MIA

1. Kapitola --- Sledovaná


„Mio!…….Mio!….Mio!“
„Jo, El, co se děje.“zeptala jsem se mé nejlepší kamarádky Eleanory.
„No, víš, tuto sobotu pojedeme kempovat, pojedeš s námi že, jo?“
„Jistě, to si nemůžu nechat ujít. Půjde i Brayen , že?“
„Jo. Strašně moc se těším. Pomůžeš mi ho získat. Mám vymyšlený mistrovský plán.“
„Dobře pomůžu ti ho získat, ale teď už musím jít, ahoj. Uvidíme se zítra v kolik………. Jo v osm. Pa Nory.“ Rozloučila jsem se a pomalu jsem šla domů.

Před vchodovými dveřmi mi upadli klíče, spadly ze schodů. Otočila jsem se, chtěla jsem je zvednout, ale ve stínu asi o tři domy dál jsem zahlédla siluetu, nejspíše muže, viděla jsem pouze jeho červené oči. Lekla jsem se, ale nemohla jsem se pohnout, stála jsem jako přimražená. Odtrhl ode mě oči, když si všiml, že ho pozoruju a pomalu začal kráčet ke mně. V tu chvíli jsem se pohnula, rychlostí blesku jsem zvedla klíče a už jsem je rvala do zámku. Měla jsem srdce až v krku, klíč nechtěl jít do zámku. Už byl u naší branky, když jsem odemkla, prudko otevřela dveře a zabouchla takovou ránou, že jsem i já sama nadskočila, srdce jsem teď pro změnu měla až na podlaze.
V tu chvíli došla má teta Anna.
„Co to tady vyvádíš, nemůžeš jen tak práskat dveřmi, co tě to proboha napadlo?“
Chvíli jsem mlčela a přemýšlela, jestli jí to nemám říct a došla jsem k názoru, že by mi neuvěřila. To jí radši budu lhát než, aby mě zavřela do blázince.
„Omlouvám se.“
To bylo vše, co jsem ze sebe dokázala v tu chvíli vypravit. Odlepila jsem se od dveří a spěchala jsem po schodech na horu do svého podkrovního pokoje.
Anna na mě ještě zavolala
„Večeři máš v troubě, tak se najez a dobrou. Herb přijede až v pondělí.“
Herb je Annin manžel vzali si mě k sobě společně, pracuje jako rozvodový právník, vydělává fůru peněz, takže jsem spokojená.
U večeře jsem přemýšlela o tom chlapovi s červenýma očima, bylo to hrozné a zároveň dicné. Proč by šel po mně, nejspíš se mi to asi zdálo.Vykoupala jsem se, udělala hygienu a šla jsem spát.



Trhnutím jsem se probudila, někdo nebo něco stálo v okně. Přitiskla jsem se ke zdi s dekou pod krkem. Byl to muž, zloděj. Byla jsem potichu, ani si mě nevšiml, seskočil z okna, byl tichý, kdybych ho neviděla a díky noční můře bych se neprobudila, nevěděla bych o něm. Přešel ke knihovně a sehnul se k podlaze, v tu chvíli jsem věděla, co hledá.
„Není tam.“ Vypravila jsem ze sebe.
Otočil se ke mně, viděla jsem jeho modré oči a on viděl ty moje modrofialové. Naše oči jako kdyby se vzájemně pohladily.
„Co tam není?“
„Ta truhlička, kterou hledáš.“
„A kde je?“
„Dám ti ji, až mi řekneš, na co ji potřebuješ.“
V tu chvíli stál u mě a já byla jako okouzlená. Věděla jsem kde je ta truhlička, protože jsem o ní četla v těch denících. A tak jsem věci z ní poschovávala v tomto pokoji. Zrovna jsem na sobě měla jeden přívěšek z té truhličky. Bylo to stříbrné dvojité W.
„Nejsi zrovna v situaci, kdy bys mohla klást požadavky.“
„To ty taky ne.“
„Mám v ní osobní věci.“
„Chceš říct, že ty věci jsou tvoje?“
„Rodinné dědictví.“
„A co přesně z té truhličky chceš.“
„Stříbrný medailon s ametystem.“
„Dobře.“
Přešla jsem k polici, k deníku z roku 1743.
„Ten medailon je v deníku z roku 1743, třetí police, osmí zleva, můj nejoblíbenější.“
V tu chvíli u něj stál. Vyndal jej z police a zalistoval.
Nahlas přečetl: „Můj otec přinesl domů zatoulané bílé kotě s černými ponožkami. Byl jsem radostí bez sebe. Pochoval jsem jej a vymyslel mu jméno Pacička. Od té doby už nejsem sám, už nemám strach z temnoty, jsem šťastný.“
Přečetl přesně do slova a do písmene moji nejoblíbenější část. Četl to tak, jako kdyby to sám napsal. Vzal medailon a zeptal se.
„Ty jsi je všechny četla?“
„Do jednoho. Od roku 1741 až po rok 1748.“
„A jak jsi našla ten poslední?“
„Úplně náhodou.“
„Nashledanou.“
Řekl, vyskočil do okna, otočil se a já uviděla jeho blankytně modré oči, jak se na mě s touhou dívají.
„Měj se. A jestli ti to nevadí, vzala jsem si ten stříbrný přívěšek s dvojitým W.“
„Nevadí. Je tvůj, Mio Whitová.“
S ohromením z toho, že zná moje jméno, jsem se dívala, jak se ztrácí ve tmě. Déle jsem to nevydržela a šla jsem spát.