Jsem tak sám

Přeji, ať se to podaří.:-)

Eliška Vobrubová: Chápu... =)... a děkuju... asi se na to zkusím podívat a trochu to předělat... třeba to získá na síle... =)

Nechci se přít, a to, že tento způsob psaní je určitá forma, jsem samozřejmě pochopila; jen mám za to, že právě ta forma poněkud dusí obsah, a zdá se mi to škoda. A také tomu dodává tu přespřílišnou patetičnost. Jistě, pathos, lépe jistá jeho míra, může být i opodstatněná, a dokonce jsou chvíle, kdy se mu neubráníme. Ale je to tím pathosem jako s čímkoli jiným: čeho je moc, toho je příliš. (Příliš slaná polévka nechutná, právě proto, že posléze z ní vnímáme jen tu její slanost.) Myslím to fakt v dobrém, když říkám, že méně by bylo více.:-)

Eliška Vobrubová: Možné to je, nicméně neustálé opakování "jsem tak sám" je určitou formou, v níž je celá báseň psána. A patos? Asi ano, ale co není? Každopádně děkuji za přečtení a obsáhlý komentář. Snad se příští díla budou líbit více, i když momentálně mám patetické období a celá tvorba se nese v tomhle duchu... =)

Z celkových pětatřiceti veršů básně je jich čtrnáct stejně znějících: Jsem tak sám. Je tedy tento verš téměř každým druhým.
Autor zvolil tento způsob kompozice textu pravděpodobně veden představou, že častým opakováním dané skutečnosti (jsem tak sám), dosáhne vyšší účinnosti textu, a to zejména v emoční rovině sdělení. Bohužel však opak je pravdou. Příliš často vkládaný stejně znějící verš dle mého soudu celý text retarduje, tedy zpomaluje, rozmělňuje a účinnosti mu ubírá. Z textu se tak stává nekonečná bezvýchodná lamentace, která bohužel není nijak zajímavá ani po řemeslné stránce. Text je zatěžkaný pathosem; ve verších a rytmu by potřeboval doladit.
Méně by bylo více - a myslím, že kdyby se s tím refrénovým veršem tolik neplýtvalo, účin a sdělení básně by mohlo být silnější.

Každý jsme sám,jen jde o to,otevřít se těm správným lidem a tak trochu koukati na ostatní:)