|
Tohle je příběh o holčice, která vidí zlo, které se skrývá v hotelu, kam si přijely s maminkou odpočinout.
(toto je první povídka, kterou jsem se odvážil zveřejnit)
 09.09.2011 0 1156(5) 0 |
Bylo to další prosluněné ráno. Jenny otevřela oči a zahlédla svou, na vedlejší posteli spící, dceru. Její tříletá holčička spokojeně oddychovala. Jenny vstala a vykoukla z okna. Před domem stály dvě babky. „Ty dvě! Už zase! No to snad néé!“ řekla nasupeně Jenny, protože tyhle dvě existence se minulý týden pokusily nacpat svůj odpad do její popelnice. Otevřela okno a chystala se zařvat na ně, jestli si zase chtějí dát rande s její popelnicí, ale neudělala to. Vzbudila by přece malou Mary.
Asi za hodinu se ozval křik. „Tady, tady!!“ Jenny vběhla do pokoje. Děvčátko se převalovalo po posteli sem a tam. Do toho všeho ještě začal zvonit telefon. Se slovy „Hned to bude.“ na rtech, slova „tady, mami, tady“ opakujícím dítětem v náručí spěchala Jenny zvednout telefon.
„Ahoj Jen..... jsi tam?“ozvalo se ze sluchátka. Přístroj se jí v rukou vzpouzel a snažil se vyklouznout.
Mary se začala smát, když viděla jak maminka zápasí. Nakonec Jenny zvítězila a houkla do mikrofonu „ANO! Jsem tady“.
Děvčátko přestalo bavit jen se koukat jak maminka mluví do té věci. Natahovala se po telefonu a chtěla si také poklábosit s hlasem který ta věc vydává. Ale maminka jí k tomu nechce pustit.
„Ahoj Kate, copak potřebuješ?“
„Víš, napadlo mne jestli bys za mnou nechtěla na pár dní přijet.“
„To myslíš jako do hotelu?“
„Ano, ubytovala bych vás v pokoji, který máme navíc. Teď nemáme moc hostů, takže je tu klid.“
„No já nevím, Mary se začala probouzet tak třikrát za noc a nadělá hodně hluku. Jsi si jistá, že by to nevadilo?“
„Jistěže ne. Náhradní pokoj je v podkroví, tam vás nikdo neuslyší.“
„Dobrá tedy.“
„No vidíš, už se na tebe těším. Vždyť jsme se skoro dva měsíce neviděly.“
„To je fakt. Od té doby co mám malou, už není na cestování a flámování čas. Navíc když jsem na všechno sama.“
„Už musím jít, mám tu hosty. Sedněte do auta a honem přijeďte. Ahoj“
„Ahoj.“
Jenny položila sluchátko a usmála se na Mary se slovy:“Pojedeme za tetou Kate.“
Ta se usmála, protože znala tetu Kate velmi dobře a měla ji ráda.
Ale dost o tetě, teď má hlad. Vyjádřila to zvukem:“ham ham“.
Oh, jasně, hned to bude drahoušku.
Po snídani Jenny sbalila kufr s věcmi na pár dní. Zkontrolovala dům, zamkla přední vchod. A mohly vyrazit. Cesta trvala asi 3 hodiny. Mary spinkala ve své autosedačce. Usnula chvili po tom co vyrazili. Silnice lemovaná stromy ubíhala pod koly auta rychle ale tiše.
„Za chvíli budeme tam.“pomyslela si Jen a podívala se na Mary.
Jakmile ale zaměřila svůj zrak zpátky na silnici. Něco v autě zabzučelo a zapnulo se autorádio. Protivné šumění a bzučivé zvuky zaplnily celou kabinu auta. Byly tak hlasité až vzbudily Mary.
Pokusy vypnout ten humbuk byly marné. Vypínač rádia prostě nefungoval. Jenny nevěděla co dřív. Malá začala brečet, ona se snažila vypnout to zatracené rádio a přitom dávat pozor na cestu. Přes hluk uslyšela klakson, stočila oči k silnici a jen tak tak stihla strhnout volant zpátky na pravou stranu silnice.Řidič protijedoucíhou auta ještě dvakrát zatroubil a pak zmizel za zatáčkou. Ani si neuvědomila, že vjela do protisměru. „Tak dost!“ řekla, vjela ke krajnici a zastavila.
Hluk nepřestával, ale Mary už neplakala. Naopak, dívala se směrem k rádiu a něco žvatlala.
Pak zablikal displej, něco zajiskřilo a bylo ticho. Jenny bušilo srdce z toho jak se lekla těch divných zvuků. Pak si uvědomila, že málem nabourala.
Den ještě ani pořádně nezačal a všechno je naopak.
Mary si hrála s prstíčky, jakoby se nic nedělo. „Tak jo, jedeme dál.“řekla Jenny a nastartovala.
Asi tak za půl hodinky měli na dohled obrovské jezero nad kterým se tyčily obrovské hory. V jezeře se obleskovalo slunce, listí na stromech se lehce třepalo jak do něj foukal lehký vánek.
„Už jsme skoro tam.“řekla a stáhla okýnko. Bylo skoro dvanáct hodin, vzduch již nebyl tak chladný jako ráno.
Když projížděly kolem jezera uviděly lodě plachtící po vodní hladině. Páry, ale i rodiny na procházce podél vody. Z okolí prostě vyzařoval klid a pohoda.
Jenny už tu párkrát byla, ale nikdy ne na konci léta.
Konečně dorazily k hlavní bráně hotelu, tam na ně čekala Kate a mávala na pozdrav.
„No konečně jste tady. Jeďte tudy a zaparkujte vzadu za hotelem, je tam nově udělané parkoviště.“řekla a ukázala rukou směrem k druhé bráně.
Jenny přikývla, zatáhla okýnko a rozjela se k parkovišti. Stěny hotelu byly porostlé nějakou pnoucí rostlinou, kterou předtím nikdy neviděla a celé okolí hotelu bylo zarostlejší než si pamatovala od minule. Na některé části pozemku vůbec nepronikalo slunce a porost byl tak hustý až to vypadalo, že ruka zahradníka zde nebyla aspoň 50 let.
Před druhou bránou trochu přibrzdila. Byla užší než ta hlavní, postavená z velkých kamenů a na jejím vrcholku seděl obrovský chrlič.
Mary se snažila naklonit k oknu aby na chrliče líp viděla, ale byla připoutaná bezpečnostními pásy své sedačky, takže viděla jen kousek.
Za bránou doleva a zaparkovat na poloprázdném parkovišti. To byly dva úkony před vypnutím motoru. Pak Jenny vylezla z auta a přešla na druhou stranu aby vytáhla malou z autosedačky.
Ohlédla se a uviděla Kate jak vychází ze zadních dveří hotelu.
Chtěla otevřít dveře, zatáhla za kliku, ale nic. Zalomcovala s ní, nic se nestalo, dveře se neráčily pohnout.
„Že by se zasekl zámek?“ oběhla auto a zatáhla za kliku u dveří řidiče. Byly taky zamčené. Mezitím přišla Kate k vozidlu a houkla „Co to tu provádíš?“
„Nemůžu otevřít dveře.“řekla Jen zoufale.
„Ukaž, zkusím to.“
Kate vzala za kliku a cvak. Dveře poodskočily a utvořily vchod dovnitř.
„To jsem blázen.“řekla a chytla se za čelo.
„Kdo je tu naše málá potvůrka?“mazlila se Kate s Mary. Ta se jen pohihňávala a natahovala ruce k tetě.
„Vem ji prosímtě. Já vemu tašky.“
„Kolik jste si toho nabalili?“podivila se Kate a snažila se udržet malou v náručí. Ta se ale stále otáčela směrem k hornímu patru hotelu.
„Copak tam vidíme,co?“huhňala na malou, která ukázala na okno budovy.
Ani jeden dospělák si toho nevšímal. Mary se zašklebila, když zjistila, že si jí nikdo nevšímá. A zase si začala hrát s prstíčky, ty se k ní nikdy nechovali jako by neexistovala.
„Klíč číslo 0 je váš.“předala Kate klíč Jen. Malá jí ho hned vytrhla z ruky, protože si právě našla novou věc na hraní.
Vysoké schody, jedna chodba, druhá chodba. Byla to krkolomná cesta, ale zvládli to bez úhony.
Hotel působil dojmem tradičního anglického stylu. Stěny byly vytapetovány jemnou krémovou tapetou. Světle hnědý koberec ladil s dřevěným lemem u podlahy. Jenin pokoj vypadal úplně stejně.
„Rozhlížíš se jako bys tu nikdy nebyla.“rýpla Kate a zašklebila se na Mary
„Já jen, že v tomhle pokoji jsem nikdy nebyla.“
„Tohle je také jediný pokoj který tak zůstal.“
„Co se stalo s ostatními?“
„Přestavěli jsme je tématicky.“
„To jako jak?“
„No tak třeba pokoje 15-20 jsou ve stylu Španělska. Pokoje 10-14 zase v Italském stylu.“
„To má být atrakce?“neodpustila si Jen poznámku a také za to obdržela ošklivý pohled.
„Víte co vy dvě, vybalte si a pak přiběhněte za mnou na recepci. OK?“
„Jasně, hned jsme u tebe.“
Mary koukala jak se zavírají dveře za tetou a otočila se k mamince.
Zadívala se do zrcadla.
„Copak je? Chceš si hrát?“zeptala se Jen, posadila malou na zem a natáhla se pro batoh s hračkami. Zatřepala jím a z boční kapsy vypadl malý růžový plyšový poník.
Mary ho sebrala a odplazila se k zrcadlu. Plyšákův odraz byl jiný než vypadal v doopravdy. Zkoumavým pohledem a nosem přitisklým na sklo jezdila po ploše, která tvořila podívné tvary.
Uvnitř se plazily rotovdivné skrvrny, vetšinou šedé barvy. Kroutily se a převalovaly. Pak jakoby do nich foukl vítr a změnily se v dým. Ten potom v cosi podobnému postavě.
Dítě přitisklo hračku na sklo ještě silněji. Chtělo si s postavou hrát. Ta se šouravým pohybem sehnula k hračce. Obrovská seschlá ruka vystartovala proti sklu, ale narazila do něj.
Jen leknutím nadskočila. Okamžitě se ohlédla po Mary. Ta ale seděla dál před zrcadlem a hleděla do něj jako by nic.
Jenny pátravým pohledem zkoumala místnost v naději, že najde věc, která vydala ten hluk. Ať jezdila očima jak chtěla, nikde nenašla nic prasklého.
Znovu začala soustředěně prohrabovat tašky.
Postava šmátrala rukou v prostoru, jako by také něco hledala. Jedna ruka jí zřejmě nestačila, tak si pořídila i druhou, tentokrát kostnatou.
Našla si také místo kam umístit oči. Dvě temné tečky sledovaly Mary hrající si s poníkem.
Klep klep, ozvalo se. „Kdo je tam?“ otočila se Jen ke vchodu,ale nikdo neodpověděl. Přešla od tašek po místnosti ke dveřím, vzala za kliku a nahlédla na schodište vedoucí dolů na chodbu horního poschodí.
Toho stín zakeřně využil stín a vystartoval proti Mary podruhé. Tentokrát se odvalo silnější prasknutí, sklo se roztříštilo směrem k dítěti, pak zase zajelo zpátky, na povrchu se utvořilo něco podobné tekutině a odporné ruce postavy držely plyšovou hračku za zadní nohy.
Mary se lekla a pustila ji. Postava vtáhla poníka k sobě do zrcadla. Tekutina se zavlnila a změnila své kapalné skupenství zase v pevné.
Tenhle čin ji opravdu vyděsil. Začala plakat a rozběhla se k mamince, která jí utíkala naproti, protože ji zvuk tříštícího se skla přivedl na děsivou myšlenku, že na Mary možná spadla váza stojící na podivně vyhližejícím stolku u okna, stáhla na sebe zrcadlo i další věci, které děti velice rády zkoumají. Nedosáhnou na ně a chtějí zjistit co jsou zač, ohmatat je a nakonec je ožužlat nebo zkusit jak pevné jsou.
Místnost se jevila netknutě. Žádné známky roztříštěného čehokoliv.
Nejspíš potřebuje odpočinek víc než si myslela. Konec konců jsou v hotelu, můžou si zaplavat v krytém bazénu, posedět v hotelové kavárně a večer až malá usne pokecat s Kate.
Přemýšlela zatímco pokládala Mary, jež už byla klidnější, na postel mezi batoh a kufr, které vypadaly zajímavě a pro dítě přímo lákavě k prozkoumání.
Na takové věci nebyl čas jak brzy zjistila. Maminka strčila do kapsy kartu od zámku pokoje, hodila tašky pod postel a vzala ji do náruče.
Cestou na recepci nepotkali živou duši. Hotel působil strašidelně když tu tak stály čekajíce na výtah.
Ozvalo se cink, dveře výtahu se pomalu otevřely, pak zase zavřely a vyrazili po stisknutí tlačítka s číslem 0 s pasažéry směrem k recepci..........
Asi za hodinu se ozval křik. „Tady, tady!!“ Jenny vběhla do pokoje. Děvčátko se převalovalo po posteli sem a tam. Do toho všeho ještě začal zvonit telefon. Se slovy „Hned to bude.“ na rtech, slova „tady, mami, tady“ opakujícím dítětem v náručí spěchala Jenny zvednout telefon.
„Ahoj Jen..... jsi tam?“ozvalo se ze sluchátka. Přístroj se jí v rukou vzpouzel a snažil se vyklouznout.
Mary se začala smát, když viděla jak maminka zápasí. Nakonec Jenny zvítězila a houkla do mikrofonu „ANO! Jsem tady“.
Děvčátko přestalo bavit jen se koukat jak maminka mluví do té věci. Natahovala se po telefonu a chtěla si také poklábosit s hlasem který ta věc vydává. Ale maminka jí k tomu nechce pustit.
„Ahoj Kate, copak potřebuješ?“
„Víš, napadlo mne jestli bys za mnou nechtěla na pár dní přijet.“
„To myslíš jako do hotelu?“
„Ano, ubytovala bych vás v pokoji, který máme navíc. Teď nemáme moc hostů, takže je tu klid.“
„No já nevím, Mary se začala probouzet tak třikrát za noc a nadělá hodně hluku. Jsi si jistá, že by to nevadilo?“
„Jistěže ne. Náhradní pokoj je v podkroví, tam vás nikdo neuslyší.“
„Dobrá tedy.“
„No vidíš, už se na tebe těším. Vždyť jsme se skoro dva měsíce neviděly.“
„To je fakt. Od té doby co mám malou, už není na cestování a flámování čas. Navíc když jsem na všechno sama.“
„Už musím jít, mám tu hosty. Sedněte do auta a honem přijeďte. Ahoj“
„Ahoj.“
Jenny položila sluchátko a usmála se na Mary se slovy:“Pojedeme za tetou Kate.“
Ta se usmála, protože znala tetu Kate velmi dobře a měla ji ráda.
Ale dost o tetě, teď má hlad. Vyjádřila to zvukem:“ham ham“.
Oh, jasně, hned to bude drahoušku.
Po snídani Jenny sbalila kufr s věcmi na pár dní. Zkontrolovala dům, zamkla přední vchod. A mohly vyrazit. Cesta trvala asi 3 hodiny. Mary spinkala ve své autosedačce. Usnula chvili po tom co vyrazili. Silnice lemovaná stromy ubíhala pod koly auta rychle ale tiše.
„Za chvíli budeme tam.“pomyslela si Jen a podívala se na Mary.
Jakmile ale zaměřila svůj zrak zpátky na silnici. Něco v autě zabzučelo a zapnulo se autorádio. Protivné šumění a bzučivé zvuky zaplnily celou kabinu auta. Byly tak hlasité až vzbudily Mary.
Pokusy vypnout ten humbuk byly marné. Vypínač rádia prostě nefungoval. Jenny nevěděla co dřív. Malá začala brečet, ona se snažila vypnout to zatracené rádio a přitom dávat pozor na cestu. Přes hluk uslyšela klakson, stočila oči k silnici a jen tak tak stihla strhnout volant zpátky na pravou stranu silnice.Řidič protijedoucíhou auta ještě dvakrát zatroubil a pak zmizel za zatáčkou. Ani si neuvědomila, že vjela do protisměru. „Tak dost!“ řekla, vjela ke krajnici a zastavila.
Hluk nepřestával, ale Mary už neplakala. Naopak, dívala se směrem k rádiu a něco žvatlala.
Pak zablikal displej, něco zajiskřilo a bylo ticho. Jenny bušilo srdce z toho jak se lekla těch divných zvuků. Pak si uvědomila, že málem nabourala.
Den ještě ani pořádně nezačal a všechno je naopak.
Mary si hrála s prstíčky, jakoby se nic nedělo. „Tak jo, jedeme dál.“řekla Jenny a nastartovala.
Asi tak za půl hodinky měli na dohled obrovské jezero nad kterým se tyčily obrovské hory. V jezeře se obleskovalo slunce, listí na stromech se lehce třepalo jak do něj foukal lehký vánek.
„Už jsme skoro tam.“řekla a stáhla okýnko. Bylo skoro dvanáct hodin, vzduch již nebyl tak chladný jako ráno.
Když projížděly kolem jezera uviděly lodě plachtící po vodní hladině. Páry, ale i rodiny na procházce podél vody. Z okolí prostě vyzařoval klid a pohoda.
Jenny už tu párkrát byla, ale nikdy ne na konci léta.
Konečně dorazily k hlavní bráně hotelu, tam na ně čekala Kate a mávala na pozdrav.
„No konečně jste tady. Jeďte tudy a zaparkujte vzadu za hotelem, je tam nově udělané parkoviště.“řekla a ukázala rukou směrem k druhé bráně.
Jenny přikývla, zatáhla okýnko a rozjela se k parkovišti. Stěny hotelu byly porostlé nějakou pnoucí rostlinou, kterou předtím nikdy neviděla a celé okolí hotelu bylo zarostlejší než si pamatovala od minule. Na některé části pozemku vůbec nepronikalo slunce a porost byl tak hustý až to vypadalo, že ruka zahradníka zde nebyla aspoň 50 let.
Před druhou bránou trochu přibrzdila. Byla užší než ta hlavní, postavená z velkých kamenů a na jejím vrcholku seděl obrovský chrlič.
Mary se snažila naklonit k oknu aby na chrliče líp viděla, ale byla připoutaná bezpečnostními pásy své sedačky, takže viděla jen kousek.
Za bránou doleva a zaparkovat na poloprázdném parkovišti. To byly dva úkony před vypnutím motoru. Pak Jenny vylezla z auta a přešla na druhou stranu aby vytáhla malou z autosedačky.
Ohlédla se a uviděla Kate jak vychází ze zadních dveří hotelu.
Chtěla otevřít dveře, zatáhla za kliku, ale nic. Zalomcovala s ní, nic se nestalo, dveře se neráčily pohnout.
„Že by se zasekl zámek?“ oběhla auto a zatáhla za kliku u dveří řidiče. Byly taky zamčené. Mezitím přišla Kate k vozidlu a houkla „Co to tu provádíš?“
„Nemůžu otevřít dveře.“řekla Jen zoufale.
„Ukaž, zkusím to.“
Kate vzala za kliku a cvak. Dveře poodskočily a utvořily vchod dovnitř.
„To jsem blázen.“řekla a chytla se za čelo.
„Kdo je tu naše málá potvůrka?“mazlila se Kate s Mary. Ta se jen pohihňávala a natahovala ruce k tetě.
„Vem ji prosímtě. Já vemu tašky.“
„Kolik jste si toho nabalili?“podivila se Kate a snažila se udržet malou v náručí. Ta se ale stále otáčela směrem k hornímu patru hotelu.
„Copak tam vidíme,co?“huhňala na malou, která ukázala na okno budovy.
Ani jeden dospělák si toho nevšímal. Mary se zašklebila, když zjistila, že si jí nikdo nevšímá. A zase si začala hrát s prstíčky, ty se k ní nikdy nechovali jako by neexistovala.
„Klíč číslo 0 je váš.“předala Kate klíč Jen. Malá jí ho hned vytrhla z ruky, protože si právě našla novou věc na hraní.
Vysoké schody, jedna chodba, druhá chodba. Byla to krkolomná cesta, ale zvládli to bez úhony.
Hotel působil dojmem tradičního anglického stylu. Stěny byly vytapetovány jemnou krémovou tapetou. Světle hnědý koberec ladil s dřevěným lemem u podlahy. Jenin pokoj vypadal úplně stejně.
„Rozhlížíš se jako bys tu nikdy nebyla.“rýpla Kate a zašklebila se na Mary
„Já jen, že v tomhle pokoji jsem nikdy nebyla.“
„Tohle je také jediný pokoj který tak zůstal.“
„Co se stalo s ostatními?“
„Přestavěli jsme je tématicky.“
„To jako jak?“
„No tak třeba pokoje 15-20 jsou ve stylu Španělska. Pokoje 10-14 zase v Italském stylu.“
„To má být atrakce?“neodpustila si Jen poznámku a také za to obdržela ošklivý pohled.
„Víte co vy dvě, vybalte si a pak přiběhněte za mnou na recepci. OK?“
„Jasně, hned jsme u tebe.“
Mary koukala jak se zavírají dveře za tetou a otočila se k mamince.
Zadívala se do zrcadla.
„Copak je? Chceš si hrát?“zeptala se Jen, posadila malou na zem a natáhla se pro batoh s hračkami. Zatřepala jím a z boční kapsy vypadl malý růžový plyšový poník.
Mary ho sebrala a odplazila se k zrcadlu. Plyšákův odraz byl jiný než vypadal v doopravdy. Zkoumavým pohledem a nosem přitisklým na sklo jezdila po ploše, která tvořila podívné tvary.
Uvnitř se plazily rotovdivné skrvrny, vetšinou šedé barvy. Kroutily se a převalovaly. Pak jakoby do nich foukl vítr a změnily se v dým. Ten potom v cosi podobnému postavě.
Dítě přitisklo hračku na sklo ještě silněji. Chtělo si s postavou hrát. Ta se šouravým pohybem sehnula k hračce. Obrovská seschlá ruka vystartovala proti sklu, ale narazila do něj.
Jen leknutím nadskočila. Okamžitě se ohlédla po Mary. Ta ale seděla dál před zrcadlem a hleděla do něj jako by nic.
Jenny pátravým pohledem zkoumala místnost v naději, že najde věc, která vydala ten hluk. Ať jezdila očima jak chtěla, nikde nenašla nic prasklého.
Znovu začala soustředěně prohrabovat tašky.
Postava šmátrala rukou v prostoru, jako by také něco hledala. Jedna ruka jí zřejmě nestačila, tak si pořídila i druhou, tentokrát kostnatou.
Našla si také místo kam umístit oči. Dvě temné tečky sledovaly Mary hrající si s poníkem.
Klep klep, ozvalo se. „Kdo je tam?“ otočila se Jen ke vchodu,ale nikdo neodpověděl. Přešla od tašek po místnosti ke dveřím, vzala za kliku a nahlédla na schodište vedoucí dolů na chodbu horního poschodí.
Toho stín zakeřně využil stín a vystartoval proti Mary podruhé. Tentokrát se odvalo silnější prasknutí, sklo se roztříštilo směrem k dítěti, pak zase zajelo zpátky, na povrchu se utvořilo něco podobné tekutině a odporné ruce postavy držely plyšovou hračku za zadní nohy.
Mary se lekla a pustila ji. Postava vtáhla poníka k sobě do zrcadla. Tekutina se zavlnila a změnila své kapalné skupenství zase v pevné.
Tenhle čin ji opravdu vyděsil. Začala plakat a rozběhla se k mamince, která jí utíkala naproti, protože ji zvuk tříštícího se skla přivedl na děsivou myšlenku, že na Mary možná spadla váza stojící na podivně vyhližejícím stolku u okna, stáhla na sebe zrcadlo i další věci, které děti velice rády zkoumají. Nedosáhnou na ně a chtějí zjistit co jsou zač, ohmatat je a nakonec je ožužlat nebo zkusit jak pevné jsou.
Místnost se jevila netknutě. Žádné známky roztříštěného čehokoliv.
Nejspíš potřebuje odpočinek víc než si myslela. Konec konců jsou v hotelu, můžou si zaplavat v krytém bazénu, posedět v hotelové kavárně a večer až malá usne pokecat s Kate.
Přemýšlela zatímco pokládala Mary, jež už byla klidnější, na postel mezi batoh a kufr, které vypadaly zajímavě a pro dítě přímo lákavě k prozkoumání.
Na takové věci nebyl čas jak brzy zjistila. Maminka strčila do kapsy kartu od zámku pokoje, hodila tašky pod postel a vzala ji do náruče.
Cestou na recepci nepotkali živou duši. Hotel působil strašidelně když tu tak stály čekajíce na výtah.
Ozvalo se cink, dveře výtahu se pomalu otevřely, pak zase zavřely a vyrazili po stisknutí tlačítka s číslem 0 s pasažéry směrem k recepci..........
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Angelon [17], Zoe [14], Vavrys [13], Jaruska [12], Deer [10], Leonn [3], Dalmet [3], rebarbora [2]» řekli o sobě
Adrianne Nesser řekla o Sokolička :děkuju ti za to, žes mě hned neodsoudila a i přes ty /hádky/ sis ke mně našla cestu. i já k tobě.vážim si tvejch komentářů. seš faájn Marcelo..;-)
