Pod křížem Templářů- Kapitola 1

Byl slunečný den. Léto vládo a horka vysilovala vše živé. Po prašné lesní pěšině kráčel vysoký hubený muž s loutnou na zádech. Kochal se krajinou a nikam nespěchal. Ostré rysy jeho tváře a pečlivě upravený knír a bradka působily vznešeně. Vlasy i vousy byly uhlově černé a jemně se leskly, odrážejíc sluneční paprsky. Pozorovatel mohl jen velice těžce odhadnout jeho věk. Kvído právě oslavil třiadvacáté narozeniny, ale vypadal starší.
Luhanský les, kterým procházel, byl znám častými útoky lapků a pobudů. Pro tyhle případy měl potulný loutnista svou mrštnost a sílu, které většina lapků postrádala. Věděl však bezpečně, že se nemůže vždy na své tělo spolehnout, proto nosil za opaskem krásně zdobenou dýku. Patřila jeho rodu od druhé křížové výpravy, kdy ji z Turecka dovezl Kvídův předek. Dýka byla opatřena úzkou čepelí a draze zdobeným jílcem, zakončeným hruškou ve tvaru půlměsíce.
Kvído se narodil na tvrzi Káně, která měla pod správou dvě vesnice, Lubkov a Újezd. Nacházela poblíž hranic s Uhry, ale zatím žádný útok nezažila. Pevnost dostal za své služby králi Václavu I. Hugo z Oskovic, a když ji za nekřesťanské peníze opravil a rozšířil, dokoupil k ní vesnici Droby a Zákov. Hugo pak přijal přídomek „z Káňovic“, aby jasně ukázal, kdo je pánem celého území. Na jeho majetky si totiž činil rod Záviše ze Zlukova, ale musel podepsat dokument, ve kterém se zříká nároků na všechny pozemky. Od té doby panoval mezi oba rody nesvár.
Blížilo se poledne a začalo se silně oteplovat. Chodec byl po dlouhé cestě unaven a začalo mu kručet v břiše. Usedl proto do stínu na pařez, odložil loutnu a masíroval si bolavá chodidla. „Škoda, že jsem prodal toho koně. Ale zase bych se tak dobře nenajedl, jako v tom hostinci. U Dlužníka se to tam myslím jmenovalo. Ale neměl jsem hostit všechny okolo. Šaty mám nuzné, ty pěkné jsem prodal tomu zatracenému hampejzníkovi. Alespoň mě pak ti jeho holomkové tolik netloukli.“ Ušklíbl se nad svým osudem, ale za tu dobu, co je na cestách, naučil se brát věci s humorem.
Když se rozhodl, že se pokusí vyhledat potůček s příjemně studenou vodou, všiml si, že po cestě, po které přišel, jede nějaký mnich na statném valachovi.
Páterovo obrovské tělo se schovávalo pod mnišským šatem, ale tvář mu byla vidět dokonale. Kulatá lysá hlava se houpala do kroku jeho koně. Dokonce to vypadalo, že velebný otec spí. Oči byly jen stěží viditelné přes vrstvu tuku na lících. Celkově postavička mnicha vzbuzovala na loutnistově tváři úsměv. Napadlo ho, že si ze spícího pátera dobrý den. Nasadil si na tvář pestrobarevnou škrabošku, získanou na jedné pánské svatbě, vytáhl dýku a skočil před mnichova koně. Zatáhl ho za uzdu a strašlivě zařval. Polekaný mnich se svalil ze sedla. Kvído měl co dělat, aby se nezačal smát.
Pomalu přešel ke vstávajícímu mnichovi a nehlubším hlasem, kterým dovedl, ho vyzval, aby mu vydal, vše, co má u sebe. Aby dodal svým slovům na vážnosti, pořádně předvedl svou dýku. Čekal, že se vystrašený františkán vzdá, ovšem velice se zmýlil. To, co se záhy stalo, vyrazilo loutnistovi dech. Mnich hbitě vstal, otřepal si kutnu a zle se zamračil. Teprve teď si Kvído všiml meče připevněného k sedlu. Začínal pochybovat, že tenhle člověk má rád humor. Přesto neustoupil.
„Sáhneš po meči a tu dýku si budeš vytahovat z břicha.“ Pokusil se Kvído napodobit svůj loupežnický hlas. Mnich v něm však vycítil strach. Zašklebil se a rychle uchopil meč. Obratně jím máchl nad hlavou a další rána již mířila na banditovu hlavu. Kvído se jí vyhnul jen stěží. Nechtěl mnichovi ublížit. Byl hbitější než vypadal a zcela jistě měl v pažích velkou sílu. Františkán vedl jeden útok za druhým a Kvído ztrácel síly. Musel souboj ukončit.
Vyhnul se výpadu na jeho pravé rameno, dostal se za něj, podrazil mu pravou nohu a mnich se s hlasitým žuchnutím svalil na své kulaté břicho. Neuběhl však ani okamžik a tlouštík se překulil na záda, sedls si a špička jeho meče se lehce zapíchla Kvídovi do krku. Několik kapek krve dopadlo na zem a dýka zacinkala o kámen, když ji mladík upustil na znamení, že se vzdává. Mnich se pomalu zvedl, ale nepřestával být obezřetný. Chvíli si útočníka prohlížel. Stál předním zvláštní člověk. Postoj měl vojenský a celkově z něj vyzařovalo něco šlechtického, ale plátěná halena a roztrhané krátké kalhoty seděli by spíše sedlákovi. Nejpodivnější byla jeho maska a komediantské barevné boty.
„Co ty jsi to za lapku, když tě přepere starý unavený mnich?“
„Kvído z Káňovic jméno mé. A rozhodně nejsem lapkou, ctihodný otče. Mnozí mě nazývají komediantem, pobudou, ba i lotrem a barbarem. Já jsem však umělec. Ovládám přednes básní, hru na loutnu a umím i pěkně předčítat.“
„Z Káňovic? Nejsi nejmladší syn Huga?“
„Ano jsem. Vy znáte mého otce?“
„Jistě. Já znám i tebe. Křtil jsem tebe i tvé bratry. Dělal jsem kaplana u vás na pevnosti. Sestru jsem už pokřtít nestihl. Vydal jsem se pár dní před jejím narozením do Svaté země. Romentus jméno mé. Kdysi jsem býval františkán. Tohle roucho je vzpomínka. Kam máš vůbec namířeno Kvído?“
„Domů Romentusi. Před sedmi lety jsem domov opustil a toulal jsem se po světě. Navštívil jsem Francii, Německo i Uhry. Nevěřil bys, jak jsou to krásné země. Jednou se snad dostanu do Svaté země. Třeba mě tam vezmeš. Co ty na to? Nechtěl by ses vrátit?“ Mnichova reakce na položenou otázku byla prapodivná. Nejprve prudce vstal, zle se zamračil a odplivl si. „Nikdy už o Svaté zemi nemluv. Je to nejhorší místo na světě a přetéká pohany a špatnými křesťany.“
Kvído se Romentusově reakci podivil, ale respektoval jeho přání a změnil téma.
„Ty míříš kam Romentusi?“
„Jezdím bez cíle již tři roky. Ale jestli chceš, doprovodím tě domů. Rád bych se zase jednou pomodlil v té naší hradní kapli.“
„Rád budu mít společnost, leč nemám mnoho sil. Už dva dny jsem nejedl a piji jen vodu ze studánek. Vidím, na sedle máš pytel, co v něm skrýváš příteli? Smím ti tak říkat?
„Jistě že, můžeš. Nejsi již přeci malý kluk. Pravda, v pytli je pár pochutin, ale nevím, zda se s tebou mám dělit, když jsi mě před chvíli hrozil dýkou.“ Romentus se vesele usmál a ždloubl mladíka do žeber. „Vždyť jsi vyhrál. Sice to bylo tím, že jsem velice znaven cestou a nevezu si zadnici na koni, jako jiní, ale dej mi najíst, a já ti předvedu boj.“
Mnich se usmál a zamířil ke svému koni. Sundal kožený pytel, vrátil se k pařezu, na kterém odpočíval Kvído a vypustil vůni uzeného a čerstvého chleba, ven. Po bradě mladého loutnisty stékaly sliny a v očích hořely veselé plamínky. Když nahlédl dovnitř, spatřil také několik placek a velký džbán. „Je plný ječného piva. Vše jsem získal na Holštejně. Nedávno ho dostavili. Ucházející hrad. Mám tam známého a ten mi vše daroval. Hodný člověk. Najíme se a vyrazíme směrem ke Káněti.“