Kouzla kouzelníka

Královská mince s vyraženou korunou na jedné straně a s ničím na straně druhá se točila ve vzduchu. Koruna, nebo… nebo nic? Mince po chvíli dopadla na špinavou cestu.

„Ty seš ten nejhorší kouzelník na světě!” křikl jeden člověk z davu, sebral ze země minci a spolu s ostatními kumpány se smáli skrčenému muži. Ten se snažil si jich nevšímat a odháněl je od sebe, ale tím je ještě více popudil.

Nejhorší kouzelník na světě, opakoval si v duchu pro sebe. Nedokážeš ani přimět minci, aby se otočila na správnou stranu. Ano, ty seš nejhorší kouzelník na světě!

Vstal a odcházel. Byla to jeho poslední mince. Teď už kromě ušmudlaného pláště nemá nic. A navíc neumí otočit mincí.

Dobrý den, já jsem váš nový strážný. Neumím zacházet s mečem ani kopím a při pohledu na krev omdlévám. Doufám, že budete s mými službami spokojen — představoval si sebe sama na místě strážného. Připadal si jako alkoholik, kterému je špatně po prvním pivu.

Máchl ve vzduchu rukou. Chvíli se díval do země, hypnotizoval kámen, který tam ležel, ale po chvíli to vzdal. Hýbání s předměty mi fakt nejde, řekl si. Ale co mi vlastně jde?

Vzpomínal na dávné časy, kdy byl ještě velký kouzelník, kdy dokázal pohybovat nejen s nějakým kamenem nebo blbou mincí, ale i s celým kočárem, klidně i s celou lodí, bylo-li potřeba. Ze svých prstů dokázal střílet blesky všech možných barev, dokázal se jako neviditelný vplížit do pokoje své milé a pozorovat ji, jak se převléká. To sice nebylo hezké, ale uměl to.

Svěsil hlavu, opřel se o zeď nějakého domu a posadil se na zem. Nelži si do kapsy, promluvil opět k sobě. Nic z toho jsi nikdy neuměl. S kočárem jsi jel na druhou stranu, než jsi měl a shodil jsi ho z útesu, blesky všech barev ti létaly z prstů, když jsi měl znehybnit svého spolužáka a když jsi byl neviditelný, tak to do tebe v lese napálil jelen a byl jen zázrak, žes to přežil.

Dál vzpomínal na to, jaké to bylo na akademii. Uděláme z kouzelníků KOUZELNÍKY! hlásal nápis nad hlavním vchodem. Nikdo moc nechápal co to má za smysl, ale nějakým záhadným způsobem to fungovalo a přestože Nevralská akademie neměla nejlepší pověst, ten rok se tam přihlásilo o polovinu více kouzelníků než předchozí rok.

Vracel se k tomu, co bylo na akademii nejhorší. Nejhorší bylo to, že nebyl nejhorší. Byl špatný kouzelník, dokázal místo ohně vykouzlit černou kočku, které potom připekl ocas, ale nikdy nebyl tak špatný, aby byl nejhorší. Byl jen jeden z nejhorších, byl slabý podprůměr. Nebyl však dostatečně špatný, aby se o něm mluvilo ještě několik let. Na to tam byli jiní experti, kteří většinou odešli už první rok. Ale on ne, on tam vydržel studovat skoro celé dva roky. Pak odešel. A nikdo si ho nebude pamatovat. Spálený kočičí ocas si nikdo pamatovat nebude.

Když jste nejlepší, říkáte lidem, že jste nejlepší. Když jste nadprůměr, říkáte, že jste nadprůměr. Když jste podprůměr, říkáte, že jste průměr. Když jste nejhorší, děláte si srandu z toho, že jste byli nejhorší. A představ si, byl jsem tak moc špatný, že mi radši pod polštář schovali hašiš, aby mě měli důvod vyhodit! Jó, to byly časy!, budete vyprávět kamarádům. Co mohl vykládat on? Připekl jsem kočce ocas, hahaha, strašná sranda.

Kolem procházeli lidé. Většina si hleděla svého, ale někteří neodolali a podívali se na něj. Na prašivého, nepoužitelného kouzelníka s kyselým výrazem ve tváři, který by už neuměl ani zapálit pochodeň, což byl kdysi přijímací test na akademii. Ušklíbli se. Někdy se ušklíbl nazpět.

Z letargie ho probudila až křičící dívka. „Pomoc!” řvala na celou ulici, kterou běžela. Přibližovala se. Prohlédl si ji. Na tu dálku vypadala celkem hezky. Ale na tu dálku by každá holka, která by nevážila metrák, vypadala hezky. Za dívkou běželi dva pánové, či spíše smrdutí hospodští povaleči, co někde, nebo někomu, seberou pár zlaťáků a zbytek času vysedávají v hospodách a vylévají si mozky pivem nebo ještě něčím horším. Pohrdal podobnými lidmi. Zatímco on studoval na kouzelnické akademii, oni chlastali. Zatímco on četl vznešené knihy zapomenutým písmem, kde každé druhé slovo musel hledat v podivném slovníku, oni chlastali.

Ne, pohrdání není to správné slovo. On je nenáviděl. Možná ještě lépe — on jim záviděl. Záviděl bezstarostným lidem jejich bezstarostný život. Vydělat pár mincí a pak si žít život, jaký jen člověk chce. Po tom vlastně celý život toužil a proto šel na akademii. Jako vážený a mocný kouzelník by si mohl dovolit cokoliv na světě. Jako prašivý kouzelník, který si občas plete ukazováček s prsteníčkem, si ale nemůže dovolit nic.

Prudce vstal. Dívka ho zavětřila. V rychlosti si ho prohlédla a během okamžiku se musela rozmyslet, jestli vidí svou záchranu, nebo jestli ji ten podivný člověk v šedém plášti chce chytit a předat těm hromotlukům za ní. Protože by svým pronásledovatelům už stejně dlouho utíkat nedokázala, rozběhla se směrem k němu.

Chytil ji za ruku a a schoval za sebe. „Co jí chcete?” Křikl na pronásledovatele. Holka byla celá vystrašená a třásla se.

„To není tvoje starost,” odpověděl jeden z nich. Už přestali běžet, ale stejně se pomalou chůzí přibližovali. Byli silní, žádná ořezávátka.

„A jestli nechceš, abychom ti trochu přistřihli křidýlka, tak nám tu holku dej.” řekl druhý. Dívka se podívala na svého ochránce a zakroutila hlavou.

„Nedám vám ji, dokud mi neřeknete, proč ji chcete.” odvětil tvrdě.

„Řekl sis o to.” větší z nich vytáhl dýku, ani krátkou ani dlouhou, ale jistě ostrou akorát na přistřihnutí křidélek.

Zaujal bojovou kouzelnickou pózu. Tedy ve skutečnosti nic takového neexistovalo a kdo uměl kouzlit, tak kouzlil i pověšený za nohy v průvanu, ale takový postoj prý budil respekt u soupeřů. Teď, nebo nikdy, řekl si a namířil všechny prsty na své nepřátele. Ti se trochu zalekli, protože ho neviděli, jak tady před chvílí kouzlí s mincí.

V rukách se mu zablýsklo, některé prsty změnily barvu na nepřirozenou červenou nebo oranžovou a i nějaká jiskra se tam objevila. Prásk!, ozvalo se najednou. Z rukou mu šel černý dým, zakašlal a podíval se na nepřátele. Ti stáli tam, kde před chvílí, akorát se svíjeli v křečích smíchy. Kromě dýmu samotného se nic nestalo.

Prsty měl trochu spálené, ale na to musí být kouzelník zvyklý. Jako špatný kouzelník na to byl pak tím spíše zvyklý. Protože dýmem nikoho nezažene, hodně rychle si své hrdinství rozmyslel.

„No dobrá, dobrá…” pomalu pustil holku a ustupoval. Dívka se na něj zmateně podívala. Čekala, že když už se ji někdo zastal, že si s takovými dvěma pohůnky hladce poradí. Než se stačila vzpamatovat a utéct, drželi ji za ruku a odváděli si ji.

To víš, že jo, beztak seš malá zlodějka a já se za tebe budu prát s nějakýma skoro-vrahama, řekl si a strčil do kapsy tři zlaťáky, které stihl během kouřového představení sebrat holce v kapse. Ildan nikdy nebyl hrdinský typ.

A teď rychle pryč.