Život jedné puberťačky-5.dí

Debata se celkem rozproudila a já se občas přistihnu, že ačkoliv jsem pořád dost naštvaná (na tátu proto, že mi neřekl o Martě a na Martu proto, že mi neřekla o tátovi a měsíce na sobě nedala nic znát a klidně četla moje slohy, diktáty atak), myslím na to, že ona je opravdu fajn a úplně v pohodě. Takové myšlenky ale vždycky rychle zaženu, protože já jí momentálně nechci vnímat jako pohodovou kamarádku, ale jako učitelku, která se vecpala ke mně do bytu, spí mi s tátou a aby toho nebylo málo, tak mi ještě sežrala oběd! Asi po půl hodině, kdy se snažím, aby si Marta myslela, že jsem v pohodě a vůbec mi její přítomnost v mojí rodině nevadí, přijde Karol.
„Tak já se jdu rozloučit, jak si říkala.“ začne, ale protože je slušně vychovaná, pokračuje. „Dobrý den Maxi aaaa……“ nedokončí větu a zadívá se na Martu, jakoby nevěděla, jak se jmenuje.
„Marta!“ vystřelí k ní ‚češtinářka‘ ruku.
„Já jsem Karol! No nic, tak já mizim Viki, pa! Maxi, Marto-nashledanou!“ rozloučí se se všemi a odchází.
„Ehm, tati, když už jsme u toho říkání pravdy, myslím, že by jsi mohl vědět, že když vždycky s Vandou říkáme, že jedeme na nákupy, na kafe se známýma nebo něco takovýho, vlastně lžeme.“ Prostě už mu to musím říct, stejně by na to zítra přišel.
„Lžete?!“ ptá se nevěřícně táta.
„Jo, lžeme. Ve skutečnosti hrajeme.“
„Co hrajete?!“
„Muzikál. Je fakt dobrej a strašně mě to baví a Vanda na mě dohlíží a….“nenechá mě to doříct, i když, já už jenom tak blábolím, aby se moc nevztekal.
„Tak za prvý.“-začne táta-„ Myslíš si snad, že mě uklidní, když řekneš, že Vanda na tebe dohlíží? A za druhý, mě nevadí, že hraješ v muzikálu. Jestli tě vzali a jestli tě to baví, tak je to fajn. Mohla si to říct rovnou a ušetřit si práci s vymýšlením výmluv.“ Jemu ani nevadí, že hraju v muzikálu? Že by Marta byla čarodějnice, která by ho proměnila na skvělého tatínka? Asi před rokem jsem se ho ptala, jestli můžu jít na konkurz a on mi to nedovolil a strašně se kvůli tomu naštval. Jenže já stejně šla, i Vanda šla a obě nás vzali. Táta byl tak zaneprázdněný péčí o Emu, prací a svými koníčky, že ho nezajímalo, kde jsem byla, když jsem přišla domů v jedenáct hodin večer, nebo když jsem mu řekla, že zítra nepůjdu do školy, ať mi napíše omluvenku. Bylo mu to jedno. A já chodila na zkoušky a dělala to, co mě šíleně bavilo. A dělám to do teď.
„Rád bych to viděl, jestli teda můžu.“ Pokračuje a nestačí mě udivovat.
„Jo, zejtra taky hrajeme, tak můžete nechat holky u dědy a ‚babičky‘ a jít se mrknout.“ Oba se rozesmějeme. Babička říkáme Patricii- manželce mého dědy, když jí chceme naštvat. Je ještě mladší než můj táta a pěkně jí štve, když jí on nebo Vanda řeknou ze srandy ‚mami‘ a já ‚babi‘.
„Jo, to by asi šlo.“ Přisvědčí táta a podívá se na Martu.
„Jo, šlo.“ Řekne ona a tak je dojednáno.