A nikdy se nevrátím

V proutěném koši
Nesu ti srdce
Spal ho
A zahrabej
Daleko ode mne
Ať bolest ustane
A já ve větru vznesu se
A odletím
Do kraje
a nikdy se nevrátím zpět

kde tváře ukazují
mi v sevření
nebeské krásy
a v jejích očích
nicota pohasíná
a roste
v něco nenapodobitelně
bytelného
jako peklo samo
a já tu stojím
a čekám
v poryvu
větru a stromy
hrají v tanci jeho
melodii ponižující
a nezúčastněně
sedím pod tramvají
a slyším
klusot tisíce nohou
a nepoddajně
si odnáším svět
a on se mnou
kutálí se údolím
a ponořujeme se
do řeky
dole na srázi
kde všechno ustane
a já uvidím
opravdový svět
a pochopím
že na ničem nezáleží

květy růží ukažte mi cestu
něco nicotného
v mém srdci krustu
a v záři všeho
uvidíme dětí tváře
všechny povadlé
a kůži jim sedře
pohled na mne
když dosedne
havran nesouce šátek
a černá alej stromů
a kolem spousta přísedících matek
nakonec se každý
jen dostaneme domů

v černém závoji
mé srdce jdouce
a vytvořilo krásné slunce
i s oblohou a mraky
na ni ptáky poletujíce
a já mezi nimi

Jen řekni mi
Kdy přestat mám
A všechno ustane
Krev projde linií
Já se vrátím v zem
A vše zešedne
V noc a den
A všichni se vzdáme
Poddajným choutkám
Své vlastní zhoubné mysli

Ustane, ustane, ustane
Někdy
Bolest v mém naivním srdci?
Možná
Uvidím podstatu skrz
Utrpení
A svět mi bude svědkem, jenž mi
Pomůže

A budeme trpět
Na všech promarněných Hodnotách
V tichu sedět
A hvězdy sledovat
Usmívat se na sebe
A zářit spolu s nimi