Paradoxní zima a magické Vánoce

Paradoxní sníh a magické Vánoce

Zimu nemám ráda, ale je kouzelná, tajemná, fascinující... Teploty pod nulou a magická atmosféra Vánoc. Zima je plná paradoxů.

Miluji sníh snášející se na rozpálené tváře,... když dlouze vysedávám nad žhnoucím topením se zajímavou knihou unášející mě do úžasné říše fantazie,... kde chladí a něžně hladí, jako prsty milence. Má i svou zlou a krutou stránku. Sněhové vločky tančící v divokém tanci... hejno lesních včel... Unášené prudkým větrem přímo do obličeje, jsou jako facka od blízké osoby, být pobodán tisícem vos. Bývá velmi přítulný, dostane se do každé skulinky, a pak nás studí za oblečením. Ach, ten vlezlý sníh. Na slunci se krásně třpytí jako střepy ze skleněné lahve od sirupu, která někomu vyklouzla z ruky. Ale co ta hnusná a bahnitá břečka, kterou vykouzlila kola aut a tisíce párů nohou věčně spěchajících. Hnus. Krasobruslení na namrzlém chodníku, zimní disciplína, kterou všichni opravdu ,,milují‘‘. Led přitahuje naše nohy jako magnet, hloupé nohy. Člověk by neřekl, jakých roztodivných figur je schopen při většinou marné snaze o udržení rovnováhy. To je paradoxní sníh.

Všude se line vůně skořice a pomerančů, na adventním věnci hoří čtyři svíčky... majáky navádějící lodě do přístavů... z vánočně vyzdobených domovů jsou slyšet koledy. Již je blízko, blizoučko magický Štědrý večer. Na stromečku září spousta světýlek jako hvězdy na noční obloze, které svítí poutníkům na cestu zasněženou zimní krajinou. Pod stromečkem se vyzývavě válí hromádka dárků a z dospělých se stávají zas ty malé a bezstarostné děti, kterými bývali. Je tam i ten můj vytoužený dárek? Při trhání balícího papíru se cítím jako Howard Carter, objevující Tutanchámonovu hrobku.

Zimu nemám ráda, ale přesto ji miluji. Je to paradox... co jiného říct?