|
Povídka psaná na motiv ,,Dračího doupěte,,
Povídka je delší a mám jí prozatím psanou na papírech, proto budu přidávat jednotlivé částli postupně a zároveň pokračovat v psaní.
A jsem zvědavý co řeknete na můj způsob psaní: Příbech je psaný z části z pohledu hlavního hrdiny, a z části z pohledu vypravěče. :-)
;-)
PS: Hlavní postavi tohoto příběhu si individuálně vytvořily mí kamarádi do Dračího doupěte a já je používám ve své povídce.
 27.08.2011 0 902(4) 0 |
kapitola první: „Ahoj bratříčku“
Zakouřenou putikou se nesla hudba kterou rušil hustý déšť.
Když venku zuří bouře, zdejší lidé se sejdou do společnosti ke kartám, hudbě, pivu a kořalce. Popovídat si s přáteli, připít na zdraví. Často se v hospodách oběví i cizinci. To se pak kolem stolu sejde hodně korbelů, a jejich majitelé poslouchají zajímavé příběhy.
Dnes je také takový den. Od rána je zatažená obloha, skoro celý den prší. Teť k večeru přišla dokonce i bouřka. U jednoho z prázdnějších stolů seděl hnědovlasý trpaslík. Hospodský před něj zrovna postavil korbel piva. Trpaslík potichu komentoval dobu, kterou musel čekat na svůj oblíbený nápoj. Pořádně se napil a utřel si pěnu z vousů. „Ertfurd jsi říkal že se jmenuješ?“ zeptal se nakrátko ostříhaného, hnědovlasého souseda u stolu. „A dozvím se konečně i tvé jméno skrčku?“ pousmál se Ertfurd na trpaslíka. „Draken“ odpověděl. „Tak Drakene, jsi už dlouho na cestách?“ zeptal se Ertfurd a zapálil si dýmku. „Já nejsem tak doslova na cestách. Jdu takzvaně za prací. Nikde se nezdržim déle jak čtvrt roku.“ odpověděl trpaslík a začal se přehrabovat v tlumoku v myšlenkou na tabák. „Ertfurde, co ty děláš?“ zeptal se když začal cpát dýmku a zároveň se nad touto otázkou zamyslel. Ertfurd je tělesně zdatný, to je vidět. Nevypadá nejchudší. To že sebou nemá žádná zavazadla naznačuje že je pravděpodobně zdejší. U pasu se mu houpal meč. Mohl by žít stejné povolání jako já? Žoldnéř? Trpaslíkovi nepřišlo divné, že ten muž má zbraň. Ve zdejším kraji to bylo docela běžné. Ale takový dobrý meč. To není zbraň jen na okrasu! Tahle řada myšlenek prolétla trpaslíkovi hlavou ještě dříve než stačil Ertfurd odpovědět. „Já jsem dobrodruh. Hledám různý úkoly a plním je. To mi stačí na živobytí. Drakene?“ Trpaslík se otočil se slovy „No, co?“ Nastala chvíle ticha kterou porušil Ertfurd. „Když cestuješ jak říkáš za prací, setkáváš se někdy s hraničáři?“ „Hraničáři“ zopakoval nějakej hlásek. Hodně hlasů utichlo. Hodně očí se podívalo na hošíka který tento název povolání zopakoval. Byl ta malej kluk, kterýho jeho línej otec poslal pro pivo. „Co jsou to hraničáři?“ zeptal se klučina se zájmem. Trpaslík Draken se na něj podíval. „Hraničáři jsou tajemní lidé žijící v lesích, aby mohli varovat zemi před blížícím se nepřítelem. Povídá se o nich že ovládají magii a dokáží mluvit se zvířaty. Za tokových deštivích dnů jako je dnes se občas stane, že se do tmy venku otevřou dveře a mezi futry stojí postava celá zahalená v kápie. Jen do světel uvnitř hospody se mu lesknou pod kapucí oči."
Do hospody se otevřely dveře a venku ve tmě a dešti stojí postava zahalená do pláště. Svit blesku v mracích zvíraznil té temné postavy. Malý kluk najednou vykřikl a utekl někam dál od dveří. Draken sáhl po po své dvoubřité sekeře opřené o nohu stolu a nedůvěřivě si prohlížel příchozího. „Nazdar Pailone“ pronesl Erdfurt. „Ahoj bratříčku“ odpověděl onen příchozí když si věšel nepromokavý plášť na věšák.
„Ten protivnej déšť“ pomyslel jsem si. Vydal jsem se ke dveřím nad kterými vysela cedule s nápisem „hospoda“. Otevřel jsem a chvíli zůstal státmezi futry abych si prohlédnul zdejší lid. Kousek předemnou stál malej klučina se džbánem na pivo. Docela vyděšeně odběhnul. Nevím kam, ale hádal bych, že dál ode mě. „Nevěděl jsem, že při tý bouřce s kápí přez hlavu vypadám tak děsivě“ pomyslel jsem si a sám se tomu pousmál. Když jsem dával plášť na věšák, ozvalo se mé jméno. „Ahoj Pailone“ pozdravil mě někdo. Otočil jsem se a poznal Ertfurda. „Ahoj bratříčku“
Sednul jsem si k Ertfurdovi a prohlížel si jeho společníka. Byl to trpaslík. Hnědé vlasy i vousy. Pravděpodobně na cestách. Válečník. Bylo by nemožné nevšimnout si jeho typické trpasličí zbraně, dvoubřité sekery. Měl ji opřenou o stůl hned vedle nohy. Urovnal jsem si svoje tmavé, dlouhé vlasy, které nabyli naštěstí díky mému nepromokavému plášti mokré. Ohlídnul jsem se po nějaké obsluze. Hospodský se už šoural k našemu stolu. Obědnal jsem si svařené víno.To přijde člověku k chuti vždy po chladuplné cestě.
„To je Draken“ představil mi trpaslíka Ertfurd. „Buď zdráv Drakene, já se jmenuji Pailon“ odpověděl jsem. Bratr mi půjčil tabák, protože můj byl až moc zvlhlý. Můsím si sehnat lepší tabatěrku. Všichni tři jsme pak už sem seděli a vychutnávali kouř z dýmek. Já stále čekal na svařák. Draken se o něčem bavil s Ertfurdem, ale já je moc nevnímal. Prohlížel jsem si lidi v sále. Byli tu převážně zdejší, ale jeden člověk mě zaujal. Na první pohled bylo jasné, že pocházel z daleka.Byl slabě tmavší pleti, ale měl šikmé tmavé oči. Takové jako mají kmeny v jihozápadních pustinách. Sedí tam, nic nepije. Řekli bych že na někoho čeká.
Z pozorování mě vyrušila osoba, která přisedla vedle Ertfurda. Muž s delšími hnědými vlasy. Zbraň nemá. Doteť jsem si nevšiml že by kouřil. „Kluci, já jsem Ersten. Vy jste dobrodruzi?“ začal. „Jistým způsobem ano“ odseknul jsem mu. Už mě začínalo štvát čekání na hostinskýho. Konečně se oběvil. Položil mi na stůl džbán vína a kalich na pití. „Konečně!“ neodpustil jsem si komentář na obsluhu. Uskával jsem horké víno. Vychutnával si chuť koření, a cítil, jak se teplo rozlévá mím prochladlým tělem. Podíval jsem se na ostatní. Draken a Ertfurd se bavili s Erstenem. Nahnul jsem si z poháru, a naklonil se blíž ke svým společníkům. „Co by jste mi odpověděli, kdybych se vás zeptal na támhletoho cizince?“ a kývnul jsem jeho směrem. „Sedí tu už dlouho, když jsem sem přišel, už tu byl“ odpověděl jako první můj bratr Ertfurd. „Zbraň nemá, vypadá jako něčí špeh“ dodal Draken. „Jenže chlápci tohoto typu mívají zbraně hodně dobře schovaný“ konstatoval jsem.
Venku se na chvíli zmírnil liják a do hospody dorazilo dalších několik lidí. Ta hospůdka byla jako kotel. Potichu a nenápadně to tu vřelo. Je jen otázkou času kdy to bouchne.
Jeden chlápek vstal od stolu a dost sebejistě kráčel k Drakenovu stolu. „Ertfurde!“ Tázaný člověk se otočil. „Ertfurde, ty parchante!“ pokračoval chlápek. Hrnul se na Ertfurda. Pailon a Draken vstaly. Nastartovaný chlápek zpomalil a znejistěl. „Tak kámoše si na mě voláš Ertfurde?!“ „Nikoho si na tebe nevolá!“ odpověděl Pailon. „Vysvětli co se děje!“ Nadávky tomu chlápkovy šly, ale něco vysvětlovat? Byl hodně napitej, to bylo vydět. Pletl se mu z toho jazyk. Nakonec z něj vypadlo, že ho prý Ertfurt okradl.
Od stolů se zvedlo několik chlápků. Bylo vidět, že jdou podpořit toho, co se prve hnal na Ertfurda. Vydali se jistým krokem k Drakenovu stolu. Byli čtyři. Když to, pravděpodobně jejich vůdce uviděl, nasadil výtězoslavný škleb. Zamračil se na Ertfurda a vrhnul se na něj přez stůl. A to byla chyba. Jeho chyba. Jak se sápal přez stůl, dostal od Drakena dřevěným korbelem do obličeje. Ta rána ho z desky stolu doslova sundala. Pailon se také chystal zakročit, ale v poslední chvíli si vzpoměl na ty čtyři kumpány. Rychle se otočil.
Rychle jsem se otočil. Už se na nás řítily. Měl jsem to zaregistrovat dříve. S tím nejbližším bych nesvedl nic víc než se mi povedlo. V půlotočce jsem ukročil stranou, a rukou vedenou do jeho zátylku ho poslal do prostoru za mnou. Moje ruka mu přidala na rychlosti a nekontrolovatelně se řítil dál. Zakopl o židly a natáhnul se na podlahu. Kdyby byl střízlivej, měl bych s ním větší problém.
Ersten. Ten vtíravej človíček. Nejprve se choval, jako kdyby se k nám chtěl přidat, a teť se někam vytratil.
Udělal jsem další krok a tak se dostal mezi mě a protivníky stůl. Za zády jsem měl zeď. Jenže oni se rozhodli mi nadběhnout z obou stran. Kdyby se ji to povedlo dostali by mě. Proti jednomu z nich se vrhnul Ertfurd. Proti jednomu byla alespoň nějaká šance. Můj protivník byl bohužel rychlejší i obratnější než jsem čekal. Zaůtočil první. Já ani nestihl vykrýt uder. Díky reflexu jsem alespoň trochu uhnul a pěst jen zklouzla po tváři. I tak to byl hodně silný ůder. Kdyby se trefil přímo, tak by mě tu křísily.Udělal jsem úkrok zpět a natlačil se blíže ke zdi. Nohou ho kopnul do kolena. To ho na chvíli zpomalilo. Přiskočil jsem k němu a natlačil ho na stůl. Byl oproti mě mohutnej, ale věděl jsem co. Poslal jsem mu slabší ůder na krk a hned na to mu zarazil pěst na spodní žebra. Bohužel jsem zas na chvíli zaváhal a ten hromotluk se vzpamatoval a otčil ke mně. Teť jsem nemohl zaváhat! Okamžitě dostal hlavičku. O trochu jsem se od něj vzdálil a poslal mu úder pěstí na obličej. To už se zhroutil na zem. Ohlédnul jsem se rychle po situaci.
Ertfurd na zemi drtil jednoho z protivníků. Kápo těch chlápků se zvedal z podlahy. Chtěl se vrhnout na Ertfurda. Už vyrážel do ůtoku, ale Draken ho uzemnil židlí.Také oddychoval a rozhlížel se. Trpaslíkův předchozí protivník se ještě napůl plazil po podlaze. A jeho nos krvácel. Ertfurd vstal od skučícího chlápka a vydal se ke stolu. Podíval se na Pailona a Drakena. „Vemte si věci co tu máte a vypadnem“ řekl Ertfurd. „Ale proč? Oni si začaly. Jsme v právu.“ odpověděl mu Pailon. Erdfurd si připnul meč a znovu pohlédl na své druhy. „Tihle chlápci, který jsme teť zbily, patří ke zdejší bandě výtržíků. Ta jejich parta není malá. Takže, radši odtud zmizíme.“ Na to přikývnul i Draken.
(pozn. aut.: druhá kapitola se bude jmenovat „Zapalte to!“)
Zakouřenou putikou se nesla hudba kterou rušil hustý déšť.
Když venku zuří bouře, zdejší lidé se sejdou do společnosti ke kartám, hudbě, pivu a kořalce. Popovídat si s přáteli, připít na zdraví. Často se v hospodách oběví i cizinci. To se pak kolem stolu sejde hodně korbelů, a jejich majitelé poslouchají zajímavé příběhy.
Dnes je také takový den. Od rána je zatažená obloha, skoro celý den prší. Teť k večeru přišla dokonce i bouřka. U jednoho z prázdnějších stolů seděl hnědovlasý trpaslík. Hospodský před něj zrovna postavil korbel piva. Trpaslík potichu komentoval dobu, kterou musel čekat na svůj oblíbený nápoj. Pořádně se napil a utřel si pěnu z vousů. „Ertfurd jsi říkal že se jmenuješ?“ zeptal se nakrátko ostříhaného, hnědovlasého souseda u stolu. „A dozvím se konečně i tvé jméno skrčku?“ pousmál se Ertfurd na trpaslíka. „Draken“ odpověděl. „Tak Drakene, jsi už dlouho na cestách?“ zeptal se Ertfurd a zapálil si dýmku. „Já nejsem tak doslova na cestách. Jdu takzvaně za prací. Nikde se nezdržim déle jak čtvrt roku.“ odpověděl trpaslík a začal se přehrabovat v tlumoku v myšlenkou na tabák. „Ertfurde, co ty děláš?“ zeptal se když začal cpát dýmku a zároveň se nad touto otázkou zamyslel. Ertfurd je tělesně zdatný, to je vidět. Nevypadá nejchudší. To že sebou nemá žádná zavazadla naznačuje že je pravděpodobně zdejší. U pasu se mu houpal meč. Mohl by žít stejné povolání jako já? Žoldnéř? Trpaslíkovi nepřišlo divné, že ten muž má zbraň. Ve zdejším kraji to bylo docela běžné. Ale takový dobrý meč. To není zbraň jen na okrasu! Tahle řada myšlenek prolétla trpaslíkovi hlavou ještě dříve než stačil Ertfurd odpovědět. „Já jsem dobrodruh. Hledám různý úkoly a plním je. To mi stačí na živobytí. Drakene?“ Trpaslík se otočil se slovy „No, co?“ Nastala chvíle ticha kterou porušil Ertfurd. „Když cestuješ jak říkáš za prací, setkáváš se někdy s hraničáři?“ „Hraničáři“ zopakoval nějakej hlásek. Hodně hlasů utichlo. Hodně očí se podívalo na hošíka který tento název povolání zopakoval. Byl ta malej kluk, kterýho jeho línej otec poslal pro pivo. „Co jsou to hraničáři?“ zeptal se klučina se zájmem. Trpaslík Draken se na něj podíval. „Hraničáři jsou tajemní lidé žijící v lesích, aby mohli varovat zemi před blížícím se nepřítelem. Povídá se o nich že ovládají magii a dokáží mluvit se zvířaty. Za tokových deštivích dnů jako je dnes se občas stane, že se do tmy venku otevřou dveře a mezi futry stojí postava celá zahalená v kápie. Jen do světel uvnitř hospody se mu lesknou pod kapucí oči."
Do hospody se otevřely dveře a venku ve tmě a dešti stojí postava zahalená do pláště. Svit blesku v mracích zvíraznil té temné postavy. Malý kluk najednou vykřikl a utekl někam dál od dveří. Draken sáhl po po své dvoubřité sekeře opřené o nohu stolu a nedůvěřivě si prohlížel příchozího. „Nazdar Pailone“ pronesl Erdfurt. „Ahoj bratříčku“ odpověděl onen příchozí když si věšel nepromokavý plášť na věšák.
„Ten protivnej déšť“ pomyslel jsem si. Vydal jsem se ke dveřím nad kterými vysela cedule s nápisem „hospoda“. Otevřel jsem a chvíli zůstal státmezi futry abych si prohlédnul zdejší lid. Kousek předemnou stál malej klučina se džbánem na pivo. Docela vyděšeně odběhnul. Nevím kam, ale hádal bych, že dál ode mě. „Nevěděl jsem, že při tý bouřce s kápí přez hlavu vypadám tak děsivě“ pomyslel jsem si a sám se tomu pousmál. Když jsem dával plášť na věšák, ozvalo se mé jméno. „Ahoj Pailone“ pozdravil mě někdo. Otočil jsem se a poznal Ertfurda. „Ahoj bratříčku“
Sednul jsem si k Ertfurdovi a prohlížel si jeho společníka. Byl to trpaslík. Hnědé vlasy i vousy. Pravděpodobně na cestách. Válečník. Bylo by nemožné nevšimnout si jeho typické trpasličí zbraně, dvoubřité sekery. Měl ji opřenou o stůl hned vedle nohy. Urovnal jsem si svoje tmavé, dlouhé vlasy, které nabyli naštěstí díky mému nepromokavému plášti mokré. Ohlídnul jsem se po nějaké obsluze. Hospodský se už šoural k našemu stolu. Obědnal jsem si svařené víno.To přijde člověku k chuti vždy po chladuplné cestě.
„To je Draken“ představil mi trpaslíka Ertfurd. „Buď zdráv Drakene, já se jmenuji Pailon“ odpověděl jsem. Bratr mi půjčil tabák, protože můj byl až moc zvlhlý. Můsím si sehnat lepší tabatěrku. Všichni tři jsme pak už sem seděli a vychutnávali kouř z dýmek. Já stále čekal na svařák. Draken se o něčem bavil s Ertfurdem, ale já je moc nevnímal. Prohlížel jsem si lidi v sále. Byli tu převážně zdejší, ale jeden člověk mě zaujal. Na první pohled bylo jasné, že pocházel z daleka.Byl slabě tmavší pleti, ale měl šikmé tmavé oči. Takové jako mají kmeny v jihozápadních pustinách. Sedí tam, nic nepije. Řekli bych že na někoho čeká.
Z pozorování mě vyrušila osoba, která přisedla vedle Ertfurda. Muž s delšími hnědými vlasy. Zbraň nemá. Doteť jsem si nevšiml že by kouřil. „Kluci, já jsem Ersten. Vy jste dobrodruzi?“ začal. „Jistým způsobem ano“ odseknul jsem mu. Už mě začínalo štvát čekání na hostinskýho. Konečně se oběvil. Položil mi na stůl džbán vína a kalich na pití. „Konečně!“ neodpustil jsem si komentář na obsluhu. Uskával jsem horké víno. Vychutnával si chuť koření, a cítil, jak se teplo rozlévá mím prochladlým tělem. Podíval jsem se na ostatní. Draken a Ertfurd se bavili s Erstenem. Nahnul jsem si z poháru, a naklonil se blíž ke svým společníkům. „Co by jste mi odpověděli, kdybych se vás zeptal na támhletoho cizince?“ a kývnul jsem jeho směrem. „Sedí tu už dlouho, když jsem sem přišel, už tu byl“ odpověděl jako první můj bratr Ertfurd. „Zbraň nemá, vypadá jako něčí špeh“ dodal Draken. „Jenže chlápci tohoto typu mívají zbraně hodně dobře schovaný“ konstatoval jsem.
Venku se na chvíli zmírnil liják a do hospody dorazilo dalších několik lidí. Ta hospůdka byla jako kotel. Potichu a nenápadně to tu vřelo. Je jen otázkou času kdy to bouchne.
Jeden chlápek vstal od stolu a dost sebejistě kráčel k Drakenovu stolu. „Ertfurde!“ Tázaný člověk se otočil. „Ertfurde, ty parchante!“ pokračoval chlápek. Hrnul se na Ertfurda. Pailon a Draken vstaly. Nastartovaný chlápek zpomalil a znejistěl. „Tak kámoše si na mě voláš Ertfurde?!“ „Nikoho si na tebe nevolá!“ odpověděl Pailon. „Vysvětli co se děje!“ Nadávky tomu chlápkovy šly, ale něco vysvětlovat? Byl hodně napitej, to bylo vydět. Pletl se mu z toho jazyk. Nakonec z něj vypadlo, že ho prý Ertfurt okradl.
Od stolů se zvedlo několik chlápků. Bylo vidět, že jdou podpořit toho, co se prve hnal na Ertfurda. Vydali se jistým krokem k Drakenovu stolu. Byli čtyři. Když to, pravděpodobně jejich vůdce uviděl, nasadil výtězoslavný škleb. Zamračil se na Ertfurda a vrhnul se na něj přez stůl. A to byla chyba. Jeho chyba. Jak se sápal přez stůl, dostal od Drakena dřevěným korbelem do obličeje. Ta rána ho z desky stolu doslova sundala. Pailon se také chystal zakročit, ale v poslední chvíli si vzpoměl na ty čtyři kumpány. Rychle se otočil.
Rychle jsem se otočil. Už se na nás řítily. Měl jsem to zaregistrovat dříve. S tím nejbližším bych nesvedl nic víc než se mi povedlo. V půlotočce jsem ukročil stranou, a rukou vedenou do jeho zátylku ho poslal do prostoru za mnou. Moje ruka mu přidala na rychlosti a nekontrolovatelně se řítil dál. Zakopl o židly a natáhnul se na podlahu. Kdyby byl střízlivej, měl bych s ním větší problém.
Ersten. Ten vtíravej človíček. Nejprve se choval, jako kdyby se k nám chtěl přidat, a teť se někam vytratil.
Udělal jsem další krok a tak se dostal mezi mě a protivníky stůl. Za zády jsem měl zeď. Jenže oni se rozhodli mi nadběhnout z obou stran. Kdyby se ji to povedlo dostali by mě. Proti jednomu z nich se vrhnul Ertfurd. Proti jednomu byla alespoň nějaká šance. Můj protivník byl bohužel rychlejší i obratnější než jsem čekal. Zaůtočil první. Já ani nestihl vykrýt uder. Díky reflexu jsem alespoň trochu uhnul a pěst jen zklouzla po tváři. I tak to byl hodně silný ůder. Kdyby se trefil přímo, tak by mě tu křísily.Udělal jsem úkrok zpět a natlačil se blíže ke zdi. Nohou ho kopnul do kolena. To ho na chvíli zpomalilo. Přiskočil jsem k němu a natlačil ho na stůl. Byl oproti mě mohutnej, ale věděl jsem co. Poslal jsem mu slabší ůder na krk a hned na to mu zarazil pěst na spodní žebra. Bohužel jsem zas na chvíli zaváhal a ten hromotluk se vzpamatoval a otčil ke mně. Teť jsem nemohl zaváhat! Okamžitě dostal hlavičku. O trochu jsem se od něj vzdálil a poslal mu úder pěstí na obličej. To už se zhroutil na zem. Ohlédnul jsem se rychle po situaci.
Ertfurd na zemi drtil jednoho z protivníků. Kápo těch chlápků se zvedal z podlahy. Chtěl se vrhnout na Ertfurda. Už vyrážel do ůtoku, ale Draken ho uzemnil židlí.Také oddychoval a rozhlížel se. Trpaslíkův předchozí protivník se ještě napůl plazil po podlaze. A jeho nos krvácel. Ertfurd vstal od skučícího chlápka a vydal se ke stolu. Podíval se na Pailona a Drakena. „Vemte si věci co tu máte a vypadnem“ řekl Ertfurd. „Ale proč? Oni si začaly. Jsme v právu.“ odpověděl mu Pailon. Erdfurd si připnul meč a znovu pohlédl na své druhy. „Tihle chlápci, který jsme teť zbily, patří ke zdejší bandě výtržíků. Ta jejich parta není malá. Takže, radši odtud zmizíme.“ Na to přikývnul i Draken.
(pozn. aut.: druhá kapitola se bude jmenovat „Zapalte to!“)
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Angelon [17], Zoe [14], Vavrys [13], Jaruska [12], Deer [10], Leonn [3], Dalmet [3], rebarbora [2]» řekli o sobě
Severak řekl o Ronald Reagan :Ronald Reagan - muž, který se nebojí šokovat.
