Lovci lidí - Kapitola 1.

Nedá se říct, že bych byl nějak zvlášť ostýchavý a nesmělý, nejsem ani žádný „Mirek Dušín“, ale když jsem prvně nastoupil a můj pan vedoucí mě seznámil s Baltazarem a Preclíkem, co by moji dva noví učitelé, spadla mi brada. Znám hodně různých peprných výrazů určených k nadávání a jim podobným účelům, ale zjistil jsem, že jsem naprostý žabař. Nechci zde tyto výrazy ventilovat, ale to by tato kapitola byla vcelku prázdná. Proto je s vaším dovolením nahradím již zlidovělým slovem „vole“…

Baltazar se na mně podíval…

„Zdar vole,“ přitom mě přátelsky plácl po zádech tak, že jsem divoce zalapal po dechu a moje levá lopatka jen velmi špatně chápala, proč není již na svém původním místě.

„Odkud seš vole?“ pokračoval Preclík a Baltazar se přidal…

„Máme Tě na zácvik vole, tak si vem svý věci a padáme, ven schrastit nějaký love na sváču.“

Tehdy jsem ještě nevěděl, co všechno budu ke své nové práci potřebovat, tak jsem vzal bundu a vyrazil.

„Vole kam jdeš, kde máš desky, tužku a noty,“ ječel Baltazar: „Kdo Tě zaučoval vole?“

„Balco, brzdi! Zaučit ho máme mi dva,“ snažil se ho vrátit do reality Preclík, ale šlo to jen velmi ztuha.

Nakonec jsme si přeci jen ujasnili, kdo jsem já, a kdo jsou oni, že já jsem ten nový a oni ti, co mě mají zaučovat a konečně jsme vyrazili do terénu. Chlapci se rozhodli, že pojedeme z hlavního nádraží na mendlák jedničkou.

Tramvaj jednička jezdí převážně souprava složená ze dvou (dvojče), dnes už někdy i tří (trojče) vozů. V naší hantýrce se jim říká „áčko“, „béčko“, popřípadě „céčko“.

Přijelo dvojče a Baltazar zavelel: „Padáme do „béčka“ na zadní plošinu.“

Nebylo tam moc lidí, tak jsme v klidu nastoupili, já se pohodlně opřel o zábradlí, a jal se pozorovat, co se bude dít dál.

Preclík prošel celým vozem dopředu, a začal kontrolovat zpět proti nám. Baltazar mu šel od zadu naproti. Vidí na sebe co kdo a kde dělá a neuteče jim ani myš. Zdá se to být dobrá taktika.

„Co čumíš, pako! Pojď sem,“ vytrhl mě Baltazarův burácející hlas ze snění: „Budeš psát hlášenku.“

Ti z vás, co se někdy s tramvají osobně setkali, moc dobře ví, že to není nijak klidné, ani pohodlné cestování. Všude to drncá a háže, a když řidič projede rychleji výhybkou či zatáčkou, tak máte co dělat, abyste nespadli ze sedadla na zem, nebo se neposadili sousedovi, v lepším případě sousedce na klín…

Vrávoravým krokem a s omluvnými slovy: „Promiňte, s dovolením,“ jsem se jal protláčet skrze cestující směrem k Baltazarovi.

„Vole, co se jich prosíš. Ti uhnou, seš přece revizor,“ zaburácel zepředu hlas mého učitele.

Efekt to určitě mělo. Lidé se najednou rozestoupili, a přesně jako v pohádce o kouzelném dědečkovi, kdy mávnete kouzelným proutkem, či otočíte zlatým prstenem, se vytvořila ulička a já skrze ni lehce prošel. Ale zase taková pohádka to nebyla.

Dav hučel.

Vzduch kolem se dal krájet.

Nevraživé pohledy cestujících jsem raději vůbec nevnímal, a byl jsem rád, že jsem ve zdraví došel až k onomu nešťastníkovi, který byl přichycen při činu. Tedy vlastně byla…

Dlouhé, mírně vlnité, hnědočerné vlasy jí padaly až na krásně jemná, souměrná ramena. Obličej téměř dokonalý. Rovný majestátný nos a plné smyslné rtíky. Krásné dlouhé řasy zakrývaly ještě hezčí vyzývavé oči, a ten její uhrančivý pohled… Všechny pěkné řecké sochy modelovaly určitě podle ní.

Vše se ve mně vzbouřilo.

Toto stvoření nemůže jet na černo.

To musí být nějaký omyl.

Nedorozumění.

Někdo jí tu jízdenku prostě vzal.

Ten její smutný pohled, kterým mě obdarovávala, jasně říkal: „Udělej s tím něco, zachraň mě.“

Ne, ne! To se nesmí stát! Ta pokutu v žádném případě nedostane, o to se postarám!

„Tak vole na co čekáš, dělej, nejsme tu celej den,“ zařval mi do ucha Baltazar a podávaje mi její občanku a čistou hlášenku pokračoval: „Když nebudeš něčemu rozumět, stojíme vedle… a pohni si!“

Moje předsevzetí na její záchranu se mi sesypalo jako balíček karet a smutně jsem se na řeckou bohyni zadíval. Vše nám bylo jasné. Pokutě neujde. S rozklepanýma rukama jsem začal vypisovat hlášenku a při neustálém peskování a opravování Baltazarem jsem po chvíli dílo zkázy dovršil.

„Tak slečno, tady jeden podpis a do dvou dnů uhradit.“

Ani nevím, jak jsme se dostali ven na ulici. Preclík mě chválil, že to celkem na poprvé šlo a že se do toho všeho dostanu, ale já nic nevnímal. Neustále jsem ji měl před očima.

Vlastně i dnes po letech, když znovu a znovu vypisuji hlášenku, ji stále vidím… Tu krásně smutnou řeckou bohyni.