiskupa? Za takové řeči si nezasloužíte nic víc, než exkomunikaci.“
„Vyhrožuj si, komu chceš, ty protekční fracku, já jen říkám, že je hloupé prolévat příliš mnoho krve v nesmyslné válce. Jestli máme klan Medici opravdu zničit, pak musí zemřít nejen Lorenzo, ale i jeho bratr a jak tak poslouchám, tak to vám vůbec nedochází. Musí padnout celá rodina. I jejich ženy a děti! Jestli se tak stane, tak to prospěje mnoha lidem a bůh nám odpustí. Bude to dobrý skutek. Vždyť ti darebáci zničili banku pana Camariho během dvou let. A další bankéři ve Florenci se musí poddat bance Medicejů a…“
„A přitom by je mohla uvítat otevřená náruč rodiny Pazziů.“ Skočil mu do řeči Francesco Pazzi. Byl to muž středních let a čím byl starší, tím více se podobal svému otci. Snad byl jen prchlivější a chyběla mu zkušenost.
Salviati pochopil, že ho nikdo nebere příliš vážně a tak se uraženě posadil. Chvíli nepříjemného ticha prolomil až Jacopo. Moc dobře věděl, že Salviati má pravdu.
„Pánové, můžeme se pobít mezi sebou a zbavit tak Lorenza největších a nejmocnějších soků. Nebo můžeme zůstat spojenci a zničit celou jeho rodinu. Je zbytečné vést zdlouhavou a nákladnou válku. Stačí, pokud padne velitel. Vojsko se pak vzdá bez boje. Já sám jsem starý muž a mé dny se pomalu krátí, ale rád bych před smrtí viděl, jak těla Lorenza a Giuliana Medici visí z oken Palazzo della Signosrie. Hlavou dolů!“ Při poslední větě již téměř křičel. Pomalu se uklidnil a pak měkce dodal. „Jenže sám to nezvládnu.“