Černý pasažér

Se zamračeným pohledem se cpal do zadních dveří trolejbusu. Rozhlédl se kolem, bylo ještě brzo ráno a ven skrze zamrzlá okna nebylo vidět, na čalouněné sedačce podřimoval nějaký bezdomovec, starší lidé nadávali na doktory a studenti úplně vzadu s obdivnými komentáři poslouchali vyprávění jednoho ze svých spolužáků. Další normální den. Nic nenasvědčovalo tomu, že by neměl dojet na konečnou naprosto bez placení.
Další zastávka, nastoupilo jen pár ospalých obličejů, nic zvláštního, každý se stará jen o sebe a nikoho nezajímají ostatní natož, aby po něm někdo chtěl lístek. Konečně mu začínalo být teplo, listopadová rána už zdaleka nebyla tak teplá jako ještě před pár dny, alespoň se mu to zdálo, že to je pár dní, co byl srpen. Další zastávka, další nastupují, někteří vystupují, ti co zůstávají, si sedají na uvolněná místa. To je oč tu jde, urvat si svoje místo pro sebe, jako by tu všichni křičeli „Já, já!“ ale jen pokud se něco „rozdává“, když by mělo přijít na „placení“ bude zas ticho po pěšině. Ale on si na to zvykl a chamtivostí lidí využívá, to že si každý všímá jen sám sebe z něj dělá neviditelného.
Další zastávka, prohlíží si lidi, kteří nastupují, některé zná jako pravidelné cestující jiné zas ne, ale do očí ho přímo uhodí jen jeden obličej v tom davu. Není si chvíli jistý, jestli by to mohl být on, jeho nejlepší kamarád ze školy se kterým toho tolik vyvedl, těch klukovin, rozbitá okna, prasknuté míče, tejné trhání jablek v sadu ani nechybělo vzájemné pomáhání si ve škole při písemce, seděli přece spolu. Zdá se, že si ho všiml a s úsměvem míří k němu. Chytaje se madla aby neupadl při prudkém rozjezdu trolejbusu ho zdraví. Už se nějaký čas neviděli, ale na něco se prostě nezapomíná. Ale neviděli se příliš dlouho, po formálnostech není najednou téma, v kterém by pokračovali a tak si vzpomene na ta krásná školní léta, o tom by mohli, zdá se, mluvit pořád.
„Co ty tady vlastně děláš?“ zeptá se ho po té, co se smíchem vzpomínali na to jak pěkně napáílili učitelku.
„Jedu do práce, znáš to“ odpoví jeho kamarád.
„No“ zabručí, „co vlastně děláš?“ ptá se dál.
„Pro podnik“
Podnik, vždycky si to uměl zařídit, ale že by až takhle, že by z něj byl vážně kravaťák a kancelářská krysa? To, ne.
„Pro jakej“
„Dopravní podnik“ odpovídá, vytahujíce z kapsy odznak revizora.
Uhodí ho do očí jako pěst, doufá, že zkontroluje nejdřív ostatní a jeho si třeba vůbec nevšimne. Měl pravdu, předvídal dobře, nakonec po prohlídce, kdy nenašel žádného černého pasažéra se vrací k němu.
„Tak teď ty“ vyzval ho k předložení lístku.
„Víš, dneska to asi nepůjde…“ usměje se a otočí se ke dveřím „snad jindy“ po té co se dveře otevřely, vyběhl ven na ulici, rychle se zorientoval kousek odtud je tramvaj. Ohlédne se za sebe, běží za ním, ale je vidět, že mu nechal náskok. Rychle naskočí do tramvaje, dveře se zavřou a už ujíždí. Chvíli se rozdýchává, pohledem zhodnotí situaci, každý si zas všímá jen sebe, nikoho nezajímá.
„Je tady revizor?“ sykne na jakéhosi chlapíka.
„Jo, je tady“ odpovídá mu, při čemž vytahuj z kapsy odznak revizora.


PS.: Mé první dílko tak do mě :)