Život jedné puberťačky-6.díl

Po hodince a půl vcelku pohodového debatování o ničem už je na stole osm skleniček od ‚Mojita‘ společně s pěti půllitry od piva a my se zvedáme k odchodu.
„V pondělí to zacvakám, čus.“ zavolám na Pivsona. Mávne na mě i přesto, že mě díky právě vystupující kapele nemohl slyšet.
„V kolik budeme zítra vyrážet?“ ptám se táty, když vcházíme do teplé noci. Naštěstí už neprší.
„Jako vždycky, půl desátý. Proč se ptáš?“ odpovídá.
„Jenom jestli není nějaká změna, vzhledem k okolnostem.“
„Ne, nejsou v plánu žádný změny.“ opravdu super rozhovor. Žádný změny, jasně.
Zbytek cesty už jdu vedle nich se sluchátky v uších a oni o něčem vášnivě debatují. Když dojdeme domů, nemůžu si nevšimnout jedné dost výrazné změny, o které se mi tak trochu zapomněli zmínit. Všechny moje věci přestěhovali do „odkládacího pokoje“. Pojmenovali jsme ho tak s tátou, vzhledem k tomu, že jsou tu naše kola, lyže, snowboardy, rybářské pruty, které snad nikdy nikdo nepoužil, vyřazené oblečení a věci, které je nám líto vyhodit, jeden rozvrzaný cvičební stroj a naštěstí pro mě i stará rozkládací pohovka- na té totiž dneska budu spát. Ema spala se mnou v pokoji na palandě, ale tam spí teď s Naty. Fajn. Takže žádný změny až na to, že teď nemám pokoj. „Prázdniny v Římě, prázdniny s Vandou v Římě!“ připomenu si v duchu a naštěstí to funguje. Nic neříkám, jenom vycouvám ze svého bývalého pokoje a jdu si lehnout na tu proleženou pohovku.
Ráno mě v půl osmé probudí hlasy vycházející z obývacího pokoje. „To jste jako zapomněli, že tady ještě někdo spí?“ nadávám v duchu. Vzápětí si uvědomím, že v poslední době se většina mých rozhovorů odehrává v duchu. Ještě se mi nechce vstávat, vždyť je sobota, a tak se jen natáhnu pro mobil a sluchátka, pustím si hudbu a ležím ještě přes hodinu. Jo, skoro třičtvrtě na devět už je fajn. Vyhrabu se z postele a jdu do koupelny. Protože jsem ještě pořád rozespalá, nevšimnu si toho velkého kufru, který leží v chodbě. Au, tvrdý náraz o zem takhle po ránu. „Do prdele!“ zakleju si.
„Co děláš, ty tele?!“ ozve se z obýváku táta.
„Co takhle: Nestalo se ti nic? Promiň, hned ten kufr uklidím.“ Odseknu já, ještě pořád na zemi.
Vyškrábu se na nohy a jdu do koupelny. Vyčistím si zuby, učešu vlasy, namaluju si oči a jdu se přehrabovat zpátky do mého nového pokoje v hromadách oblečení. Najdu si džíny, triko,košili a šátek-moje nejoblíbenější oblečení a jdu do obýváku.
„Čau.“ Pozdravím, aby si alespoň všimli, že už jsem tu taky. Nikdo mi neodpovídá a vidím, že snídaně, kterou si připravili na stůl, včetně palačinek, chlebu ve vajíčku a cereálií s mlékem už je rozebraná. Z lednice si vezmu jogurt a potom co ho sním na gauči u televize (u jídelního stolu už na mě tak trochu nezbyla židle), si jdu připravit věci k dědovi. Tašku s oblečením, notebook a můžu vyrazit. Oni už mají sbaleno, a když sklidí snídani, pošle táta holky, ať si jdou obout boty. Raději už se nevyjadřuji k tomu, že jsem si všimla, že ty dvě se taky znají už déle.
Marta je jako vždy oblečená elegantně-i přesto, že jedeme na zahradní grilování. Vzala si světlé úzké džíny, fialové triko s dlouhým rukávem, šedé sáčko a elegantní semišové boty s mašličkou.
Já si nazuju svoje červené conversky a jsem připravená. Nemůžu uvěřit tomu, že ten velký kufr, o který jsem zakopla, si teď berou s sebou. Tak velký kufr pro čtyři lidi jen na víkend?
„Máš s sebou mikinu? Má bejt chladno, a jestli zase budeme sedět pomalu do rána na zahradě, tak ti bude…“ odmlčí se táta. Podívám se na něj pohledem, který jasně říká „To je blbost, co?“ . Chtěl samozřejmě říct, že mi bude zima, ale to je opravdu blbost, protože jestli je něco, co už jsem opravdu hodně dlouho nezažila, tak je to pocit chladu. Mě prostě zima není. Jsem hodně horkokrevná a i v zimě klidně můžu jít ven v tříčtvrtečních kalhotách a je mi dobře.
„No nic, jdeme bando.“ Pokračuje táta, nažene všechny do výtahu, zamkne dveře a i s chlupáčem Teddym vyrážíme.
Bezva, sedím namáčknutá mezi dvěma autosedačkami, mezi dvěma zlobivýma „sestřičkama“, které pořád vřeští a na klíně mám velkého chlupatého psa. Začíná mi být horko.
„Zesílíš trochu tu klimatizaci?“ ptám se táty.
„Ne!“ odpovídá s klidem.
„Hm, tak dík za ochotu.“ Odseknu ironicky. Vím, proč jí nezesílí. Marta pořád sedí v zapnutém saku, takže jí asi moc horko není.
„Hele co hrajou!“ vykřikne najednou táta.
Už zase ta písnička! Někdo tam nahoře si ze mě asi dělá srandu a teď se určitě skvěle baví. Nejspíš praděda, to byl vtipálek a navíc mě nikdy neměl moc v oblibě. Umřel před dvěma lety.
„Moje nejoblíbenější!“ rozplývá se Marta. Jo, správně, v radiu právě hraje Bryan Adams- Everything I do, I do it for you.
Atak táta zpívá (‚češtinářka nemluví anglicky, takže slova nezná), já se potím, Marta se rozplývá, Ema s Naty diskutují o tom, že ken může milovat obě barbie, Teddy se olizuje a všichni uháníme stovkou po dálnici.

*pokračování příště