Bratři z Vlčího řádu

Seděl na židli, pohodlně se opíral a pozoroval krajinu za oknem. Nic moc toho neviděl, venku vládla zima, všechno do vzdálenosti dvou metrů zakrývala hustá mlha a ještě k tomu začal padat sníh. Byl rád, že může být v teple hostince, kousek od hořícího krbu, který vrhal po jinak neútulné místnosti mihotavé hřejivé stíny.
Před ním stál hrnek svařeného vína, ze kterého se ještě kouřilo a dráždilo ho v nose svou příjemnou vůní. Natáhl se a opatrně usrkl, ale i tak se mu podařilo spálit si jazyk.
Nápor větru znovu nepříjemně zarachotil okenicemi a on opět obrátil svou pozornost ven. Svíral ho strach. On si tady sedí v teple, zatímco jeho mladší bratr může být někde tam venku a mrznout.
Dopadl na něj stín. Zvedl hlavu a pohlédl do tváře svého strýce.
„Běž si lehnout, Niale. Hledali jsme celý den a celou noc. Tady nic nevyřešíš, budeme pokračovat, až se vyspíš!“ Hlas měl přísný, ale starostlivý, stejně jako zelenkavé oči, které na něj upíral. Byl to vysoký, tmavovlasý muž, stejně jako všichni ostatní v jejich rodině. Ramena měl široká a ruce obrovské, nad šestnáctiletým Nialem se tyčil jako hora.
„Zkoušel jsem to. Nemůžu usnout,“ zavrtěl hlavou. „Slíbil jsem rodičům, že ho budu chránit!“
„Nepropadl se do země! Najdeme ho. Jsme na dobré stopě, svůj slib splníš. Ale ne takhle, vyčerpaný nám budeš k ničemu!“ Hrábl po něm a rázně postavil na nohy. Zavalitý hostinský je nedůvěřivě pozoroval zpoza pultu, zatímco jeho manželka, černovlasá žena středních let s hustým obočím a velkými, rudými rty na ně házela soucitné pohledy. Nial si otráveně povzdechl, ale přeci jen poslechl. Už jenom sledoval, jak strýc vyprázdnil jeho hrnek na jeden zátah, až mu kapky vína stékaly po plnovousu a zamrkal, aby zahnal slzy vyhnané horkostí nápoje. Nechal se dostrkat do pokoje, kde se mu nakonec přeci jen silou vůle podařilo usnout. Celou dobu ho provázely děsivé sny. V jednu chvíli viděl svého bratra se smát s mečem zaraženým v hrudi, v druhou mu zamrzaly slzy na zmodralých tvářích, když se choulil ve sněhu pod stromem.
Po několika hodinách ho probudily kroky a tiché hlasy z vedlejšího pokoje. Posadil se a pozorně naslouchal. Dřevo naštěstí nebylo nijak silné a vše šlo zřetelně slyšet.
„Teď ho nebuď, nech ho ať spí. Je toho na něj moc, potřebuje se vyspat.“ Rozeznal hluboký hlas strýce Nerona, který ho předtím donutil zalehnout. Ten druhý tedy musel patřit Nevramovi, Nialovu bratranci.
„Ale ten chlap v hostinci tvrdil, že viděl čtyři muže, jak odvádějí děti. Popsal jsem mu Numa a on souhlasil!“
Nial na nic nečekal a vystřelil z postele, jakoby ho píchla včela. Ani se neobtěžoval s ozbrojením a vyběhl na chodbu. Ta byla ještě chladnější, než jeho pokoj a jediný zdroj světla pocházel z malého okénka u stropu. Kolem něj stálo dalších pět dveří, ale on vybral ty správné a vrazil do pokoje jak velká voda. Oba muži překvapeně zmlkli a chvíli na něj zaraženě zírali. Nialův bratranec byl přesnou kopií svého otce a v ten moment měli ve tváři úplně stejný výraz.
„Slyšel jsem vás,“ předešel zbytečným výmluvám. „Kde je můj bratr? Jak jsou daleko? Kdo ho odváděl...“ Neron zarazil proud otázek dřív, než mohl pořádně začít, zvednutím pravé ruky.
„Jenom klid, chlapče,“ přemáhal své překvapení. „Za prvé: To se považuješ za člena Vlčího řádu, když vyběhneš jen tak neozbrojený?! Nikdy nevycházíme beze zbraně, to by sis měl pamatovat!“
Nial ho chtěl přerušit, na to přeci nebyl čas, ale Neron ho opět zarazil. „Za druhé: Měl by sis ještě pospat!“
Tentokrát se Nial přerušit nenechal. Nedokázal pochopit, jak dokázal být strýc tak vyrovnaný a poklidný a to dokonce i v téhle situaci. To on prostě nedokázal. „Nebudu spát, když máme novou stopu! Vyrazíme, dokud je ještě čerstvá!“ vztekal se.
„Já souhlasím. V případě nouze si zdřímne v sedle. Ten lovec říkal, že jsou dva dny cesty od nás, tak pojďme, než se ta mezera zvětší!“ Nevramovi bylo nedávno dvacet pět let, ale někdy býval stejně horlivý, jako Nial. Ten se na svého bratrance vděčně usmál a vyčkával na strýcovu odpověď. Ten nakonec svolil, ale očividně se mu to nelíbilo.
Nial se tedy rychle vrátil do pokoje, aby se oblékl a ozbrojil, zatímco ti dva šli zaplatit za ubytování.
„Hodně štěstí,“ popřála jim hospodská s milým úsměvem, který jim vlil do žil novou naději. Nial zamračeně rázoval ke stájím s myšlenkami někde u svého bratra.
Když bylo Nialovi deset a Nomovi čtyři roky, zemřeli jim rodiče. Nial tehdy otci i matce slíbil, že se o mladšího bratra postará. Otcův bratr Neron si je vzal tehdy do péče a vychovával jako vlastní, ale Nial nikdy nezapomněl na matčiny oči, když si krutá nemoc vybrala svou daň. Od té doby nedal na bratra dopustit a proto jeho zmizení byla pro Niala taková rána. Strýc ani bratranec ho přeci nemohli nikdy plně pochopit!

Přestalo sněžit a mlha se také začínala pomalu trhat, ale stále mrzlo. Dotěrná zima si nalézala i ty nejmenší cestičky mezi jejich kožešinami a značně jim znepříjemňovala cestu. Od úst jim při každém výdechu odlétl obláček páry a při každém nádechu je nemilosrdně zamrazilo od krku až po plíce. Nial téměř necítil prsty, kterými svíral otěže a teklo mu z nosu. Ani se nemusel otáčet, aby zjistil, že jeho příbuzní jsou na tom stejně. Ale ani to mu nemohlo zabránit v neúprosném hledání svého brášky. V hlavě si pečlivě plánoval pomstu pro ty, kteří si dovolili ho odvézt. Když už je po několikáté ve své mysli bolestivě zabil, zavrtěl hlavou a pokusil se nalézt rozptýlení v okolí.
Zatímco postoupil den, mlha se ztrácela a oni měli přeci jen možnost se pořádně rozhlédnout. Krajina se pomalu měnila z nížinatých plošin na skalnaté a hornaté území. Už nějakou dobu stoupali a sněhu stále přibývalo. Chroupal koním pod kopyty a v nesmělém slunci se blýskal jako stovky křišťálů a oslňoval jim oči. Jako malý tenhle pohled miloval, ale v ten okamžik mu to nedokázalo zlepšit náladu.
I lesy, kterými projížděli, se postupně měnily. Stávaly se stále hustšími a hustšími, jako by se stromy k sobě čím dál víc tiskly kvůli zvedající se zimě. Nial se v těch oblastech necítil moc dobře. Tušil, že zdejší dravci budou o něco jinačejší , než dravci u nich v nížinách, kde byl zvyklý žít.
Odvádějí děti do hor. Proč? Ta otázka vrtala Nialovi hlavou, zatímco se rozhlížel. Posléze to nevydržel a zeptal se strýce.
„Na druhé straně hor jsou doly. Pravděpodobně unášejí děti, aby pro ně zdarma pracovaly,“ uvažoval Neron a hleděl do dálky, jak moc mu to vrtalo hlavou.
„Ale takhle v zimě to přeci nemůže nikdo dlouho přežít, natož malé děti!“ mračil se Nevram a přidal tak Nialovi další várku starostí navrch. Nechtěl si připustit ani myšlenku na to, že by jeho bratr nepřežil do té doby, než ho najdou. Nejspíš by se z toho zbláznil, vždyť Nom byl poslední, kdo mu zůstal.
„Myslíš otrokáře?“ přešel bratrancovu poznámku bez vnější reakce a sledoval strýce, jak přemýšlí. Koním dali na chvíli oddych od vytrvalého klusu a Neron se pohupoval v rytmu koňské chůze.
„Neřekl bych, že to dělají oni. Už jsem o tom cosi slyšel. Jeden kupec z východu vyprávěl, že kdesi unášejí děti a nutí je pracovat v podmínkách, kde nikdo jiný pracovat nechce, nebo kde dospělý pracovat nemůže. Některé tunely bývají tak úzké, že se do nich nevejde nikdo jiný, než děcko.“
Nialovi přejel mráz po zádech a určitě to nebylo zimou. Představa, jak nějaké malé děti musejí trávit čas v chladném temném tunelu ho děsila. Jak to někdo může udělat? Která stvůra tohle to dopustí. Musí bratra najít dřív, než ho odvedou k dolům. Tam by ho už nikdy najít nemusel.
„Jestli je to tak, tak si musíme dávat pozor. Je v tom zapleteno tolik peněz, že jejich doly budou obehnaný žoldákama,“ pokračoval strýc.
„To všechno kvůli penězům?!“ Nial tomu stále odmítal věřit. „To se přeci nemůže dít!“
„Ty si hlavně udržuj chladnou hlavu, až je najdeme, rozumíš?! Ne, že se na ně vrhneš jako na ty lupiče! Nesmíš zabít, dokud on nebude chtít zabít tebe!“ Spražil ho Neron pohledem ostrým jako břitva. Nial si povzdechl.
„Vždyť já vím. Nejdřív budu přemýšlet a pak teprve jednat.“ Tyhle pravidla Vlčího řádu nenáviděl. Stále mu někdo říkal, co dělat nesmí a když už něco dělat mohl, měl k tomu tisíce připomínek. Opravdu se pokoušel všechno dodržovat, ale někdy to prostě nešlo, až se divil, že ho z řádu největších a nejsilnějších bojovníku jejich země dávno nevyloučili. Nejspíš nad ním ale strýc držel ochranou ruku kdykoliv, když něco vyvedl, ostatně jako vždycky.

Po západu slunce ještě několik hodin pokračovali v cestě, než dorazili do horské vesničky, kde je Neron donutil se ubytovat v jednom zapadlém hostinci, kde je nepřivítali moc nadšeně. Kdo by taky měl radost z třech, pozuby ozbrojených cizinců, že? Nial ani neprotestoval, tušil, že to bude jedna z posledních vesnic a že možnost pořádného odpočinku už se jen tak nenaskytne.
Za svítání už byli zase na nohou.

Konečně našli důkazy toho, že jejich cestou někdo v nejbližší době prošel. Skupinka tak deseti dětí a čtyřech jezdců měla přibližně půldenní náskok, jenž se rychle zkracoval. Jak by taky ne, ty děti museli trpět. Podle stop šli v řadě za sebou a tím pádem postupovali pomalu. Pomaleji, než by si jejich věznitelé přáli, v jednom údolí narazili na cákanec krve, svítící ve sněhu.
Kolem poledne se stezka začala značně zužovat, takže museli jet po jednom. Z obou stran kolem nich se tyčily tuny kamene a sněhu, až se Nialovi svíral žaludek. Cestovali mlčky, protože každé slovo se zde rozléhalo a roznášelo několik dalších kilometrů.
Potom co s úlevou opustili nebezpečný průsmyk, vjeli do lesa. Stromy zde byly mnohem větší, než kdy Nial viděl. Větve se ohýbaly pod tíhou napadaného sněhu. Na pohled to vypadalo moc hezky, ale nechtěl by stát pod tím, kdyby to spadlo.
Jak nad tím tak uvažoval a jel se zakloněnou hlavou s pohledem upřeným ke špičkám velikánů, strýc před ním náhle zastavil svého koně.
„Počkat! Slyšeli jste to?“
Nial se zaposlouchal do okolního mrtvolného klidu, který náhle přerušilo vzdálené vzlyknutí. Všichni spozorněli a když se po chvíli ozvalo další, spěšně sesedali.
„Asi jsme je dohnali,“ zamumlal Nevram, plížíc se lesním porostem. Koně nechali kousek od cesty, aby na ně nebylo vidět.
„Pamatuj Niale, hlavně chladnou hlavu!“ nabádal ho strýc. „Musíme vymyslet plán...“ Nejspíš chtěl ještě něco dodat, jenomže pohled na mohutný kamenný most mu vzal slova od úst.
Stavba to byla opravdu obrovská, spojovala cestu od jednoho srázu k druhému a pod klidně tekla říčka. Niala v první chvíli napadlo, jak někdo dokázal v horách postavit něco takového, pak mu však zrak padl na skupinku dětí vprostřed mostu. Projela jím taková vlna vzteku, až se celý otřásl. Přesně deset dětí bylo svázáno provazy k sobě a kolem nich jeli rovnoměrně rozmístění čtyři jezdci, stejně tak, jak předpokládali. Mezi nimi i Nom. Neron mu stiskl rameno a Nial si uvědomil, že se třese vzteky. Přistiženě sebou škubl.
„Bude to v pořádku,“ zašeptal a jeho hlas nutil Niala těm slovům uvěřit. Musí to být v pořádku!
„Jsou jen čtyři, to by neměl být problém,“ pokrčil Nevram rameny, zatímco pozorně sledoval most.
„Nevíme, jak schopní to jsou bojovníci,“ namítl strýc.
„I kdyby byli sebesilnější! Prvního vyřídíme díky momentu překvapení. Pak už to bude vyrovnané,“ souhlasil Nial s bratrancem. Neron je však oba spražil vyčítavým pohledem.
„Stále zapomínáš na pravidla! Nezabiješ dokud...“
„Do háje s pravidly!“ Vyjekl téměř nahlas. „Mám tam bratra! Je tam Nom, copak ho nevidíš? Musel hrozně trpět a určitě trpí!“
„Nial má pravdu. Vyřídíme je teď hned, ať to máme za sebou!“ podporoval Niala Nevram.
„Mlčte! Oba dva! Jste oba stejní hlupáci!“ rozzuřil se Neron, až mu zrudly tváře, už tak načervenalé mrazem. Bylo na něm vidět, že se musel hodně ovládat, aby jim nenafackoval. „Do setmění je budeme sledovat. Budou se muset utábořit. Teprve pak je napadneme!“ Pak se obrátil přímo na Niala. „Pokus se je nezabíjet, pokud budeš mít možnost.“
„Pokud budu mít možnost?“ Zopakoval po něm posměšně.
Nebudu mít možnost, řekl si sám pro sebe.

Počínali si přesně podle Neronových slov. Vrátili se pro koně a s odstupem je pronásledovali. Pro Niala to bylo utrpení, být takhle blízko Nomovi a nesmět mu pomoc. Poslušně se ale držel ve strýcových zádech, vedoucí za sebou svého koně. Měl pocit, jakoby večer neměl nikdy přijít a pokaždé, když zaslechl dětský výkřik, tuhla mu krev v žilách.

Když se dočkal setmění, mohli se ke skupince více přiblížit. Koně opět nechali schované. Stromy vrhaly na zem stíny, které jim poskytovaly dokonalý úkryt. Nial držel ruku na jílci svého meče, připraven kdykoliv tasit a zasáhnout.
Obcházel malé tábořiště, aby ho měli obklíčené ze tří stran a snažil sám sebe uklidnit.
V tábořišti lehce plápolal oheň, děti schoulené k sobě co nejblíže u něj. Asi moc tepla nevydával, ale stále pro ně bylo lepší, než nic. Z takové blízkosti mohl zřetelně slyšet kašlání, chrchlání a posmrkávání některých z nich. Museli být nemocní, většina z nich neměla ani pořádné zimní oblečení a Nial měl občas pocit, jako by slyšel drkotání jejich zubů.
Takhle na noc ještě přituhlo a on cítil, jak mu mráz postupuje tělem, i napříč teplému kožichu.
Čtyři muži seděli u sebe a ve mdlém světle ohýnku hráli karty. Všichni vypadali nadmíru nebezpečně, obzvlášť při pohledu na dvou ruční meč a bojové sekyry, co jim ležely u nohou. Proti tomu by mohl být Nialův jeden a půl ruční k ničemu, ale on pevně věřil ve své schopnosti.
V boji ho učili od té doby, co začal chodit, jakožto prvorozený syn byl určen k tomu, aby zastoupil jejich rodinu v Řádu. To oni by se měli bát, tak proč cítil, jak se mu svírá žaludek při pohledu na jednoho z nich. Byl to ten, kterému u nohou ležel onen dlouhý meč. Vypadal na třicet let, měl krátké hnědé vlasy, zarostlou tvář a křivý nos, nejspíš jako památka z nějaké rvačky. Přes úzké sevřené rty se mu táhla narůžovělá jizva, která spojovala jeho bradu s pravou tváří. Co však Niala děsilo, byl výraz v jeho očích. I z dálky patnácti metrů, ze kterých se skrýval ve tmě, viděl krutost a šílenství, co mu tam plály. Potlačil polknutí, i sebemenší zvuk by ho totiž mohl prozradit a tiše stál za stromem, nespouštěl oči z tábora a podle strýcova nařízení čekal, až půjdou spát.
Zdálo se to být nekonečné, ale nakonec jeden z nich přeci jen vstal, aby překontroloval provazy u dětí, protáhl se a vrátil se ke svým druhům, kteří si už rozkládali tlusté houně a ukládali se ke spánku. Ten s jizvou ležel nejblíže ke strýcově straně, čelem obrácený k Nevramovi. Toho budou muset vyřídit prvního, aby s ním pak nebyly problémy.
Když jedno z dětí kýchlo, ten nejmenší z nich cosi zavrčel a hodil do chumlu misku, ve které měl vodu se slovy, ať drží hubu, nebo jim jí zavře sám. Ticho, co pak nastalo, bylo až děsivé.
Nial posté vyhledal pohledem svého bratra. Seděl mezi dvěma chlapci jeho věku a tiskl k sobě jakousi drobnou dívenku, která se pravidelně chvěla. Nedalo se říct, jestli zimou, nebo strachem. Nom vypadal vyčerpaně, ale do jisté míry zdravě. Musel mrznout a umírat hlady, ale desetiletý chlapec se snažil tvářit statečně, aby dodal odvahu ostatním. V očích mu ale vládly stejné obavy, jako ostatním.

Muži se konečně přestali hýbat a začalo se ozývat lehké pochrupování, až hlasité chrápání. Nastal jejich čas. Nialovým tělem se rozlévalo napětí, všechny svaly v pohotovosti a smysly zostřené.
Ze strýcovi strany se mihl stín, Neron vyrazil jako první. Začalo to.
Nevram se dal do pohybu pár vteřin poté a hned na to ho následoval Nial. Postupovali sehraně a využívali každičký stín, házený na zem měsícem skrze větve. Pro netrénované oko se stávali téměř neviditelnými.
Nial byl od nich přibližně pět metrů, když ten zjizvený náhle vyskočil na nohy a vykřikl na své společníky. Všiml si Nevrama, který stál kousek od něho, popadl svůj meč a ohnal se po něm. Nial z opasku vytáhl vrhací dýku a horním obloukem ji po něm hodil. S tupým zaduněním se mu zabodla do zad a muž se s překvapeným heknutím svalil k zemi v půlce pohybu. Nial ani nestačil vytáhnout meč a tři zbývající už stáli na nohou zády k sobě, připravení zabíjet. Na Niala vyšel ten nejmenší, co po dětech hodil misku. V ruce svíral železnou sekeru.
Probodával Niala pohledem, jenž by nutil jiného člověka k útěku, jenomže Nial už byl tolik vyburcovaný, že to ani nevnímal. Meč jakoby sám od sebe vyskočil z pochvy a skončil mu v ruce, namířený na nepřítele. Ten když poznal, že proti němu stojí šestnáctiletý kluk, který ještě nestačil plně vyrůst, ďábelsky se zašklebil. Očividně se nestaral o to, co se stalo s jeho společníkem, napřáhl sekyru a vrhl se Niala. Ten před úderem mířeným na jeho hlavu uskočil a pokusil se o protiútok, jenže sekyra udělala ve vzduchu svištivý oblouk a téměř mu vyrazila zbraň z ruky. Brněla ho celá paže, ale on už se naučil takové věci ignorovat. Opět se sehnul pod výpadem zleva a vzápětí skoro neuskočil, když se sekyra otočila až neuvěřitelnou rychlostí na jeho nohy. Ten chlap s tím uměl zacházet zatraceně dobře. Na jeho rtech hrál posměšný úsměv, zajisté se skvěle bavil a Niala nebral jako rovnocenného soupeře. Nial se toho rozhodl využít. Předstíral útok zepředu, ale v půlce pohybu se otočil na patě a zatímco muž pokračoval v předchozím pohybu, jedním silným máchnutím ho sekl do předloktí. Rána vypadala hluboce, na sníh dopadla sprška krve a utvořila tak tmavý obrazec. Muž vztekle a bolestivě zaklel, sekeru držel v nezasažené ruce a tu poraněnou si tiskl k hrudníku, snažíc se zastavit krvácení. Z výrazu mu konečně zmizel ten pohrdavý nádech.
Nial ho nenechal oddechnout a znovu zaútočil. Muž už nebyl tolik pohyblivý a do rány nemohl dát plnou sílu, takže po několika sériích lstivě vedených úderů začal Nial získávat převahu.
Kdesi v nejzazším koutku mysli vnímal ostatní dva boje. Strýc už měl též navrch, ale Nevram měl s tím svým nejspíš potíže.
Nial se rozmáchl a všechen vztek a nenávist k těmto lidem vložil do jediného útoku. Sekyra s žuchnutím dopadla do sněhu opodál, za okamžik následována mužovou hlavou. Tělo se bezvládně svezlo k zemi a Nialovi na tváře dopadla jeho krev. Znechuceně se otřel rukávem a spěšně se vydal k dětem. Přesekl provaz, který je poutal ke kůlu, zaraženým v zemi. Chtěl se vydat na pomoc bratranci, ale v tom ho někdo drapl za ruku, ve které držel meč. Leknutím málem vyjekl, stejně jako děti. Stál tam ten zjizvený chlap, dýku stále zaraženou v zádech a vítězně se na Niala usmíval. Nialem projel záchvěv čiré hrůzy, což se mu nejspíš muselo odrazit v očích, protože se zjizvenému po tváři rozlilo jakési jízlivé potěšení.
„Děcko,“ poznamenal hlasem, který řezal jako nože a začal medvědí tlapu drtit Nialovu ruku tak dlouho, až kost praskla. Nial jakoby zdálky zaslechl svůj vlastí zoufalý výkřik plný bolesti. Od zlomeniny mu celým tělem projela taková bolest, až se mu na chvíli zatmělo před očima. Meč mu vypadl a zabořil se do sněhu u jeho nohou. Vyhrkly mu slzy. Zamlženě pohlédl na svého soupeře a neviděl nic jiného, než pohrdání. Už zase! Pod jeho pohledem se opravdu cítil bezbranně a slabě. Hned na to ho hřbetem ruky udeřil do tváře. Niala to odhodilo o kus dál, zapřel se o zranění a opět vykřikl. Zjizvený ho popadl za kabát pod krkem a zvedl, až se dotýkal země jen špičkami bot. Velká kostnatá pěst se mu zabořila pod žebra a on se opět skácel k zemi. Nemohl popadnout dech, chtělo se mu zvracet a bolestí téměř neviděl, ale když se nad ním muž sehnul, spíš instinktivně, než vědomě, se mu podařilo odkulit stranou. Nějak se mu zdařilo vyškrábat na nohy a konečně začít dýchat. Stále viděl rozmazaně a celou paži měl v jednom ohni, ale postavil se zjizvenému čelem.
„Nemáš šanci, kluku!“ zachraptěl. Vypadal překvapený tím, že dokázal Nial vůbec vstát, i když shrbeně a pouhou silou vůle. Mžoural na něj skrze uslzené oči a snažil se nevnímat ostrou bolest.
Nialův protivník po něm znovu vyběhl. Nial byl výrazně pomalejší, než kdy jindy, ale i tak byl schopný uhnout a vykopnout do mužova podkolenní . Zjizvenému se sice podlomily nohy, ale okamžitě zase stál, rozzuřený doběla. Nial chtěl couvnout před jeho rukou, ale klopýtl o přeřezaný provaz a už cítil sevření kolem svého krku. Tentokrát ho zjizvený zvedl pořádně vysoko, na celou délku paže a chystal se ho ještě jednou uhodit. V tom se kolem Niala prohnal Nom a s bojovným výkřikem vrazil zjizvenému ramenem do břicha. Ten užasle Niala pustil a obrátil se proti mladšímu z bratrů.
„Uteč!“ vyjekl Nial, stále lapající po vzduchu, ale to už muž popadl Noma a odhodil ho stranou. Nial využil jeho nepozornosti, popadl svůj meč ze země a rychlostí, kterou sám od sebe ani nečekal, vyrazil vpřed. Muž se na něj otočil, ale než se stačil nějak bránit, tak měl čepel zaraženou hluboko v hrudi. Nial se snažil mířit na srdce, ale u lidí jako on si nikdo nemohl být jistý, jestli nějaké mají. Zjizvený překvapeně zíral na zbraň mezi svými žebry a pak nechápavě pohlédl na Niala. Jakoby tomu nemohl uvěřit, ale pak se náhle ohnal a do posledního úderu vložil všechnu zbývající energii. Nial nestačil uhnout a dostal přímý zásah. Zřítil se dolů společně s tělem konečně mrtvého únosce.
Nial ležel a nehýbal se. V uších mu hučela krev a celým tělem pulsovala otupující bolest. Chtěl tam jen tak ležet a už se nikdy nezvednout, ale to by se k němu nesměl přiřítit Nom a zděšeně křičet jeho jméno. Deset dětí se kolem něj zvědavě seskupilo. Donutil se natáhnout zdravou ruku a pocuchat bratra ve vlasech, gesto, kterým ho vždy utěšoval.
„Jsem v pořádku. Co strýc a Nevram?“ Chtěl promluvit nahlas, ale nevyšlo z něj nic jiného, než tichý šepot.
„Tady jsme. Všechno bude dobré,“ promluvil vedle něj Neron. Nial lehce kývl hlavou a pak se mu zatmělo před očima a ztratil vědomí.

Probral se od den později, zabalený do teplých přikrývek. Ruku měl zpevněnou v dlaze, ale i tak ji pořád cítil. Obličej měl ztuhlý v místech, kam ho praštil zjizvený a na oblast pod žebry radši ani nemyslel.
Když byl schopný vnímat něco jiného, než sám sebe, nejistě otevřel oči. Nom vedle něj seděl se zkříženýma nohama, na sobě jednu z náhradních dek. Stále byli v horách, ale to nebylo důležité.
Jakmile si Nom všiml, že je vzhůru, chvíli se zdálo, že neví co dělat. Jestli se začít radovat, nebo zavolat strýce, nebo padnout Nialovi kolem krku. Nakonec zvládl všechno najednou. Svým obětím málem vymáčkl zesláblému Nialovi vzduch z plic a svým výkřikem by probudil i mrtvého, ale i tak mu musel obětí opětovat a smát se spolu s ním.
„Já věděl, že pro mě přijdeš! Já věděl, že mě tam nenecháš!“ zavzlykal šťastně a dál ho drtil svým dětským stiskem.
„Ať ho neudusíš,“ zasmál se Neron hrdelním smíchem, který u něj Nial už dlouho neslyšel. Pokusil se posadit, ale bez strýce by se mu to nepovedlo.
„Ten tě zřídil,“ usadil se vedle nich i Nevram a vypadal, že má v plánu si Niala dobírat. Neron ho ale rychle počastoval tím svým pohledem, tak radši spolkl, co chtěl říct. Však on na vtípky přijde čas. Na to teď ale Nial nemyslel. Měl u sebe svého bratra a to bylo hlavní.
„On skončil hůř,“ pronesl spokojeně při vzpomínce na závěrečný útok.
Rozhlédl se kolem. Dalších devět dětí sedělo kolem rozdělaného ohně a hladově zíralo na pečící se maso. Někdo z dospělých musel být na lovu. Ani netušil, že vezli tolik přikrývek, i když i tak jich museli několik rozpůlit, aby vyšlo na všechny. Tři dívky a šest chlapců spolu s Nomem, všichni v rozhraní od sedmi do jedenácti let. Nejmenší dívka, tak kterou k sobě předtím Nom tolik tiskl, pozorovala Niala velkýma kaštanovýma očima. Dívala se na něj se směsicí strachu a úcty a Nial v první chvíli nechápal proč. Pak mu došlo, že při souboji asi nepůsobil nijak zvlášť uklidňujícím dojmem. Navíc na něj musel být pohled i v ten moment. Dokázal si barvitě představit, jak má fialovou bradu i tvář. Věnoval jí krátký úsměv, aby se ho víc nebála a obrátil se zpátky na strýce.
„Nevíš, kdo to byl?“
Neron však zavrtěl hlavou.
„Nebyl normální! Nemohl být! Měl dýku zaraženou v zádech a málem mě zabil!“ vrtěl hlavou. „To mi připomíná...,“ otočil se na Noma, „že bych ti měl poděkovat. To bylo vážně odvážný, to co si udělal,“ pocuchal ho ve vlasech.
Nom jakoby dostal vyznamenání nejvyššího stupně. Maličká hruď se mu nadmula k prasknutí a zatvářil se tak spokojeně, že by pohled na něj obměkčil i největšího mrzouta.
„Co s ostatními dětmi?“ chtěl vědět a kývl hlavou k ohništi.
„Co by?“ uchechtl se Neron. „Vrátíme je domů.“
„Až na Miliku! Ta půjde s námi!“ pospíšil si Nom a ukázal na hnědooké děvče.
„O tu se postaráme. Přišla o rodiče a nemá kam jít. A náš Nom by se své malé kamarádky stejně už nevzdal.“ Nevram měl očividně z Noma srandu, ale ten jeho vtip nepochopil a horlivě přikyvoval.
„Vrátíme se domů a všechno bude jako dřív. Myslím, že po tom, co jsi udělal, bys mohl postoupit v řádu o další stupeň,“ sliboval Neron, ale jeho slova Niala překvapila.
„Skoro nic jsem neudělal! Dostal mě po třech ranách, málem mě zabil, kdyby do něj prcek nevrazil. Mohl zabít i Noma!“
„Ale nezabil. Zvládly jste to. Viděl jsem tvůj poslední útok a taková rychlost se jen tak nevidí. Teď se musíš ještě dát dohromady, ráno vyrážíme!“ Strýc si stál za svým, tak se s ním nehádal. Nemělo by to cenu. Stejně ho to potěšilo.
„Odvedeme děti domů, ale tím to přece nemůže skončit!“ namítl Nial zamyšleně. Strýc, Nevram a Nom na něj udiveně pohlédli, tak pokračoval: „Co ty ostatní děti v dolech? Musíme uvědomit Vlčí řád a pomoc jim! Nemůžeme je tam nechat umírat.“ Mluvil tiše, ale naléhavě. Strýc pomalu a rozvážně zakýval hlavou v souhlas. Zamyslel se, až téměř nevnímal své okolí. Zdálo se, že se mu v hlavě rodí nový plán. Jejich cesta ještě zdaleka neskončila.