Odvrácená tvář slunce

Ráda se ukazuješ na veřejnosti. Když jsem tě tam před lety spatřil poprvé, nevycházel jsem z údivu. Kromobyčejně obyčejná sexbombička odnaproti. Hříva temná, že by leckterý havran sinal závistí, třpytná jak noční obloha rozprostírající se nad nekonečnou pustinou. Dráždivá vůně nepoznaného; první nesmělé dotyky našich stínů ve světle pouličních lamp. O kvantové fyzice si se dokázala bavit se stejným zaujetím jako o štrikování či dramatu, o který se postarali sešívaní v 89. minutě řádné hrací doby. Nechyběl ti smysl pro detail, ani špetka světáckého nadhledu. Ukradla si mi 13 let života a já byl, coby spolupachatel, vždy rád na místě činu. S rolí tvé oběti bych se nikdy neztotožnil a vyšetřovat naši kauzu byl by tuším lehký střet zájmů. A ten se dnes už nikomu neodpouští.

Kde není nouze o dobrou vůli, tam jsou koneckonců i ty pomeje řízné jako křen a vrchní ať se třeba na hlavu staví. O hlavní slovo, buď jak buď, hlásí se čas, ten neomylný kat lepších zítřků, který si nezávisle na čemkoli zkrátka dělá co chce a prochází mu to bez postihu. Rychlost a směr svého plynutí, zcela nepochybně, podřizuje okolnostem. A když si usmyslí, vykoupe si tě tak, že na to nezapomeneš.

Dopoledne jsem ti byl nahlásit změnu trvalého bydliště. Pokoj pro nezvané hosty, uvnitř mé hlavy, nechť ti slouží k plné spokojenosti až do konce mých dnů. Já vím, už bylo i líp, ale na mě si prstem neukazuj. Záleží na vývoji počasí, vždycky tomu tak bylo. Ostatně, neznám nic stálejšího, než právě to počasí. Špatné počasí. Kecy? Ne. To jsou holá fakta bez příkras. Vzpomínáš? Stalo se to nečekaně jednoho parného léta. Přihnaly se, bůh ví odkud, a oblékly vše barevné do uniformní šedi, snad aby nikdo nevyčníval. Nacucané těžké mraky, co se tvářily, že bude zas o kapku hůř. Dlouho si se nerozmýšlela a rozehnala ty ošklivé černé ovce po všech koutech oblohy. Nad jednou takovou „paní vyčůranou“ si mávla rukou, z hecu domalovala duhu a ještě si u toho dokázala vypadat sexy. Na takový okamžik, věř mi, se v životě nezapomíná.
Jasně, že ses mi líbila…, a co? V životě se ti musí tu a tam něco líbit, aby nestál úplně za hovno. Byla si na můj vkus příliš kontroverzní, taky malinko výstřední, časem mi to začalo vadit. Časem jsem tě začal nenávidět.

Ráda se ukazuješ na veřejnosti. Zprvu jsem si myslel, že mezi vámi něco je. Že ráda vyhledáváš jeho společnost, že ho miluješ. Ok, změnila se spousta věcí, začal jsem být ve svých úvahách poněkud střízlivější. Ty a můj osud. Bizardní představa. Nedovedu si představit více nevyrovnaný pár. Ačkoli…
Říkali o tobě hodně divný věci. Varovali mě před tebou, prý jsi povrchní vypočítavá mrcha co si jde tvrdě za svým. Že člověka jen využiješ a poté vyplivneš na jednu obrovskou hromadu hnoje. Ale věř hlupákům a pomatencům. Ve chvíli, kdy si ke mně pojala důvěru, dovolila si mi nahlédnout do své duše. Zahlédnout tam odvrácenou tvář slunce, udržované při životě koňskou dávkou sebeklamu, vyžadovalo užít lsti; co si v důmyslnosti nezadá nic s bojovým plánem, kterak odebrat retardovanému kojenci, chlubícímu se ošklivou tělesnou vadou, oblíbenou hračku.
Prokoukl jsem tě a zaplatil vystřízlivěním. Byl to jen dlouhý sen, ale můžeme něco tak skutečného ještě nazvat pouhým snem? Odhaluješ přede mnou tu uhrovitou tvář, dříve ukrývanou za neonovým úsměvem prodejné děvky, s příslovečnou drzostí hejna rozjívených opic. Změnila ses k nepoznání. Začal jsem se bát, klást si otázky. Temná oblaka vyplnila prostor nade mnou, vše je zas tak skutečně šedé. Zdám se být nenapravitelným.