STRACH

Vychovávala jsem syna a dceru. Již od jejich útlého dětství jsem na to byla sama. S manželem jsem se rozvedla, když Pavlovi bylo sedm a Janě jedenáct let. Našel si mladší partnerku. Cizinku, se kterou se natrvalo odstěhoval kamsi do jižní Evropy. Nelitovala jsem. Jeho neustálé žárlení, doprovázené častým fyzickým násilím vůči mně i dětem, už bylo nesnesitelné.Časem jsem se se svojí samotou smířila. Jana i Pavel ve škole prospívali průměrně a moc jsem se těšila na to, až si po ukončení školní docházky zvolí svoji budoucnost, postaví se na vlastní nohy a finančně mi pomohou s vedením domácnosti.

Jednoho teplého letního večera jsem se vracela z procházky, hlavu plnou myšlenek na to, jaká spousta povinností mne doma ještě čeká. Vyprat, připravit večeři, vyžehlit Pavlovy vyprané džíny, ach jo. Kdy já také budu mít nějaký večer jen pro sebe? V těchto úvahách jsem přicházela ke vchodu do domu, když mne znenadání oslovil neznámý muž.

„Nemáte oheň?“, zeptal se a z kapsy kalhot vytahoval krabičku cigaret.
„Kouříte?“, pokračoval v komunikaci a já zatím mezi přikyvováním ve své kabelce hledala zapalovač. Zastavila jsem se u dveří a společně jsme si zapálili. Byl vysoký, urostlý, starý asi jako já, příjemného hlasu i vystupování. Nejvíce mne upoutal velkýma modrýma očima. Tehdy po prvé jsem si uvědomila, že život snad pro mne ještě tak docela neskončil.
„Radek Doskočil“, přestavil se, když jsem přijala jím nabídnutou cigaretu.
„Jiřina Vojáčková“, oplatila jsem stejným.
„Byl jsem ve fitku, tady naproti a zapalovač mi tam někde vypadl. Už jsem ho nenašel“, dozvěděla jsem se. Hm… chodí do fitnesscentra, proto je takový vypracovaný, proběhlo mi hlavou a opět u mě získal nějaký ten bodík na sympatiích.
„Já byla jen tak na procházce a tady bydlím. Za chvíli se domů vrátí děti a budu muset naplnit jejich hladové žaludky“, odpověděla jsem s úsměvem na jeho otázku, kde se já v těch končinách beru. Jen tak mezi řečí jsem se dozvěděla, že je rozvedený. Poděkovala jsem za cigaretu a obrátila se k domovu.
„Počkejte Jiřino! Zarazil mne v půli cesty. „Přece se jen takhle nerozejdeme. Když už jsme se smluvili, že jsme tady spolu takhle blízko, co kdybyste mne někdy ve fitku navštívila? Jsem tam každé čtvrteční odpoledne. Co říkáte?“.
„Tak dobrá. Za týden přijdu“, odpověděla jsem a tentokrát už definitivně zacházela do domu s myšlenkou na dobrou večeři.

Setkání s Radkem bylo zřejmě pro mne setkáním osudu. Celý týden jsem neustále před sebou viděla jeho velké modré oči a zmocňoval se mne ten zvláštní, pro mne už tak dávno nepoznaný pocit, kdy jsem toužila být s ním. „No, co, taky mám ve svých letech ještě právo na plnohodnotný život“, uvažovala jsem. „A tím,že nějakého Radka, který se mi líbí, navštívím ve fitku, přece ještě o nic nejde“, utěšovala jsem svoje svědomí. Když se přiblížil další čtvrtek, připravila jsem večeři hned po příchodu z práce. Dětem jsem namluvila, že jdu s kamarádkou do kina, aby na mne večer nečekaly.

Radka jsem ve fitnesscentru našla upoceného u jednoho z používaných strojů. Cosi tam opravoval. Tak jsem zjistila, že ve fitku nejen sportuje, ale i pracuje, ba dokonce, že jde o jeho vlastnictví. Jeho cena v mých očích znovu stoupla.

„Tak co? Nebudem si tykat?“, zeptal se mě, když se voňavý a upravený objevil v hale, kam mne předtím posadil k dobrému kafi. Přisvědčila jsem.
„A kam tedy vyrazíme?“, zeptal se dál.
„Nevím. Co takhle nějaká večeře?“, dala jsem návrh, protože v té chvíli mě nic jiného rozumnějšího nenapadalo. Stejně jsem nervozitou od rána nemohla ani jíst.
„No, dobrá. Tak jdeme!“, bez dlouhého otálení zkontroloval, zda v budově už nejsou žádní zákazníci, uzamkl vchod a zavedl mě ke svému autu. Hm… pochvalně jsem si zavrčela jen tak pro sebe. Toyota, zřejmě ta nejnovější …. a zase získal u mne několik bodíků navíc.

Zaparkoval před restaurací na druhém konci města. Objednaný krvavý biftek s velkou oblohou prostě neměl chybu.
„Co budeš pít?“, zeptal se potom.
„To víš, já jen nealko, jsem tady autem a musím tě dovézt domů“, připomněl mi, když jsem očima brouzdala po nápojovém lístku. Objednaná láhev červeného vynikající večeři jen doplnila. I když já pod vlivem vypitého alkoholu jsem byla rozhodně sdílnější on, dozvěděla jsem se, že momentálně nemá kde bydlet. Zhruba před rokem se rozvedl a byt zatím obývá společně s tou svojí bývalou.
„To víš, žádné zázračné soužití to není“, řekl mi, když jsem se zeptala, jak to snáší.
“Dost často přespávám ve fitku, když chci mít klid. Bejvalka si našla nějakého přítele a bejt v bytě ve třech, to už je opravdu síla“.
„A děti? Co tomu říkají tvoje děti?“.
„Děti nemám, takže tomu neříkají naprosto nic“, usmíval se.
„A co tvoje děti?“
„Janě bude devatenáct a Pavlovi patnáct let. Prakticky osm let jsem je vychovávala úplně sama, ale teď už jsou téměř dospělé, jde to… Pavel se chce učit automechanikem. V září nastupuje. Jana v červnu maturovala a od července nastoupila do soukromé firmy jako sekretářka“, odtušila jsem.
„Tak to brzy už vyletí z hnízdečka, co?“ Tuhle Radkovu otázku jsem moc nepochopila. Nějak mne to zarazilo. Že by mu moje děti vadily?
„A známost má?“, pokračoval ve vyptávání Radek.
„Chodí s Ivanem, už dost dlouho. Je vystudovaný ekonom, ale to víš, jestli je to ten pravý… Znáš mladické lásky. Kdoví, jak to ještě nedopadne. „Ale, nedala mi jeho zmínka o „vylétání z hnízdečka“ spát, „proč se vlastně ptáš?“
„Asi jsem se zeptal špatně, promiň Jiřinko. Rozhodně jsem to nemyslel tak, že by mně tvoje děti nějak vadily, naopak. Spíš jsem se ptal proto, zda by se u tebe doma našlo místečko i pro mě, kdybych o to stál a ty samozřejmě taky“. Přisedl si ke mně blíž a políbil mě.
Povídali jsme si dlouho do noci a já pomalu nabývala přesvědčení, že jsem skutečně potkala po letech zase člověka, se kterým bych mohla žít. Dovezl mne až domů a sám odemkl dveře protějšího fitnesscentra, kde jak řekl, má svoji postel.

Bez vědomí dětí jsem se s Radkem scházela ještě skoro půl roku. Naše vzájemné sympatie narůstaly a já ve svých čtyřiceti letech poznala, že jsem se beznadějně a krásně zamilovala. Krátce před Vánocemi Radek prohlásil, že by Vánoce chtěl strávit společně se mnou a chtěl by se do mého bytu nastěhovat. Po chvilce váhání jsem souhlasila, ovšem s výhradou, že nejdříve na změnu režimu v domácnosti budu muset připravit svoje děti.

K tomuto kroku jsem vyhradila sobotní večer.
„Musím vám něco říct“, začala jsem nesměle svoji zpověď.
„A co to bude? Vyhrála jsi ve Sportce?“, Jana se snažila moje rozpaky obrátit v žert. Pavel jen beze slova seděl s otazníkem v očích.
„Seznámila jsem se s jedním pánem…“.
„No mami a máš ho ráda? Moc ti to přeju“, Jana se usmívala a bylo vidět, že to myslí upřímně.
„Mám ho víc než ráda. Jmenuje se Radek a chtěl by se k nám na Vánoce přistěhovat“. Bylo vidět, že Janu moje zpráva překvapila.
„Mami? Až tak? A kam se sem vejde? No, vlastně, když už jsme se dostali na toto téma – vejít se sem vejde. Chystala jsem se ti dávno říct, že se před Vánocemi odstěhuji k Ivanovi. Chceme žít spolu…“.
„To je tedy překvapení na obě strany, Jani“, podotkla jsem a můj pohled se obrátil na Pavla, který celou dobu hleděl do země a zarytě mlčel.
„A co tomu říkáš ty, Pavle?“.
„Já tedy nevím. Ale žádného nového strejdu tady nechci a na žádné novoty si v naší domácnosti zvykat nebudu. Copak nám není společně dobře?“.
Marně jsem se snažila Pavlovi vysvětlit, že i já mám ještě právo na plnohodnotný život. Považoval to za křivdu vůči sobě.
„Přivedu Radka zítra na oběd. Poznáte ho a uvidíte, že i vám se zalíbí. Je pozorný, hodný, má peníze, nové auto, nekazte mi to!“.
„Mami, já ti přeju hodně štěstí. Víš, s Ivanem se už dlouho máme rádi a tak jsme se před nedávnem domluvili, že se k němu nastěhuju“, rozzářily se Janě oči.
„Pořád jsem nevěděla, jak ti to řeknu. Nakonec jsi mi nahrála sama. Co tomu říkáš, mami?“, chtěla slyšet můj názor.
Než jsem stačila cokoliv říci, Pavel z pokoje odešel. Dveře bouchly a za chvíli jsem slyšela z jeho pokojíku hlasité řádění bubeníka jeho oblíbené kapely.
„Neboj mami, znáš ho. Je v pubertě, zvykne si, smíří se“, snažila se moje obavy rozptýlit Jana. Netrpělivě čekala na to, jak se postavím k jejímu rozhodnutí osamostatnit se.
„Překvapila jsi mě holčičko. Znovu jsem si uvědomila, jak čas letí a já stárnu. No ale Ivana znám, je to hodný kluk. Pokud s tebou opravdu chce žít a ty víš, že to společně zvládnete, souhlasím. Nakonec seš už dospělá ženská, vyděláváš si a máš právo na svůj život“.
„Mamko, ty seš moje zlato“, políbila mě. „Mám z toho takovou radost! Pavlovi domluvím, uvidíš, že všechno dobře dopadne…“.
Měla jsem trochu strach. Dobře jsem si pamatovala Pavlovy pubertální prohřešky, mnohdy hraničící se zákonem. I teď, když jsem se chtěla dostat do jeho pokojíčku, bylo zamčeno. Na moje žádosti, aby otevřel, nereagoval. Možná pro hluk hrající kapely ani nic neslyšel.
„I co, až bude mít hlad, on přijde“, zauvažovala jsem, protože jsem dobře věděla, co na Pavla platí. K večeři skutečně přišel, ale dělal „uraženého“. Na moje i Janiny pokusy navázat rozhovor, nereagoval.

Rozladilo mě to. Po večeři jsem jako obvykle uklidila v kuchyni, oblékla kabát a vydala se za Radkem do fitka, podělit se s ním o získané dojmy.
„Tak co? Stalo se něco?“ byla jeho první otázka, když viděl můj celkem zasmušilý výraz v obličeji.
„No, vcelku se nestalo nic. Jen to seznamování s mými dětmi, respektive s Pavlem, asi nebudeš mít tak jednoduché…“. Stručně jsem mu vylíčila své zážitky.
„Neboj se, to zvládneme. Patnáctiletí kluci mají všelijaké nápady. Ale já jsem si vždycky přál mít syna, určitě se mi podaří si Pavlovu přízeň získat, uvidíš“, přesvědčoval mě Radek.
„Tak zítra“, loučila jsem se s ním. „Bude knedlo, zelo, kachna!“
„Už teď se mi sbíhají sliny, Jiřinko“, vzal mne něžně kolem ramen.
„Moc se těším i na Pavla a Janinu a ty se neboj! Všechno bude dobré“, snažil se rozptýlit moje pochyby o hladkém průběhu zítřejšího oběda.

V neděli krátce po poledni zadrnčel zvonek. Slavnostní stůl byl už nachystaný. Oběd se skutečně povedl. Moc jsem toho tu noc nenaspala. Ty zvláštní pocity, doprovázené strachem, aby všechno vyšlo a Pavel nevyvedl nějakou rošťárnu, mi prostě nenechaly spát. Radek přišel takový, jakého jsem znala. Nažehlený, navoněný, ve společenském obleku. V jedné ruce tašku, v druhé kytici žlutých a rudých růží.

„Tak jsem tady“, pousmál se. Do ruky mi vtiskl kytici.
„Ta je pro tebe“, přivinul se ke mně a dlouze políbil.
„A kdepak máš zbytek rodiny?“, pokračoval už hlasitěji, když jsme oba vcházeli do obývacího pokoje.
„Tak děti. Tohle je Radek“, představila jsem ho.
„Ahoj! Tak ty seš Jana, ne? Velká hezká holka, jen co je pravda! Tak“, Radek zalovil ve své tašce, „to je pro tebe, na památku našeho seznámení. A tohle“ – znovu zašmátral u dna, „pro tebe Pavle“. Dvě malé, krásně zabalené krabičky s neznámým obsahem skončily v rukou mých dětí. Poděkování se však ozvalo jen z Janiných úst. Pavel zvolil metodu mlčení, tak jak bylo jeho zvykem. Jako poslední se z tašky vyloupla velká láhev šampusu.
„A to je pro nás všechny!“, s humorem poznamenal Radek a posadil se k slavnostně vyzdobenému stolu.
„Jé, empé přehrávač!“, zajásala Jana, která se k útrobám dárku propracovala dřív. Dávno už po něm toužila.
„A co tam máš ty?“. Zvědavě se dotazovala Pavla, který dárek jen pomalu rozbaloval.
„Fleška…“pronesl Pavel hlasem, nevyzařujícím žádné nadšení.
„No ty vole, vždyť si ji taky dávno chtěl, ne? Chtěla jsem ti ji koupit k Vánocům!“, snažila se Jana změnit Pavlův nepříliš přátelský výraz.
„Hm…, ale když já bych radši, kdybys mně ji opravdu koupila ty nebo máma. Takovéhle milodary od nějakého cizího strejdy nemám rád…“.
„Pavle – okamžitě se omluvíš!“ , zasáhla jsem.
„Jak se to chováš? Nevíš, co taková věc stojí? Tak bude to?“
Pavel opět mlčel.
„Nech ho“, ozval se Radek. „Já to tak neberu. Prostě mě nezná. To se časem změní, uvidíš. Tak co Pavle, flešku mi vrátíš, nebo si ji necháš?“.
„Děkuju“, tiše pronesl Pavel. „Nechám si ji, ale až si seženu brigádu, tak vám ji zaplatím“, dodal.
„S tím já sice nesouhlasím, ale nebudem to rozvádět“, uzavřel Radek diskusi a s chutí se pustil do opravdu výborně vypečené kachny se zelím a bramborovými knedlíky. Jen mně ten oběd trochu zhořkl díky Pavlovu chování.

Týden před Vánocemi se k nám Radek nastěhoval. Všechno proběhlo kupodivu hladce. Jana se odstěhovala k Ivanovi a najednou bylo v našem malém bytě dost místa i pro Radka. Vánoce proběhly v relativní pohodě. Z dárků, kterými celou moji rodinu obdařil Radek, však upřímnou a otevřenou radost dávala najevo jen Jana. Pavel sice dárky neodmítl (tento jeho úmysl jsem mu předem důrazně rozmluvila), ale také žádné viditelné nadšení neprojevil. Tak jako vždycky se zavřel do svého pokojíčku. Na Radka se díval pokradmu, měla jsem pocit, jakoby se ho bál. Sice se spolu nijak nehádali, ale ani nekomunikovali. Mrzelo mě to. Stále více jsem poznávala, že Radek je pro moji budoucnost tím správným partnerem. Společné večery jsem s ním obvykle trávila ve fitnesscentru, kde bylo práce dost a dost.

Jaro na sebe nedalo dlouho čekat a já se jednoho odpoledne vracela domů, jako vždy obtěžkaná taškami s nákupem. V bytě byl nezvyklý klid, doma nikdo. Radek je v práci, uvažovala jsem, ale co Pavel? Měl by být přece už dávno z učení doma… Otevřela jsem dveře jeho pokojíčku a na stole uviděla obálku. „MAMCE“ stálo na ní velkými tiskacími písmeny. Otevřela jsem ji.
„Nemůžu tady s vámi žít, nezlob se mami. Odcházím, nehledejte mě, Pavel“.
Těch pár slov v dopise se mnou pořádně otřáslo. Vždyť Pavlovi nikdo neubližoval. Zburcovala jsem jako prvního Radka.
„Neboj“, utěšoval mě plačící. „Vrátí se. Sama říkáš, že hlad jej vždy přivedl domů, bude to stejné, uvidíš“. Skoro do rána jsme se snažili společně najít příčinu jeho útěku z domova a s napětím očekávali známý zvuk chrastících klíčů v zámku. Ale nestalo se nic.
Ráno jsem s Radkovou pomocí obtelefonovala všechny Pavlovo kamarády. Nikdo o něm nevěděl. Zavolala jsem i mým rodičům, kteří žili na druhém konci republiky. Ale ani tam, ani u Jany Pavel nebyl.
„Půjdeme na policii“, rozhodla jsem se nakonec. Ale Radek mne zrazoval.
„Počkáme ještě do večera, půjdu ho hledat sám. Přemýšlej. Sama jsi říkala, že vždycky, když odešel někam trucovat nebo s kamarády, jsi věděla, kde je. Tak kam chodil?“.
„No úplně přesně to nevím, ale na konci města, u železniční trati se s kamarády scházeli v bývalém strážním domku. Snad by mohl být i tam…“.
To už se Radek oblékal a já také.
„Ty budeš doma!“, zavelel. „Co kdyby se Pavel vrátil? Nebylo by dobré, kdyby nikoho doma nenašel. A jestli ho najdu já, bude jen dobře, že si s ním promluvím o samotě, to mi věř!“. Bylo to pro mne těžké, ale musela jsem uznat, že má Radek pravdu.

Od konečné tramvajové zastávky musel Radek ujít asi kilometr, než našel po chvilce pátrání bývalý strážní domek u trati. Nebylo zamčeno a proto bez potíží vešel dovnitř. Ponurá místnost, s malým zamřížovaným okénkem, na jedné straně starý otoman, který zřejmě někdo jako nepotřebný vyhodil. Viditelně tento prostor sloužil bezdomovcům. Na otomanu ležel batoh.
„Jestli se nepletu, jsem na správné stopě“, sám pro sebe pronesl Radek. „Ten batoh je Pavlovo. Kam jen mohl jít?“.
Vyšel z domku. Za tratí se černal hustý listnatý les. „Půjdu se podívat támhle, třeba ho uvidím vracet se“, pomyslel si Radek a vykročil.
Brzy ho pohltily vzrostlé stromy, plné krásně se zelenajícího jarního listí. Domek chtěl mít stále v dohledu, a proto při chůzi nerovným lesním porostem nedával příliš pozor, kam šlape. Pak jen cítil, jak pravá noha ujela kamsi dopředu a on se svezl z vysokého srázu na lesní mýtinu.
„Tak, a mám to. Teď nevidím nic a… “. Nedořekl. Náhle zjistil, že nemůže vstát a že jeho pravá noha zřejmě ten neplánovaný pád nepřežila bez úhony.
„Krucifix!“, zaklel nahlas.
„Tohle mi ještě chybělo. Teď nebude Jiřina hledat jen Pavla, ale i mě. Krucinál. To bych se na to …“. Posadil se a začal zkoumat své zranění. Noha v kotníku modrala a otékala. „Výron“, pronesl sám pro sebe. „No, mohlo to dopadnout hůř, ale budu se muset nějak sebrat a vyškrábat se nahoru“, uvažoval. Pokusil se postavit. Šlo to s vypětím sil. Pohlédl doprava, zda tam nebude nějaká větev, kterou by mohl použít jako hůl. A pak uviděl Pavla. To zjištění ho se syknutím nad pocítěnou bolestí zase posadilo na zem.
„Pavle!“, zavolal hlasitě, i když přicházel přímo k němu.
„Radku? Co tady děláte?“. Pavel ani přes naléhání své matky nepřestal Radkovi vykat.
„Já co tu dělám? No spíš, co tu děláš ty, místo abys byl doma! Hledám tě! Hledám tě už od včerejšího večera. Tak pojď ty tuláku, posaď se tu ke mně a povídej…“.
„Utekl jsem“, začal Pavel svoje vyprávění.
„Utekl jsem, protože jsem měl strach“.
„Strach? Strach z čeho, nebo z koho, můžeš mi to říct? Víš jakou bolest jsi nám způsobil?“.
„Strach. Hrozný strach z toho, že se bude opakovat něco, co jsem zažil v dětství za života s mým tátou. Že vytáhnete pásek a začnete mámu třískat hlava nehlava a pak přídu na řadu i já. Že láska k mojí mámě z vaší strany po nějaké době vyprchá a místo dobrých večeří přijdou večery plné hrůzy, hádek, bití, kterých jsem byl mnohokrát svědkem a nesměl ani špitnout.“
„Ale k takovému chování jsi přece žádnou příčinu u mne nemohl vidět, nebo ano?“
„Ale stále jsem čekal, že to jednou přijde. A pak, večer jsem byl většinou sám a tak jsem trochu žárlil. Žárlil na vás, že mi ubíráte máminu lásku a znamenáte pro ni víc, než já…“.
Radek mlčel. Na tak upřímné a silné vyznání v první chvíli nebylo co říci. Uvědomil si, že Pavel přesto, že mu je teprve patnáct, je už skoro dospělým člověkem. Prožitý strach a hrůzy z dětství však zatím nedokázal zapomenout. V duchu však trochu viny dával i sám sobě. Měl se více snažit o vzájemnou komunikaci… Ale vzniklou situaci bylo třeba řešit hned.
„Víš co?“, reagoval po chvíli. „Vrátíme se k mámě. A já ti jako chlap slibuju, že nikdy ji ani tebe nebudu bít. Věř mi. Mámu mám upřímně a opravdu rád. Můžeš to pochopit? Ale budeš mi muset trochu pomoct. Ta moje noha je čím dál tím víc modrá a oteklejší…“.
Teprve teď Pavel zaregistroval Radkovo zranění.
„A za to můžu taky já?“, zeptal se.
„No, vlastně ano. Kdybys neutíkal, nemusel jsem tě hledat a nemusel jsem …“.
Radek nedokončil. V Pavlových očích se zablýskly slzy.
„Nebreč tuláku! A radši najdi nějakou větev, o kterou se opřu, abychom spolu nějak doskákali do tramvaje a pak domů!“.

Když jsme společně dorazili před dveře našeho bytu, stmívalo se. V té době jsem už měl bolavý kotník ve škrobáku a opíral se o „elegantní“ hůlku, která ošetřujícímu lékaři po někom zbyla v ordinaci.

Zadrnčel zvonek. Vyřítila jsem se z kuchyně ke dveřím a otevřela je.
„Chlapi moji, konečně!“, moje uslzená tvář se roztáhla do širokého úsměvu.
„Kde ses flákal, ty ničemo?“, obořila jsem se na Pavla.
„Stydím se mami, odpusť mi. Později ti všechno povím. Teď mám ale hrozný hlad a Radek asi taky, co?“.
Teprve teď jsem uviděla Radka s hůlkou.
„Pro boha, co se ti stalo?“¨.
„No, to je na dlouhé vyprávění, snad až později. Teď mám opravdu ukrutný hlad“.
Večeře byla na stole za chviličku. Celý příběh jsem vyslechla se zatajeným dechem.
„Ty hlupáčku. Ty ses o mě bál, tys na mne žárlil? A teď už se nebojíš?“, zeptala jsem se Pavla.
„Mami, stydím se. Vždyť Radek pro mě riskoval i život a to by táta nikdy neudělal…“.

„A nebudeš mi konečně taky tykat?“, ozval se na závěr i Radek.
Pavel mu beze slova podal ruku a já pochopila, že tak jako mě se Radkovi podařilo si na svoji stranu získat i mého skoro dospělého syna. Když se Radek uzdravil, chodili jsme do fitka všichni tři. V létě jsem se stala paní Doskočilovou a strach z násilí už v našem dalším životě žádné místo nenašel.