Vojenské známky

Tak tak jsem se skryla za polorozbořeným sloupem. Svištící kulky mi málem vystřelily mozek z hlavy. Můj společník Josh už takové štěstí neměl a jeho břicho explodovalo ve spršce krve a střev. Vytvořil tak působivou symbolistickou malbu na betonové zdi poničeného paneláku. Nebyl čas na dlouhé rozvahy. Transport by měl odlétat z této planety během příštích pěti minut a mezi mnou a mojí spásou stále bylo alespoň šest set metrů rozbořeného města a nejméně tři mutanti s ne zrovna přátelskými úmysly.

Vyskočila jsem zpoza rohu a plazmovou puškou bleskurychle ustřelila hlavu jednomu z mutantů, který se právě pokoušel na sebe vzít podobu mého mrtvého společníka. Bastardi, proto nás tehdy překvapili, berou na sebe podobu těch, co zabijí. Skrčila jsem se a zachránila se tak před další salvou kulek, které právě dorazily sloup, jež mi byl před okamžikem záchranou. Instinktivně jsem namířila na obludu třímající laciný, ale stále účinný "kalašníkov" a zmáčkla jsem spoušť. Mutant se roztekl v dávce horké plazmy. Díky bohu za plazmovou pušku řady XT. Kotoul vpřed, výskok na nohy a už jsem utíkala skrze ruiny směrem k vesmírné lodi. Přeskakovala jsem mrtvoly svých bývalých přátel a kosti lidí, které jsem ani nikdy předtím neznala. Teď to pro mě byly všechno jen překážky v mém běhu ke spáse.

Nikdo další mě už nepronásledoval. Zřejmě jim k večeři stačil zbytek mojí jednotky. O jednu holku víc, či míň bylo těm příšerám nejspíš jedno. Sem tam jsem se skrčila, když kolem mne prohvízdla kulka a narazila do některého z betonových panelů válejících se všude okolo. Z toho nejtěžšího pekla jsem už ale utekla. Naši byli vysílačkou informováni o těch stvůrách a o jejich schopnostech. Hned jak odletíme, tak to tu bude vyčištěno nukleárními hlavicemi.

Doběhla jsem už k pomalu startujícímu vesmírnému letounu. Nákladní prostor byl stále otevřený, uprostřed vstupu stál důstojník v bitevním plášti a netrpělivě pozoroval trosky města. Za běhu jsem začala mávat rukama a křičet: „Počkejte na mě! Ještě jsem tady!“. Důstojník se podíval mým směrem a cosi vykřikl na pilota. Letoun ještě klesl zpátky k zemi. Konečně jsem k němu přiběhla.

„Známky.“ řekl důstojník a natáhl ke mně ruku. „Cože?“ zmateně jsem pohlédla na rozevřenou dlaň a pak jemu do očí. Důstojník na mě zařval: „Dělej vojíne, není čas! Ukaž mi svoje známky! Kontrola!“

Hrábla jsem na svůj krk a pokusila jsem se nahmatat řetízek, na kterém měli všichni příslušníci vesmírného komanda zavěšené své identifikační známky. Ztuhla jsem a přejel mi mráz po zádech. Nemohla jsem je nahmatat. Teď jsem sklonila hlavu ke své hrudi a začala jsem divoce hledat svoji asi jedinou záchranu z této situace. Mutanti mohou na sebe brát cizí podobu, a tak velitelství potřebuje známky jako důkaz. Známky, které jsem musela ztratit někde ve městě při jedné z těch divokých přestřelek.

„Já…já…asi jsem je…“ začala jsem zmateně koktat a podívala jsem se zpět k důstojníkovi. Snad, když mu pohlédnu do očí a zapojím svůj přirozený dívčí šarm, tak ho přesvědčím. Místo obličeje důstojníka jsem ale spatřila hlaveň jeho laserové pistole. A pak…záblesk.