Per atria Mortis

Procházel chodbou a absolutně nevnímal lidi stojící v jednotlivých skupinkách v různém počtu, na chodbách velké školy. Moc dobře si uvědomoval o kom se to tak náruživě baví a komu patří ty jejich otrávené a nechápavé pohledy. Nic si z nich ale nedělal a se sluchátky v uších a s naprosto kamenným výrazem,jež dokazoval, jak moc ho to zajímá,mířil do své třídy na hodinu Japonštiny. V duchu se hlasitě smál jejich pohledům..ach bože,jak moc mu jsou tihle lidé ukradení…všichni okolo… K životu je nijak nepotřeboval a bez kamarádů mu bylo daleko lépe než s nimi. Andy zastával názor,že bez přátel a kamarádů si užívá více volnosti . Na nikoho nemusí čekat,za nikoho nemusí řešit problémy a na nikoho nemusí brát ohledy…a on nerad bral ohledy na jiné lidi. Jsou pro něj naprosto bezcenní. Od jisté doby byl raději sám,nebo se svými zvířecími miláčky,jemž sděloval svá tajemství a trápení.
Znechuceně zapadl do třídy a následně na své místo v poslední lavici u okna,kde měl aspoň nějaké to soukromí. Ale ani to,že sedí úplně vzadu a téměř odtrhnut od celé třídy,nezabránilo jeho tupým spolužákům,aby se o něm horlivě ,až téměř dychtivě,nebavili. Většinu jejich velké půlhodinové přestávky probíhala vášnivá diskuze na téma Andy Sad. V některých případech,se začal tak hlasitě smát jejich stupidním výrokům na jeho adresu,až se na něj definitivně upřely všechny oči ve třídě. S ještě větším znechucením,než s jakým přišel, si sedl na svoji židli,poslušně si připravil věci na hodinu a se založenýma rukama pod bradou s lehce přimhouřenýma očima se dal do hodnocení a zkoumání dění ve třídě. Vše bylo při sterém,krásný třídní stereotyp,který miloval. Nepatrně se ušklíbl nad svou ironií. Skupinky namyšlených dojnic se rozplývaly nad všemi krásnými kluky ze třídy i mimo ni a jejich pískavý zvuk,jež vydávaly, Andymu připomínal odpuzovač myší a silně mu lezl na nervy. Brejlatí šprti,co neustále lezli učitelům někam,probírali nějaký jejich debatní matematický kroužek,či co…namyšlení frajeři se velmi (ne)kvalitně předváděli před bíložravkyněmi a normální lidi..ty ve třídě vlastně ani neměl. Často přemýšlel,jak se mohl ocitnout v tak debilní společnosti,jako je tahle. Koho tak moc urazil či naštval,že musel tohle snášet?
Jeho úvahy o nespravedlivém trestu pro něj,ho vytrhl školní zvonek,který upozorňoval na konec přestávky. Teď mělo přijít něco,na co se Andy každou velkou přestávku netrpělivě vrtěl. Nástup toho největšího exota,co s ním ke všem čertům sdílel lavici. Asi další trest. Nejdřív do třídy přišla profesorka. Mladá brunetka s brýlemi na obličeji,která vždycky při jeho pohledu zrudla a byla nervózní. Slušně se všichni postavili a na její pokyn si zase sedli. Tenhle princip nechápal. Jaký idiot vymyslel,že se musí při vstupu profesora zvedat ze židle? Co když měl někdo naražený zadek a nemohl se hýbat? Někdy mu nad pravidly školství rozum stál a mozek absolutně nepobíral.
„Takže uděláme docházku…“ promluvila tichým hlasem profesorka Ajana. Andy protočil oči vsloup a raději se věnoval pohledu z okna,který ho ale nijak zvlášť neuspokojoval tak,jak by si přál. „Amidra Bina?“ ptala se profesorka na lidi přítomné ve třídě.
„Zde!“ ozvala se jedna z dojnic v druhé řadě u okna.
„Abis Sera?“ už jenom jeho jméno v něm rozdmýchávalo vztek a kolikrát měl chuť po něm skočit. Profesorka zvedla hlavu od třídnice a svůj pohled upřela na studenty. „Abis Sera chybí?“ zeptala se tiše třídy. Nikdo chtěl odpovědět,ale předběhl ho majitel toho stupidního jména.
„Ne,paní profesorko. Já jsem tady.“ Zavrněl Sera a koketně se na ní usmál. Přesně jak Andy předpokládal,profesorka zrudla jak rajče a sklopila oči. Nemohl si nevšimnout zbožného pohledu,který věnovala jeho pozadí,když se přibližoval k jeho,JEHO,lavici. Sera se zastavil přesně u jejího okraje a významně se podíval na tašku,která obsazovala druhou židli. Andy si z jeho pohledu nic nedělal a naprosto nevzrušeně,až nudně,ho opětoval. Věděl,že Sera tohle překousne jen velmi těžko. Co se za ty roky mohl stihnout naučit bylo,že Sera nesnášel ignorování a naprostý nezájem. Jakáááá škoda,že jsem přímo potomek těch dvou vlastností,poškleboval se mu v duchu a jen čekal,jakou pěknou reakcí ho Sera obdaruje.
Sera očividně pochopil jeho záměr a snažil se svůj rostoucí tlak v hlavě usměrnit. Hra..hráli hru. Lehce se k němu naklonil a usmál se tak svůdně,až se Andymu zvednul žaludek,ale ač chtěl či ne…. musel polknout…
„Mohl bys prosím sundat tu tašku,abych se mohl posadit?“ zapředl mu do obličeje. „Byl bys tak hodný,Andy?“ jeho jméno pronesl s takovým elektrickým nábojem,až se blonďatý chlapec musel otřást. Ty jeho naučené svůdné pohledy,které věnoval každé druhé ho iritovaly,ale zároveň….
Vztekle si vzal tašku a pohodil ji vedle sebe na zem. To jeho chování….UGH!! Sera se k jeho většímu podráždění nahnul k jeho uchu. „Děkuju ti,Andy…“zašeptal smyslně a s velkou dávkou pobavení sledoval Andyho,jak se i z židlí sune co nejblíže k oknu,nejdál od něj. Andy kypěl vzteky jako ještě nikdy a kdyby mohl,začal by si ono ucho umývat a drhnout nějakou kyselinou. CO čekal? Věděl,že to tak dopadne,protože to tak bylo vždy. Nevěděl co mu vadilo víc,jestli jeho přítomnost,jeho chování nebo to,jak vypadal. Musel uznat,že chápal holky,co po něm letěly a i snadno naletěly. Sera je vážně krásný kluk,ale příšerný debil. Teda aspoň pro Andyho,který ho nemůže vystát. Jeho chování k holkám je obdivuhodné. Je milý,hodný a vždycky ví,jak tu holku potěšit a jak jí udělat radost,či jak položit kompliment,při kterém dotyčná zrudne jak rak a Andy se tak může potrhat smíchy,když jí dojdou slova. Jenže s hanbou si uvědomil,že slova teď došla jemu a on mu na to neměl co říct. Nechtěl se nad tím zaobírat a profesorka stejně začala vykládat nějaký krávoviny,které museli poslouchat i kdyby nechtěli. Vzal do ruky ty věci na psaní,o kterých ani nevěděl jak se jmenujou a začal psát. Prý kaligrafie… tu brali minulou hodinu a jemu to zásadně nešlo. A když mu to nešlo předtím ,nepůjde mu to ani teď. S potěšením si ale všiml,že ani jeho „oblíbenému“ sousedovi se to nikterak nedaří a to zvedlo jeho náladu o jeden stupeň. Že by Pan Dokonalý byl absolutní antitalent na kaligrafii? I když…když nad tím tak zauvažoval,od kdy se při sexu používá kaligrafie? Ovšem pokud by byl Sera tak kreativní jako při malování….V hlavě se mu zobrazil obraz nahé holky ležící na posteli,nad ní se sklání Sera a štětcem na kaligrafku jí po těle kreslí čokoládou různé ornamenty,které následně slíže. Krapet se seknul nad svými myšlenkami a málem potlačovaně vybouchnul smíchy.
Jeho třesoucích se ramen si všiml Sera a nedalo mu to,aby se ho na to nezeptal. Nasadil opět ten svůdný výraz a hloubku hlasu změnil na lehce….erotický? Měl velmi „dobrou“ náladičku na „menší“ provokaci,toho chladného stvoření vedle sebe, z nějž přímo odkapával chlad.
„Copak tě rozesmálo,moje roztomilá housenko?“ Andy se přestal smát. Hah! A je to tu zase!!,křičel v duchu,ale navenek se snažil být naprosto chladný,tak jako vždy. Nechápal jak je to možné,ale Sera byl jediný,kdo ho dokázal vytočit tak,až se přestal doslova ovládat a ztratí tak svůj kamenný obličej. Sevřel pevně čelisti a v oku se mu blýsklo. Když si chceš hrát,budeme si hrát…
Natočil svoji blonďatou hlavu a své černé emařské oči upřel na jeho svůdný obličej. Měl sto chutí vzít ten štětec na kaligrafku a pěkně ho zřídit,ale to by pak tuhle jejich „hru“ prohrál,což bylo nepřípustné!
„Jen jsem si představil,ty moje oslizlá obludečko,jak by jsi vypadal,kdybych ti tuhle barvičku,“ ťuknul do ní štětcem, „vylil na tu tvojí krásnou upravenou hlavinku.“ Zamrkal na něj a jal se opět kaligrafovat,když si všiml upřeného pohledu profesorky. Buď byla rozčílená,že vyrušují při hodině,nebo že mrká na jejího idola,kterého nikdy nebude mít. Jestli do něj byly zamilovaní i profesoři,tak to se mohl jít opravdu zahrabat. BOŽE!....