Bělítko

Evidentně mi někdo tam nahoře, kdo píše do velké knihy osudu, není nakloněný. Ale co je mi do něj, svůj osud můžeme změnit, máme tu možnost.

Tak proč to všechno vždycky skončí ještě dřív než to začne, proč nemůžu být šťastná s tím s kým bych chtěla, pokaždé ten velký zapisovatel vezme do ruky bělítko a jediným radikálním tahem ukončí mé naděje, sny.

Vrazí mi se škodolibým úšklebkem do srdce ostrý nůž.
Zubaté a ocelově chladné ostří mi proniká hluboko do prsou a působí
mi nehoráznou bolest. Ač chladné, pálí to, ani slzy nedokáží uhasit ten oheň, který nemilosrdně stravuje mé sny a touhy. Už je k ničemu dál plakat, všechno
je v háji. Zas se mé přání nesplnilo, zas to skončilo pouze a jen utrpením
a zbytečně prolitými slzami, které nakonec stejně dojdou.

Najednou se v mém umučeném srdci rozhostí jen naprostá prázdnota, konečně úleva, a samota, ta ,,úžasná'' společnice, se zas vetře do mé přízně,
vysmívá se mi do očí a krutě říká:

,,Zas jsi sama... patříš jen mě... nikdy tě nikomu nedám''!

Snad jen ona mě opravdu a vroucně miluje, jak je krutá. Mrcha!




Bělítko přece nemaže, jen překrývá... to co chceme po čem toužíme,
je to jen zakryté beznadějí... musíme ji ,,seškrábat''...