Sraz I.

Někde se stala chyba. Nezávislé a svobodomyslné ženy byly vehnány do náruče šovinistických prasat, která jim teď despoticky řídí život. Romantické dívky skončily samy s harantem na krku a zoufale vyhlížejíc nového prince na bílém koni usychají a jejich krása se vytrácí. A já? Sedím doma s flaškou džinu v potemnělém světle poblikávající žárovky a koukám na péčko. Ideály pryč. Lásky pryč. Talent odplul na lihové řece, jež jsem prolil svým hrdlem a přecedil játry. Když si ho vyhoním, něco se mi před očima zableskne. Tvář nebo úsměv žen, těch mnou milovaných žen, které už nejsou, které by se nepoznaly ani v zrcadlu, které kdyby se setkaly se svými mladšími Já, daly by si pohlavek a raději by spáchaly sebevraždu, než aby dopadly tak, jak dopadly.
Miloval jsem je proto jaké byly. Pro jejich vlastnosti, jež ukazovaly hrději než sebedražší šperk. Když jsem vedle nich lehával. Rád jsem jim z blízkosti koukal do usměvavého obličeje. „Chci aby to tak zůstalo,“ pronášel jsem a oni odpovídaly: „Neboj - zůstane.“ Lhali jsme si navzájem a hlavně sami sobě.
Kdy se všechno pokazilo? Kdy nás svět semlel a ideály z nás vyprchaly jako vzduch z nafouklého balonu. Kdy? Ptám se kdy! Mohla za to škola, kde jsme museli ohnout hřbet, abychom prolezli přes zkoušku a byli zase blíže našim snům? Nebo za to snad mohly naše vysněná pracovní místa, u nichž se ukázalo, že to třpytivé pozlátko lákajíc mladickou naivitu je uvnitř prohnilé?
Vše vždy začne nenápadně. Úpadek se blíží po špičkách a ve stínu, aby ho nikdo nezpozoroval. Pak se kolem vás rozprostře jako velký slizký blob a sroste s vámi i okolím. Slunce se schová za mraky a zůstanete sami ve tmě. Když si tu hroznou katastrofu uvědomíte, už je pozdě. Cesta zpět se hledá velmi těžce a tak návrat do hřejivého světla většina lidí vzdá a prostě žije. Ne, je urážka nazvat takový stav žitím. Je to prachsprosté přežívání. Všichni teď přežíváme. To se musí změnit!
„Vstaň chlape od toho počítače, natáhni si kalhoty. Je počkat - ty žádné už ani nenosíš. Tak tedy, ehm - najdi kalhoty a něco udělej.“ Tak se hecuju každý večer, ale nakonec nevstanu. Džinu je dost, židle je pohodlná a na internet nahráli další video s kozatou kráskou. Osud tomu však chtěl, že zasáhla vyšší moc. Nebe proklál blesk. Meteorologové před tou hroznou bouřkou varovali, ale já už noviny nečetl pěkně dlouho. S příchodem toho horzného nečasu vypadl proud. Chvíli jsem seděl ve tmě. Pak jsem se natáhl pro láhev svého oblíbeného chlastu a omylem jsem jí shodil z pracovního stolku. Spadla na zem. Střepy se rozlétly po celé místnosti a já měl čas konečně přemýšlet. Byl jsem celkem střízlivý a všechny rušivé elementy zmizely. Pak mě to trklo. Poslepu jsem nahmatal jeden z desítek zmuchlaných papírů kolem stolu a ze šuplíku vytáhl tužku. Myšlenka nesměla být zapomenuta. Stačilo napsat jen jedno slovo. Papír jsem vzal a jako v transu šel přes celou místnost. Pořezal jsem si nohu od střepů, ale bolest mi v mé cestě nezabránila. Alespoň jsem po dlouhé době cítil i něco jiného než vyvrcholení po mejdanu s mou pravačkou. Papír jsem magnety pečlivě připevnil k lednici a šel spát. Co jiného bych asi tak dělal. Nezbývalo než doufat, že sen vybrousí můj plán a skutečně - tu noc se mi něco zdálo.