Všichni nemusí být zlí

Byla to tehdy divná a složitá doba. Životy všech lidí byly převráceny doslova naruby a děly se věci, na nimiž zůstával rozum stát.
Rodinné vztahy byly zpřetrhány, lidé často nevěděli o nikom ze svých blízkých a naopak náhody sváděly dohromady ženy a muže, kteří spolu neměli nic společného.
A právě v takové době se také odehrál tento příběh.

V malém domečku na předměstí žila opuštěná žena. Doba byla neutěšená a tak byl její život skromný a tichý.
Jednoho letního večera se ozvalo nervózní a naléhavé bušení na dveře a kdosi zkoušel vzít za kliku.
V Marii by se krve nedořezal. Kdo by to mohl být? Kdo se snaží dostat právě k ní?
Pomalu došla ke dveřím a přiložila na teplé dřevo ucho. Venku slyšela dva šeptající hlasy. Oba dva byly mužské.
Chvíli přemýšlela, ale když se bušení ozvalo znovu, napadlo ji, že nemá co ztratit a tak sáhla po klíči. Ještě na setinu vteřiny zaváhala, ale potom klíčem otočila.
V tutéž chvíli cvakla klika a dovnitř vpadli dva vojáci.

Na okamžik na sebe zůstali zírat, ale urostlejší z mužů se rychle stal pánem situace a začal dávat pokyny.
Zvláštní na tom bylo, že se nebála. Necítila vůbec nic. Byla jako poušť, jako vyprahlé stéblo trávy, se kterým si pohrává vítr a které se v jeho dechu ohne na tu stranu, na kterou zrovna zafouká.
Vůbec jí nepřipadalo divné, že cizí člověk poroučí v jejím domě.

Koukala na oba muže a rozkazy, které jí dával jeden z nich, vůbec nevnímala. Měla pocit, že se jí všechno pouze zdá a proto si se zaujetím oba dva návštěvníky v klidu prohlížela.
Jeden z mužů byl vysoké postavy se širokými rameny. Na sobě měl špinavou vojenskou uniformu, košile už dlouho volala po vyprání a kožený pásek u kalhot byl místy hodně odřený. V ruce držel pistoli a nervózně s ní mával. Jeho výraz v obličeji byl tvrdý a nesmlouvavý. Rysy jeho tváře byly stejně tvrdé jako zvuk jeho hlasu, ale přesto se ho nebála.
Vlasy měl rovné, krátce střižené, v barvě zlátnoucího obilí, oči sice s tvrdým výrazem, ale barvu měly jako nebe, když se vyjasní a možná, kdyby se umyl, mohl být i neobyčejně hezký. Nyní mu ale tvář pokrývalo několikadenní strniště vousů.
Druhý z nich byl úplně jiný. Už na první pohled působil velmi milým a jakoby omluvným dojmem.
Byl útlejší postavy a bylo patrné, že o svůj zevnějšek více dbá. Oči měl hebounce hnědé barvy, připomínající svou jemností samet a tmavé vlasy se mu vlnily kolem tváře.
Jeho výraz Marii někoho velmi připomínal, ale v této chvíli nebyl čas přemýšlet o tom koho.

Pochopila, že muži před něčím nebo někým utíkají a nyní našli úkryt právě u ní.
Netušila, na jak dlouho, neměla ponětí o tom, co se bude dít dál. Kdyby bývala dveře neotevřela, bylo nad slunce jasné, že by se dostali dovnitř násilím.
Alespoń ten statnější ji o tom nenechal na pochybách.

Udělala všechno, co jí přikázal, dala jim jíst i pít a doufala, že jim to bude stačit. Věřila, že ocení její vstřícnost a nechají ji v klidu dál žít.
V tom se nemýlila. Její život nemělo, alespoň pro velitele, žádný význam ohrožovat.
A tak se nechal obsloužit a přitom po ní lačně koukal. Díval se tak, jak kouká většina mužů, kterým už velmi dlouhou dobu schází ženská společnost.
Druhý jen tiše koukal a asi tušil, co se bude dít dál.

Směrem k Marii letěl jasný a zřetelný rozkaz. Chvíli tiše a nechápavě hleděla a srovnávala si myšlenky v hlavě. Její oči sklouzly na toho, ve kterém doufala, že najde ochranu, ale on uhnul pohledem.
Pochopila, že jí nezbývá než splnit příkaz, který dostala a tak se jen otočila zády a vyhrnula sukni.
Zmocnil se jí tvrdě a během chvíle bylo po všem. Ještě se tomu hlasitě zasmál a šel si do vedlejší místnosti zapálit cigaretu.

Marie přistoupila k druhému vojákovi a tichým hlasem se zeptala, zda chce udělat totéž. Soucitně na ni pohlédl, smutnýma očima ji pohladil a hlasem plným pochopení řekl, že takhle ne.
Věnovala mu děkovný pohled a vrátila se ke své práci.

Když nad ránem slunce pomalu vystupovalo nad obzor, zaslechla dvoje vzdalující se kroky.
Na předešlý večer už asi nikdy tak docela nezapomene.
I ve zlé době nemusí být nutně všichni zlí.