Nic není, tak, jak se zdá - I. procitnutí

I. Procitnutí



Do reality ho vrátil čísi hlas: „Haló, vstávej…“ též ucítil, jak do něho onen dotyčný něčím dloube, „Slyšíš? Vstávej!“

Opatrně pootevřel oči.

Bylo mu více než jasné, že leží, ovšem překvapením pro něho bylo místo, kde ležel; stejně tak i osoba, jež se nad ním skláněla.

„Kde to jsem?“ promluvil neúmyslně chraplavě a zaostřil zorničky.

Pobledlá dívenka, více jak patnáct let jí být nemohlo, nepatrně odskočila stranou.

„No…-„ začala nejistě, „Přece v Deathswillu“

Deathswill? A co má znamenat zase tohle?! Copak jsem svůj úkol nesplnil? Co se vůbec stalo? - Pravdou bylo, že si jaksi na nic nevzpomínal; paměť ho zcela zradila.

„Kdo jsi?“ dodala dívka posléze a hlas se jí třásl ještě více, byť by se to mohlo zdát již nemožné.

Chtěl se posadit, ale nešlo to, svaly měl až příliš namožené a tělo vyčerpané. Namísto toho jen znovu otevřel ústa, aby umožnil průchod dalším slovům: „ Já…“ zadíval se jí do tváře a na čas oněměl; byla tak krásná, s jejími plavými vlasy si zrovna pohrával slaboulinký poryv chladného větru, v nebesky modrých očích se zase leskl třpyt dorůstajícího měsíce, někoho mu připomínala, byl si tím jistý, „Nevzpomínám si…“ odpověděl nakonec.

„Ztratil jsi paměť?“

„Nejspíš.“ zalhal; mysl měl sice zmatenou, ale ztrátou paměti by to rozhodně nenazýval, spíše dočasnou amnézií.

„Takže mi asi nepovíš, odkud pocházíš, co?“

Z ničeho nic ho strašlivě rozbolela hlava, připadal si jako kovadlina zvonící pod údery kovářova kladiva, bolest se stupňovala každým okamžikem; on se snažil zůstat při vědomí, neúspěšně. Netrvalo dlouho a stíny stromů, měkkost sluncem spálené trávy i celé okolí se rozplynulo; propadal se do černé propasti spletitých vizí, nejasných a naprosto nesouvisejících. Znovu byl ztracen.