Pod křížem Templářů- Kapitola 2

Když pojedli, slunce se válelo na obloze a mraky líně plynuly. Mnich v klidu trávil a Kvído přežvykoval kus uzeného. Když sousto spolkl, mocně se napil ječného ležáku. Nahořklá chuť mu dělala dobře. Odložil džbán a natáhl se do měkké trávy.
„Děkuji Romentusi. Bylo to vskutku lahodné.“ Usmál se na mnicha a silně si říhl. „To jo. Ale pamatuj, že nás čeká souboj. Měli bychom začít.“ Mnich vstal a zamířil k buku, o který si opřel meč. Kvído ho pozoroval s údivem na tváři. Nechtělo se mu po tak dobrém obědě ani hnout. Romentus se chopil meče a zamířil k ležícímu mládenci. Tyčil se nad ním a tvářil se velice vážně. Kvído už se chystal zvednout, ale mnich zahodil meč a svalil se vedle Kvída.
„Není nad dobré jídlo.“ Pochvaloval si Romentus a blaženě si pohladil kulaté břicho. Loutnistovi nezbylo, než se pousmát. Trávili ještě hodinu, než se mnich vyhoupl na koně a posadil za sebe Kvída. Jeli téměř až do západu slunce. Projeli Luhanským lesem, minuli tvrz pána ze Sevaltic, několik malých vesnic a dvorců zdejších zemanů. Před klekáním se zastavili před krčmou U Skopce.
Byla to patrová budova na konci vesnice Kololomy. K hostinci patřilo ještě několik obytných a hospodářských stavení. Poměrně klasický zájezdní hostinec. Ustájili koně, a vešly do šenku. Mše ještě neskončila, protože šenk zel prázdnotou. Byl řešen velice šikovně. Bylo v něm dost místa a při dobré vůli se do něj vměstnalo až pětačtyřicet hostů. Sedělo se na dřevěných lavicích, postavených u dlouhých stolů ze špatně opracovaného dřeva. V temnějších koutech stály kulaté stolky, které sloužily karbaníkům. Kostky byly sice v českých zemích zakázány, ale hospodští jejich hraní podporovali a někteří za přivření očí vybírali poplatky. Výjimkou nebyl ani zdejší hostinský Blažej.
Když přišel obsloužit první hosty, měl na sobě prosté šaty a přes ně dlouhou bílou zástěru, špinavou od vína a zamaštěnou od vaření. Blažej byl bodrý chlapík. Nikdy nevyrostl do výšky, ale vše si kompenzoval v pase. Jeho tvář byla neustále veselá a rudá od pobytu v kuchyni a posilňování se alkoholem. Byl známí široko daleko skvělým ležákem a výborným pečeným seletem.
„Co to bude pánové?“ optal se vesele a lehce se uklonil. „Dones nám dva ležáky a pár zelných placek“ poručil Romentus, a aby hostinského nabudil, vytáhl měšec po okraj naplněný stříbrňáky a druhý měďáky. Otevřel jeden a rychle z něj vytáhl hrst měďáků, které podal Blažejovi. Ten se uklonil a rychle zmizel v kuchyni. Po chvilce nesl dva korbely přetékající jeho vyhlášeným ječným ležákem. „Dnes ráno jsem zabíjel selata. Tři. Nechcete zakousnout něco k těm plackám?“
„Že se ptáš hostinský. Dones nám každému kýtu a zároveň chceme pokoj. Přenocujeme zde.“ Romentus vytáhl další měďák a položil minci na stůl. Blažejova ruka po ní rychle chmatla a hned zmizela pod zástěrou. Když zmizel v kuchyni, obrátil se Kvído na svého přítele.
„Je hezké, že takhle objednáváš, ale já nemám ani měďák. Nemám, čím bych zaplatil.“
„Nech to být. Zvu tě. Ale jen pod jednou podmínkou. Po jídle mi zahraješ. Ať je veselo.“
Kvído se usmál a kývl na znamení souhlasu. „Kde jsi přišel k takovému jmění Romentusi? Myslel jsem, že mnich si žije prostě.“
„Já taky. Ale zažil jsem toho mnoho a změnil jsem dost svých názorů.“
„Snad jsi neporušil i celibát?“ neodpustil si dotaz mladík. Romentus se na něj zle podíval, proto byl Kvído rád, když se vrátil Blažej. Nejprve položil na stůl placky plněné zelím a za pár sekund se vrátil s celým pečeným seletem.
„Myslím, že oceníte chuť celého zvířete a ne jen jeho údy“ klaněl se šenkýř, ale nešlo mu tolik o blaho hostů, jako o svou kapsu, protože za celé selátko, které si neskromně vychvaloval, si hodlal namastit kapsu.
Trvalo skoro hodinu, než se Kvído s Romentusem najedli, mezitím se šenk začal plnit cestujícími kupci a místními sedláky. Když mladá děvečka nastoupila do práce, byl šenk skoro plný, proto se musela pořádně ohánět. Kostkový stůl zůstával stále volný. Když položil Kvído na tác poslední okousanou kost, zapil mastnotu pivem. Cítil se šťastný, že potkal mnicha, který je takhle štědrý. Romentus byl zároveň skvělý společník, proto si loutnista liboval, že s ním cesta domů rychle uteče.
Kvído se protáhl, utřel si prsty do haleny a chopil se loutny. Zahrál několik tónů. Následovaly dva durové akordy, kterými upoutal pozornost hostů. Mladá děvečka se na hosta pořádně zadívala. Nebyl to sice chlapík podle jejího gusta, ale nevypadal špatně.
Marie, tak se ta děvečka jmenovala, byla plavovláska s velice smyslnou postavou. Moc dobře si to uvědomovala a uměla se podle toho náležitě chovat. Obličej měla kulatý, ale roztomilý a trochu dětinský.
Loutnista přemýšlel, co zahraje. Nakonec si vybral lidový nápěv a začal. Jeho prsty lehce hladily struny a loutna se mu za to odvděčila líbeznými tóny. Předehra byla delší, ale stála za to. Když začal zpívat, všichni hosté oněměli. Hlas, který mu vycházel z úst, byl melodický, hluboký a krásný. Brzy s ním zpíval celý lokál.
Dokonce ani nezaregistroval nově příchozí hosty, kteří si automaticky sedli ke kostkovému stolu. Nakonec je musel obsloužit sám hostinský. Chtěli jen dva ležáky a pár zákazníků. Netrvalo dlouho a několik kupců se s nimi pustilo do hry. Skončili dříve, než začali. Nový hosté byli podvodníci, a zřejmě mistři svého oboru. Museli pracovat v Brně, Olomouci, nebo Praze, protože nepoužívali žádné laciné triky, ale dokonalé fígle.
Kupci odcházeli od stolu značně rozladěni. Romentus si všiml, jak se tváří. Přišel k nim a zeptal se, co je trápí. Když mu vypověděli, že přišli o většinu peněz, mnich se jen pousmál a zamířil ke kostkovému stolu.
Sotva se tlouštík dovalil ke stolu, oba podvodníci se jen pousmáli. Mnoho toho nenamluvili a rovnou se pustili do hry. Hráli oba, ale často se střídali. Hru začal menší z dvojice. Měl kudrnaté hnědé vlasy, mírné strniště na bradě a sytě zelené oči. Oblékl se do drahého oblečení z luxusní látky a přes rameno si přehodil plášť. Jeho společník byl čahoun s lysinou na hlavě a azurově modrýma očima. Měl oblečení velice podobné, jako jeho přítel, ale plášť zřejmě nikdy nenosil.
Jejich taktika byla, nechat svou oběť několikrát vyhrát, a pak ji během pár kol obrat o všechno. Romentus děla hloupého mnicha a po každém vítězství se radoval, jako malé dítě. Když prohrál poprvé, přičítal to naivně smůle a chvíli dělal drahoty. „V nejlepším přestat pánové.“ Nechal se chvíli přemlouvat, ale potřeboval získat čas, aby pochopil jejich triky.
Kvído mezitím vesele vyhrával na loutnu a mladá děvečka mu byla čím dál blíž. Za chvíli mu ležela u nohou. Když se chystal obdařit ji básní, vtrhli do krčmy vojáci. Na pláštích měli královské erby a v rukou třímali kopí. Jejich velitel, statný voják s jizvou na levé tváři a očima temnýma, jako hluboká noc, se dlouho nerozhlížel a rovnou zamířil ke kostkovému stolu. Jeho muži následovali vzoru svého kapitána. Nemusel ani promluvit a jediným gestem ruky zařídil, že Romentuse i dva podvodníky spoutali. V hostinci propukla panika a všichni se snažili dostat ven, protože nebylo radno dostat se do křížku s královskými vojáky.
Loutnistu však spíše zajímal osud jeho přítele. Snažil se prodrat davem k veliteli. Když už byl skoro u něj, silnou ranou do hlavy byl královským vojákem sražen k zemi. Když upadal do bezvědomí, všiml si jen, jak spoutanému hostinskému tečou po tváři slzy, dva hosté, kteří hráli s Romentusem kostky se brání zatčení a mnichova tvář byla bledá, strnulá a vyrazili na ní krůpěje potu.